Tour de Tokushima Beer

> > Před Shikoku88 si chci otestovat vybavení a hlavně sám sebe. Plán je pár dní jít a kempovat, navštívit jeden mikropivovar a pak se dostat do Tokushimy; doplnit zásoby a vyrazit na pouť po osm a osmdesáti chrámech na Shikoku.

[wataši wa bengoši to hanašitai desu / chci mluvit se svým právníkem]

29/3/20

Je neděle večer a zejtra vyrážím. Nejdřív moje Tour de Beer a pak Shikoku88. Přemejšlim, že začnu za Tokushimou v chrámu no.18, nechce se mi teď hned zas vracet a jít stejnou cestou znova co půjdu teď. Kruh je kruh.

30/3/20

Vyrazil jsem. Po deseti kilometrech na městský asfaltový silnici necejtim bolestí chodidla – jesus style v barefoot sandálech není good idea. Potom jsem se dostal do lesa, na jinou cestu než co chodí poutníci. Brzo jsem ale zjistil, že ta cesta je buď špatná a nebo místy není vůbec žádná. Ztracen v lese – konec prvního dne.

[wataši wa maigo ni narimašita / ztratil jsem se]

31/3/20

Po probuzení jsem chvíli dumal nad tím, co udělat dřív; budu něco vařit? budu se mejt v řece? a kudy se dostanu ven z lesa?! Dopadlo to tak, že jsem posnídal samotný arašídový máslo a zapíjel ho zeleným čajem, v řece jsem si oplách jen obličej (zima jak svině), sbalil stan a vyrazil dál po cestě – cesta brzo skončila a já se škrábal do dvou strmejch srázů. Po hodině jsem byl konečně venku z lesa a děkoval za to bohu. To nejhorší ale teprve přišlo; asfalt. Po deseti kilometrech (víc jak tři hodiny!) jsem sotva šel. Zkurvený sandále! Pozval mě na čaj jeden chlápek, když jsem procházel kolem jeho obchodu s čajem. Ptal jsem se ho na nejbližší obchod s botama… …vzal auto a dovezl mě do blízkýho města přímo před obchod. Moji velikost sice neměli, ale i tak jsem byl hodně vděčnej za odvoz a za snahu. Arrigato! Ve městě je kemp, dobelhal jsem se tam, zaplatil a postavil si stan. Jsou dvě odpoledne a dál prostě nemůžu.

Ps. Začnu Shikoku88 od chrámu no.23, chtěl jsem jít hlavně po pobřeží a dvacet-trojka je první chrám na pobřeží. Když mě to bude bavit, projdu celou trasu a když nebude, projdu jen pobřeží.

Ps2. Nohy mám úplně v hajzlu.

Ps3. Jsem na Tour de Tokushima Beer a hned vedle kempu je microbrewery o kterým jsem předtím vůbec nevěděl – náhoda? zázrak!

[kiseki / zázrak]

1/4/20

Nespal jsem moc dobře. Celou noc pršelo a podle předpovědi bude pršet celej dnešek a tak platím další den a zůstávám tu. Původně jsem chtěl dostopovat do Tokushimy, koupit boty, odpočinout si a pak se vrátit zpět na Tour de Beer, jenže nohy jsou o dost lepší a tak dám sandálům druhou šanci – zejtra jdu do Kamikatz Beer pěšky (a když to nepůjde, tak stopem)

Ps. Shikoku88 nepůjdu. Místo toho půjdu prostě po jižním pobřeží, od nejvýchodnějšího po nejzápadnější bod ostrova. O’Henro ze mě nebude. Konec byl nakonec blíž než začátek – life is not ideal.

2/4/20

Skoro jsem nespal, nad ránem byli jen 3°C a bylo to sakra znát. Můj spacák má limit 10°C (limit – ne komfort a plus deset – ne mínus). Nevím co bych dělal, kdybych zmoknul a jediný kalhoty co mám by byli mokrý. Vždycky jsem se řídil heslem; zmokneš – uschneš, ale v tomhle počasí a s mou výbavou to nepůjde – když bude pršet, nikam nejdu. Ráno jsem dojedl arašídový máslo, všechno sbalil a vyrazil. Do Kamikatz to je víc jak dvacet kilometrů a přes hory – nohy už jsou celkem dobrý, ale tohle nejspíš nedám. Buď to ujdu, nebo mě někdo kus vezme a nebo přespím někde v lese a dojdu to další den.

