Way of Light’houses

9/4/20

Ráno jsem se sbalil a vyrazil na vlak, čekání jsem si ještě zpříjemnil jednou IncaColou. Do Awa-Fukai jsem dorazil v jednu odpoledne a k majáku to bylo dvacet kilometrů. První půlka cesty vedla mezi vesničkami s rýžovými poli a druhá podél zátoky, až mě dovedla k Oceánu. Nádhera – konečně Oceán! Po cestě jsem skoro nikoho nepotkal a s nikým nemluvil, míjel jsem jen pár starších farmářů na polích. Šlo se mi dobře. Jo! Nový boty a bandáž na koleno fungujou. Není to optimální a v tom kolenu je nějaká chyba – ale, můžu jít. K majáku Kamoda jsem došel před šestou a radostně jsem vyšel schody nahoru – Jsem tady! Jsem na začátku svoji majákový cesty. Stan jsem rozbalil přímo dole, pod schody vedoucí k majáku, je tu takovej travnatej plac a dřevěnej stůl. Uvařil jsem si večeři (vlastně ne večeři, mám dvě hlavní jídla během dne, takže tomu budu říkat První a Druhý jídlo.), těstoviny, hrst arašídů, zalitý olivovým olejem a zasypaný garam masala. Dnešek byl skvělej, pokud v noci nebudu mrznout (optimisticky jsem si vzal pod bundu s mikinou jen dvě trika), tak to bude i skvělá noc, za zvuků vln. A když zejtra budu moct jít, jako dneska, Svět bude krásný místo.

10/4/20

Spal jsem dobře a nebudil se zimou, ve dvě ráno mě vzbudil neuvěřitelně zářící Měsíc – nejdřív jsem se lekl, že už svítá (protože jsem se necejtil zrovna vyspalej). Vylez jsem ven a všechno bylo ozářený měsíčním svitem, zvuky hvězd a záře vln. Dlouho jsem se tím ale nekochal, protože venku byla dost zima a tak jsem se vrátil do vyhřátýho spacáku. Vstal jsem v půl sedmý a sbalil stan, snídani jsem nevařil, jelikož jsem byl bez vody. Dneska mě čekalo dvacet kilometrů a první půlka cesty, byla stejná co jsem šel včera – a tak jsem věděl, že kousek od majáku je pěkný odpočívadlo; s posezením, záchody a pěkným výhledem do zátoky (a betonový schody vedou až do vody). Cestou jsem si u studny nabral vodu a na odpočívadle uvařil; těstoviny s vejci a důkladně zalitý olivovým olejem. Na záchodech jsem provedl ranní hygienu, ale chtěl jsem se umejt celej. Tohle místo je dost opuštěný a tak jsem se svlíknul do naha a po kamenitým břehu (v sandálech – aspoň k něčemu je mám) šel do vody. Voda byla studená, ale horský řeky z předešlýho týdne jsou o dost studenější – takže to šlo. Zvlád jsem to i s mejdlem, i když teda skoro nepěnilo; mít internet, vygooglim si proč mejdlo ve slaný vodě nepění – jsem 24h offline a už mě napadá co bych googlil. Na desátou jsem vyrazil – čistej a osvěženej. Ale první hodinu se mi nešlo dobře, včerejší euforie byla pryč a já cejtil každej krok. Po pár kilometrech se ale koleno rozehřálo a šlo se líp. Po dvanáctý jsem byl v půlce dnešní trasy a odbočoval na mnou dosud neprošlapanou cestu – na oslavu jsem si dal jedno nealko pivo. Cesta byla přes kopec, měl jsem namířeno do kempu, kterej jsem viděl na mapě (ke konci se mi už šlo hůř, ale naštěstí ne kvůli kolenu, ale kvůli puchejřům – nový boty). Přišel jsem do toho kempu a zjistil, že už ňákej čas nefunguje – urbex kemp. Překročil jsem závoru (s japonským nápisem: „zákaz vstupu“, jsem zodpovědnej a tak si zákazy který poruším, nejdřív přeložím pomocí překladače) a obhlídnul situaci – a dalo by se tu spát, jenže byli teprv dvě odpoledne a hlavně zas nemám vodu, takže jsem pokračoval dál, do blízký vesnice. Hned za kempem, v zatáčce, na útesu byla stará opuštěná věž, pravděpodobně rozhledna, nahoře sice nebyla střecha a spát by šlo jen v uličce mezi schodama – ale spát by tam šlo a ze shora byl fantastickej výhled. Urbex day! Ale stále jsem bez vody, tak pokračuju dál. Dole ve vesnici je autobusová zastávka, se záchody, tekoucí vodou a místností s dvěma lavicema (a takovýma těma podprdelníkama, takže pohodlí největší). Uvažuju nad tím, že tu budu spát, je tu veškerej servis – jen se bojím, že to někdo přijde večer zamknout a pošle mě pryč – no kdyžtak se přesunu na rozhlednu; win – win. Kdybych měl internet, věděl bych, že ten kemp je mimo provoz a nikdy bych tímhle místem neprocházel – a teď mám na výběr mezi luxusní zastávkou a starou rozhlednou s výhledem za milión. Nejlepší je nemít žádný plány.

Ps. Po večeři a čtením na zastávce se začalo stmívat a já si uvědomil, že jsem tu zavřenej, místo toho abych pozoroval západ slunce z tý starý rozhledny; jdu na rozhlednu!

[haikyo / urbex]

11/4/20

A jsem rád že jsem si to uvědomil večer a ne až ráno – noc na rozhledně byla perfektní! Byla sice zima, ale koho zajíma zima? Stálo to rozhodně za to. Spal jsem úplně nahoře, kde nebyla střecha a trochu tam foukalo. Při pití čaje jsem pozoroval západ slunce a později spektakularní hvězdnou oblohu a když jsem pak šel spát, uprostřed noci me vzbudil starej známej Měsíc a před svítáním zima, ale když jsem pak viděl vycházet slunce, na zimu jsem zapomněl a užíval si z jeden nejlepších východů slunce co jsem kdy viděl. Ráno jsem se celkem rychle sbalil, nemusel jsem balit stan a žádný jídlo k vaření jsem taky neměl. Když jsem vyšel, nabral jsem si v první říčce vodu a trochu se oplách, nasnídat jsem se měl v plánu v asi hodinu chůze vzdálený vesnici, jenže jsem zjistil, že v takovejhlech rybářskejch osadách nic není; automat na pití a pošta, nic víc. Takže jsem první obchod potkal až v poledne, po dvaceti kilometrech (důvod proč říkám snídani první jídlo), moc na výběr tam nebylo, koupil jsem si pytel máslovejch sušenek, tabulku čokolády a takový čoko-bonbony; tisíc kalorií a asi kilo cukru. Kousek opodál jsem objevil lépe zásobený obchod, tak jsem nakoupil nějaký zásoby a ještě jsem si tam dal nealko pivo a nějaký smažený květákový placičky – chutnalo to jinak než jsem čekal, ale na obrázku byl květák, tak nevím co to bylo. Původně jsem měl namířeno do jednoho kempu, jenže jsem šel kolem pěkný pláže, s tajemným názvem Beach Beaches of the Die (v aplikaci Michi), kde jsou sprchy (studený – nevadí), záchody a místo pro stan a hlavně s parádní písčitou pláží. Není lepší relax pro nohy, než chodit bosej po písku a nebo po kolena ve studený vodě. Nikdo se nekoupe, i když tu pár lidí je, protože to je fakt trochu studený, ale já se zejtra rád vykoupu. Koleno, až se mi tomu nechce ani věřit, je tâkmer stoprocentní – nechápu to. Teď mě bolí jen puchejř na malíčku (už je velkej skoro jak samotnej malíček) a nějaký další puchejře, ale na to kašlu, hlavně že je koleno v pohodě. Na pláži se mi líbí a to tak, že velmi. Je pět, sedím na pláži, píšu deník, poslouchám hudbu.

Ps. Když jsem šel ráno bez jídla, zastavil u mě projíždějící náklaďák a šofér se mě ptal odkud jsem, tak mu říkám že Čeko. Dal mi tři slaný sušenky – a ani nevěděl, jak mi přišli v tu chvíli vhod. Lidé jsou dobří.