…po osmi kilometrech mě už začínali zlobit nohy a na krásný cestě po který jsem šel, byla odbočka k nějaký svatyni – pozná se to podle takový tý brány, Torii. Šel jsem se podívat; ve skále byl malý oltář, k němu schody a dole pod tím dřevěná průchozí bouda. Jedna polovina jako autobusová zastávka s lavičkou a na druhý straně místnost, na zemi s rohožema na spaní, s posuvnými skleněnými dveřmi – zamčenými. Je sice teprve poledne, ale na stopa to tu moc nevypadá a začínají mě bolet nohy, a abych šel dál dvě tři hodiny a pak spal ve stanu někde u cesty – to už rovnou můžu zůstat tady. Sedím na lavičce v autobusový části, podívám se nahoru – klíče! Zázrak. Spím tady. Zametl jsem, uvařil čaj, zapálil u oltáře vonné tyčinky, udělám pár fotek a budu si číst.

Ps. Definitivně nepůjdu Shikoku88.

[honmono no kiseki / skutečný zázrak]

3/4/20

Tu lesní boudu jsem špatně odhad, byla v ní strašná zima – že by hory? Každopádně jsem skoro nespal. Ráno jsem neměl co balit, ani co vařit; ve stanu jsem nespal a jídlo taky už nemám. Do Kamikatz zbejvá 18km přes hory – to dám. A dal a až na posledních pár kilometrů to bylo super, pak mě začalo brát koleno. Cestou jsem se zastavil v chrámu Jigenji, ten nepatří mezi vyvolenou osmaosmdesátku – výhoda je, že tam nechodí moc lidí a tak jsem ho měl celej jen pro sebe. Po cestě ještě byli vodopády – pěkný – nahoře to vypadalo, že by tam šlo přespat, ale do cíle mi zbejvají poslední tři kilometry – dokulhám tam a pak se uvidí.

Skvělý pivo, přátelský lidi, beatiful servírka; nechal jsem tam bůra. Poté jsem chtěl dostopovat do osm kilometrů vzdálenýho kempu, ale z asi prvních deseti aut nezastavilo ani jedno – tak ať jdou do hajzlu! Sešel jsem dolů z hlavní silnice, je tu baseballové hřiště, parkoviště, záchody, automat na pití a dole řeka: kiseki! Píšu deník, poslouchám Tash Sultana a čekám na západ slunce, abych si pak nenápadně postavil vedle hřiště stan. Life is easy. A zejtra do Tokushimy (doufám že stopem).

Ps. První jídlo bylo až odpoledne; arašídový máslo s máslovýma houstičkama, k pivu jsem si objednal bbq shitake a po pivě sněd zbytek houstiček s arašídovým máslem – a jsem zas bez jídla.

Ps2. Se západem slunce se sjeli na hřiště malý baseballisti na večerní trénink. Takže jsem se podíval na jejich rozcvičku a šel se rozhlídnout po okolí po případným jiným místě na spaní. Krom autobusový zastávky jsem ale nic nenašel, tak jsem se vrátil dokoukat trénink a pak si postavil stan.

4/4/20

Po několika dnech jsem se trochu vyspal – zdálo se mi, že nebyla taková zima. Ale ráno nebylo dobrý, krom toho že jsem neměl co jíst, tak mi vypovídá službu pravý koleno – nemůžu skoro chodit! Nevypadá to vůbec dobře. Místo snídaně si vařím aspoň extra silnej čaj, beru si čtyři ibalginy a pomalu balím. Dokulhávám na hlavní a stopuju – nic jinýho mi nezbejvá, sotva jdu. Asi třetí auto zastavuje, postarší manželský pár – můj první japonskej stop. Hodí mě do další vesnice, kde má být údajně neplacený kemp, jak jsem si zjistil – a taky že je. Je deset ráno a já stavím stan. Je u řeky a odpoledne se sem sjelo dost místních – uvědomuji si, že je sobota – a asi je to oblíbená víkendová činnost, vyrazit k řece a něco si ugrilovat. Já kulhám dva kilometry do samoobsluhy, kde kupuju těstoviny, tofu, houby, omáčky, pak choi a vracím se do kempu uvařit si pořádný jídlo. Po jídle mám menší siestu ve stanu a když po tom vstanu, koleno se mi zdá lepší. Že bych měl jen líp jíst? Divný. Ale doufám že je to tím a slibuju si výživnou večeři.

Chci tu zůstat i další noc, potřebuju dostat koleno do provozuschopnýho stavu. Teď vážně potřebuju honmono no kiseki. Věřím, že bude líp.

5/4/20

Po ránu jsem myslel že je líp, ale není. Spal jsem dobře a krom svítání byla přijatelná teplota – spím ve třech tričkách, mikině, bundě, šátku, trenkách, legínách, kalhotech a kraťasech – proto přijatelná, jinak je určitě furt dost pod 10°. Není tu sprcha, takže se už druhej den „koupu“ v ledový řece, zejtra to už možná zvládnu i s použitím mejdla. Myslel jsem že je líp, protože mě po ránu bolely lejtka (vždycky bolí jen jedna věc – ta nejbolavější), ale když jsem šel 3km do krámu (kvůli internetu, v místním Family Martu ho ale nemají, jsem zjistil), tak se po pěti minutách chůze koleno ozvalo. Možná je to trochu lepší než bylo, ale i tak sotva jdu. Takhle nikam jít nemůžu. Přemejšlim co bych dělal, když se to během pár dní nezlepší?! Napsat pojišťovně a jít k doktorovi? Vrátit se na farmu? Nechci se vracet, ani psát pojišťovně, chci prostě jen jít! Nálada klesá… 🙁

Možná tu zůstanu ještě jednu noc, dostopuju do Tokushimy, koupím si boty, dám si horkou sprchu a snad vyrazím.