Ps2. Když jsem stavěl stan, nějaká velká japonská straka (vrána?) mi ukradla 3/4 z mojí plánovaný zítřejší snídaně. Čtvrtou houstičku plněnou ořechovým krémem jsem ubránil a na místě sněd – zle a s výčitkami jsem se přitom díval na tu straku. Straky jsou svině.

[dorobó ni aimašita / byl jsem okraden]

12/4/20

Včera večer jsem byl skoro rozhodnut že tu zůstanu i další noc – je tu vše co potřebuju (krom elektřiny) – a ráno, když mě vzbudil déšť, bylo jasno; dnes nikam nejdu. Kolenu a puchejřům den volna jen prospěje. Chtěl jsem odměnit i zbytek těla a udělat si večer jídlo z nějakých čerstvých surovin, jenže jak jsem zjistil později, místní obchod má v neděli zavřeno, takže večer bude pro změnu pasta – a basta. Po snídani jsem si dal studenou sprchu – když jsem pod ní vstupoval, nevím proč, ale napadlo mě si nahlas říct; „Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí.“ – v jesus sandálech už sice nechodím, ale mesiášský komplex mě neopouští. Každopádně když jsem si bral po sprše ručník, kterej jsem si dal na vysokej okenní parapet, vypadla na mě ¥100 mince – nevím jestli to byla odměna za studenou sprchu a nebo kompenzace za ukradenou snídani ze včera. Je odpoledne a od rána vytrvale prší a nevypadá to, že jen tak přestane. Doufám že se to během dneška vyprší a bude od deště klid.

Ps. Nekoupal jsem se – když nesvítí slunce je dost zima.

Ps2. Dnes mám v plánu jen číst – psát – poslouchat. Takže to bude plodnej den.

13/4/20

Přestalo pršet až k ránu, vím to, protože jsem nespal moc dobře a často se budil. Myslel jsem že když bude zataženo, že nebude taková zima – ale byla. Ze stanu jsem vylez po šestý, udělal si v klidu snídani, pokojně popíjel čaj a pak šel na ranní toaletu – normálně o tom nepíšu, ale teď jsem si tam něco důležitého uvědomil; sedím na tom vyhřívaným japonským záchodě a v tom mi bleskne hlavou; kde ten chytrej záchod bere elektřinu?! Jak jsem posléze zjistil, tak překvapivě z elektrický zástrčky. Vypojil jsem pánskej i dámskej a dal nabíjet telefon i mp3. Během potřebnýho dobití jsem si dal sprchu a beze spěchu sbalil svoje věci. Když jsem potom vyrazil, žádnej konkrétní cíl jsem dneska neměl, jen jsem věděl, že půjdu kolem chrámu číslo dvacet-tři.

Hned za pláží vyskočil ze zaparkovanýho auta chlápek a dal mi láhev s ice tea. Mám takový dilema, nevím jestli lidem vysvětlovat že nejsem O’Henro – vážený poutník po osmaosmdesáti chrámech, ale že si prostě jen tak jdu po pobřeží. Přemýšlel jsem o tom a nic vysvětlovat nebudu; 1) nemám na sobě nic z tradičního O’Henro oděvu (klobouk, bílá košile, hůl, atd.) – takže nikoho záměrně neklamu 2) ve většině kultur je odmítnutí daru neslušný, věřím že v Japonsku tomu není jinak 3) lidi tu anglicky skoro nemluví, takže by stejně nechápali co jim chci říct 4) věřím že dobří lidé jsou dobří prostě proto, že jsou dobří – chtějí udělat dobrý skutek, bez ohledu na to jestli jsem nebo nejsem O’Henro – před pár dny, když mě obdaroval ten řidič kamionu, tak jsem mu předtím říkal, jakou jdu trasu a že nejdu po chrámech.