[arukemasen / nemohu chodit]

6/4/20

Další chladná noc, od tří jsem čekal na svítání, aby slunce trochu vyhřálo okolní teplotu a já se mohl konečně vyspat. Vstal jsem po osmý, u vchodu do mýho stanu jsem našel sušenky s lístkem „please eat“ – asi od kluka co stanoval vedle, potkali jsme se večer při čištění zubů a jen se pozdravili. Tak jsem sněd ty sušenky, uvařil velkou snídani a začal pomalu balit. Taky jsem se umyl v řece, tentokrát i s mejdlem – dalo by se na to zvyknout. 

Vyšel jsem před polednem a plán byl jednoduchej; dostat se do Tokushimy. Ze začátku se mi šlo dobře, ale po pár kilometrech se to zhoršilo. A hlavně, stopoval jsem a nikdo mi nezastavoval. Po pěti kilometrech jsem si koupil cigára, po tejdnu, Lucky Strike. Pondělní cigaretka ještě nikoho nezabila. Zbejvalo mi ještě dvacet kilometrů a bez stopa to nedám – nebe se však slitovalo a já se dočkal vytouženýho stopa, starší pán mě přiblížil o 13km a mě najednou zbejvalo jen 7km! Zastavil jsem v Lawson a koupil si kafe, vedle byl obchod „Jeans&Casual“, šel jsem tam zkusit koupit boty – a mám nový boty! Stáli jen ¥1700, jsou celý bílý, značka Tarzan, ne asi zrovna nejvhodnější pro hiking… , ale ten rozdíl oproti sandálům je neuvěřitelnej! Pln nový naděje a optimismu, kupuju si pivo a jdu na vlak, do města přijedu vlakem – jako pán.

Můj vyhlídnutej hostel je hned u hlaváku, jdu tam a platím dvě noci (¥5k uf…) a hned odcházím do marketu, nakoupit si něco k večeři; italskou omáčku na těstoviny a camembert z Dánska; osvědčená kombinace k těstovinám. Ten obchod prodává zboží z celýho světa a já tam objevuju Inca Colu! Po třech letech kdy jsem byl v Perú, ji piju poprvý. Miluju Inca Colu! Večeřím pasta de la camembert, popíjím Inca Colu a mluvím s klukem co tu pracuje, je z Hirošimy a dělá tu teprve měsíc. Mám dobrou náladu – začíná bejt líp? 

Ps. V celým velkým hostelu jsem jen já a jeden Japonec, kterej cestuje pracovně. Je tu tak prázdno, jak se dozvídám, kvůli Coronaviru.

[rakhan shugi / optimismus]

7/4/20

První spánek v posteli po týdnu nebyl takovej, jakej jsem myslel že bude – několikrát jsem se probudil, ale aspoň už ne zimou. Dopoledne jsem líně prozevloval v hostelu a odpoledne jsem se, poprvé co jsem v Japonsku, vydal do onsenu. Na recepci jsem si nechal zjistit kterej je tattoo friendly a vyrazil jsem. Myslel jsem, že takový onseny jsou zejména pro turisty, ale pak mi došlo, že potetovaný Japonci chtějí taky chodit do onsenu. Potkal jsem tam chlápka s takovým tím japonským all-body tattoo, říkal mi něco japonsky a rozuměl jsem jen „Corona“, tak jsem mu rukama vysvětlil, že jsem v Japonsku dlouho a že jsem zdravej jako řípa a že nemám Coronu. Šel jsem tam proto, že koleno stále není ideální, tak si udělat odpolední relax v lázních a večer budu ledovat.

Večer jsem chtěl oficiálně zakončit Tour de Tokushima Beer v Beer Factory, kde mají v nabídce přes třicet druhů piv z celýho světa – ale asi to zkrachovalo. Tak jsem zvolil alternativu v podobě Awa Brew Pub a dobře jsem udělal. Mají tam akci, že za ¥2500 může člověk vypít kolik piva chce za 90minut – držel jsem se zkrátka a dal si jich jen šest, ale i tak to bylo nejlevnější pivo co mi někdo načepoval v japonský hospodě.

8/4/20

Koleno je furt divný. Koupil jsem si bandáž a prostě to rozchodním, doufám. Odpoledne onsen a jinak nic; nuda v Tokušimě. Chci bejt zpět na cestě a chci mít koleno v cajku.