Jdu po stejný trase jako O’Henro poutníci a upřímně, moc mě to netěší – všude jsou samý značky; jaká vzdálenost zbejvá k chrámu, kde je nejbližší záchod, kde mám zahnout… …kde je nějaký dobrodružství? Připadal jsem si jako laboratorní myš, co plní úkoly; doleva a teď doprava. Je to vtipný, před dvěma tejdny jsem vyšel s batohem, že půjdu Shikoku88 a teď po tý trase jdu jen pár kilometrů a už mě to štve. Šel jsem pak kolem chrámu no.23 ale ani jsem tam nešel. Dokoupil jsem zásoby a pokračoval po pobřeží – a zřejmě to není poutnická cesta, protože zmizeli ukazatele – hurá! Od oběda je silnej vítr a zataženo – bojím se deště a když jdu kolem odbočky na nějakou pláž, začíná poprchávat a tak na nic nečekám a odbočuju. Jsou sice teprv dvě odpoledne, ale než tam dojdu a postavím stan, budou tři a já jsem nervózní z těch mraků. Pláž je malá a vypadá jak z nějakýho filmu, akorát na ní není bílej písek ale kameny, velký kameny. Žádný WC, žádný sprchy a jen jedno místo na stan a to hned u silnice – nic moc, ale zpátky nejdu. Když se jdu podívat na pláž, vidím jak z jednoho konce vedou schody nahoru: jdu to prozkoumat; asi po deseti schodech je zbytek zavalen kameny a hlínou a není úplně snadný postupovat vpřed. Po schodech následuje skoro-cesta v lese a po ní zas pozůstatky po schodech…, asi po čtvrt hodině vidím pletivo a u něj dvě lavičky. Jsou to takový ty plastový, co imitujou opravdový dřevo – akorát tyhle jsou už obrostlý a zarostlý ve skutečným dřevě – vypadá to dost bizarně. Když koukám do mapy, má tu být nějaký park, resp. byl, protože tohle musí bejt opuštěný delší dobu. Stavím stan a vařím jídlo (teda, nevařím; dělám salát; pak choi, mrkev, tofu…) a pak jdu na další průzkum, když si proklestím cestu až na konec, nevěřím svým očím; velká čtyřpatrová věž, nahoře s takovou ufo základnou. Uprostřed tý stavby vedou točitý ocelový schody, teda spíš to co z nich zbylo – plechy jsou kompletně sežraný rzí a zbejvá jen chatrná konstrukce – tohle není opuštěný roky, ale desetiletí. Když vyšplhám nahoru – to je výhled! A k tomu ten pocit, že jsem si to úplně náhodně sám objevil a že jsem si na to vylez nahoru – běhá mi mráz po zádech (a pak znova když slejzám dolů – nahoru to je vždycky jednodušší). Seru na chrámy z osmaosmdesátky, tohle jsou moje chrámy.

Ps. A jde se mi dobře, žádný problém.

Ps2. Dnes jsem šel kolem pošty a chtěl jsem poslat pohledy domů – nejde to, ČR je prej riziková Corona země a Japonsko s ní přerušilo poštovní letecký styk.

“I FELT FREE AND THEREFORE I WAS FREE.”

 Jack Kerouac

14/4/20

Zase jsem skoro nespal a nevím proč, zima nebyla. Nejdelší interval spánku byl asi dvě hodiny. Ve stanu jsem strávil deset hodin a z toho spal maximálně polovinu – blbý. Ráno jsem byl nevyspalej a bolela mě hlava. Posnídal jsem sladkou housku a nějakou vanilkovou „nutellu“, je to 130g kelímek a jím to k tomu jako yogurt. Vyrazil jsem kolem osmý, na blízký vyhlídce jsem se oplách a doplnil si vodu (nad kohoutkem byl nápis v japonštině „toto není pitná voda“, je to pro mě něco jako ty varování na cigaretách – ignoruju to. btw. už čtyři dny nekouřím a neplánuju začít) Chtěl jsem si koupit i něco k pití z automatu, jenže jsem zjistil že nemám jak; bere to jen mince a papírový litry a já mám v peněžence jen bůry a desetilitry. Na druhou stranu tak zjišťuju, že jsem za prvních pět dní utratil jen pět tisíc jenů. Hlava mě nepřestávala bolet a tak jsem si vzal paralen – a po hodině další. Byl krásnej den, parádní cesta, ale měl jsem dopoledne zakalený tou bolestí hlavy – doufám že dneska budu spát líp. I přes tyhle drobný obtíže se mi šlo fajn a dokonce mě při poslechu Vypsaný Fixy napadl geniální nápad na tetování; vždycky jsem chtěl celej rukáv a nevěděl co a teď už vím.

Po poledni jsem měl za sebou asi patnáct kilometrů a cejtil jsem se nějak vyčerpaně (hlava, paraleny, ráno jsem si nevařil čaj) a tak jsem si, poprvý během cesty, koupil kafe a k tomu nějaký čoko piškoty. To ice coffee mělo 600ml a v kombinaci s těma piškotama jsem to do sebe hodil tak za dvě minuty – a cejtil jsem se líp. Pak jsem si taky koupil věc, co si kupuju poslední dny a co mě přinutilo zas používat slova snídaně a večeře – objevil jsem totiž svůj oběd; malý nealko pivo jako nejlepší iontovej nápoj a k tomu 200g pytel bambusovejch výhonků. Pivo vypiju během krátký pauzy přímo u obchodu a klíčky jím po cestě, je to taková výhonková meditace. Výhonky semínek jsou nejzdravější zelenina; co může obsahovat víc síly, než nově vznikající život? V každým jednotlivým klíčku je ukrytej celej vesmír. A navíc, já klíčky – jakýkoliv – rád. A taky je fajn, že tu platí taková moje pomocná rovnice; třeba na Srí Lance to bylo spojení cigarety a šálku čaje – něco co se mi zdá dost předražený a něco naopak podhodnocený. Tady plechovka malýho nealkoholickýho piva stojí ¥150 (35kč) – což se mi zdá dost, a pytel klíčků ¥30 (7kč) a to je příznivá cena. A dohromady to vytvoří přijatelnou a fér cenu. Po tom jsem pokračoval v cestě a do cíle mi zbejvalo deset kilometrů – dneska jsem měl cíl; placený kemp s vyhřívaným bazénem, když teda cestou nepotkám něco lepšího – a potkal. Čtyři kilometry před tím kempem velkou pláž, s posezením a záchody. Takže po jednom večeru se vracím na pláž. Hned po příchodu jsem se vykoupal a docela to šlo, i když studený to teda je (co jdu, neviděl jsem nikoho se koupat). A ráno si to zopakuju. Tichý Oceán sice není vyhřívanej, ale zas je zadarmo a nejlepší věci jsou zadarmo.

15/4/20

Vyspal jsem se o dost líp, furt přerušovaně, ale šlo to. Ráno jsem si udělal pěknou snídani, pak s tradičním půllitrem čaje pozoroval vlny a potom se do nich šel vykoupat. Sbalit stan a pak všechno poskládat do batohu mi zabere hodinu, takže jsem byl připraven až po devátý. Už včera jsem najel na dálnici no.55 – je to jediná možnost a zároveň i cesta pro 88. Sice je to dálnice, ale po většinu času je podél ní chodník. Je to parádní pobřežní silnice, jenže, hlavně pro motorkáře, ne pro lidi co jdou pěšky – je celkem frekventovaná a jít podél ní od rána do večera je celkem vopruz. Okolo nic není a tak prostě jen jdu a jdu – a poslouchám hudbu (nevím co budu dělat až se mi vybije empétrojka). Po 20km mě začali bolet chodidla a cestu už jsem si vůbec neužíval; myslel jsem na věci, na který myslet nechci a dokonce jsem dostal chuť na cigáro – předešlý dny jsem si ani nevzpomněl. Blbá dálnice (a půjdu po ní ještě dlouho). Říkal jsem si, až uvidím vhodný místo na stan, zastavuju, jenže – nikde nic, tak jsem šel a šel až jsem našel aspoň trochu přijatelný místo; za dálnicí na louce, naproti nějakýmu baráku a vedle řeky. Místo dost bídný – po uplynulejch dnech a skvělějch sleeping pointech, ale už jsem byl zoufalej a začínalo se stmívat. Ušel jsem 33km. Vařím večeři, čaj ne a jdu spát, jsem vyřízenej. Večer kvákají žáby – aspoň něco.