21/5/20

Vstal jsem brzy a hned nabral směr Yawatahama – poslední větší město před mým cílem – Sadamisaki. Nejdřív jsem si zašel do Lawsonu na net a čekal než otevřou road station, tam jsem si chtěl nabít phone, odložit batoh a jít nakoupit zásoby, což jsem pak taky udělal. Vedle tý road station byl asi čtyř patrovej obchoďák; nejdřív jsem si nakoupil jídlo (a koupil si tam nejlepší zmrzlinu co jsem zatím jedl; šest takovejch jakoby tvarem rumovejch pralinek, uvnitř matcha zmrzlina zalitá v tenký vrstvě čokolády. Ten den jsem si jí pak koupil ještě jednou. Btw; Vůbec ty ruzný matcha sladkosti a různý matcha latté mi chutnají dost, až jsem si říkal že si začnu dělat matchu – třeba na polední siestu.) a pak jsem procházel co tam ještě je a podíval se i do obchodu s botama, měli tam na pohled velmi bytelný a prostě paradní boty určený speciálně na chůzi (jako to je asi většina bot, ale myslím tím chození na větší vzdálenosti), sice za osm tisíc jenů – ale boty jsou základ, jak už teď vím. Nekoupil jsem je hned, ale vrátil se na road station odníst jídlo a zkontrolovat jak se mi nabijí phone, už měl bejt skoro nabitej – zjistil jsem však, že se mi nějak pokazila nabíječka a během dvou hodin nabíjení se baterka zvedla jen o deset procent. Vyměnil jsem usb kabel a s ním to najednou šlo – naštěstí. Ale musel jsem zas čekat než se to teda nabije, tak abych ten čas nějak vyplnil, šel jsem si koupit boty. Ty boty co se mi tak líbili, neměli v mojí velikosti, takže jsem víc jak půlhodiny prolejzal celej krám a vyzkoušel tak sedmery boty – prodavačka mi celou dobu ochotně asistovala, až jsem konečně jedny našel, běžecký adidasky za tři tisíce; dobrá cena a vypadají že snad vydrží dýl jak 300km. Tak jsem si je koupil a pumy, po víc jak 500km, vyhodil. Byl to asi nejdelší nákup něčeho na sebe, který jsem kdy absolvoval – v Česku zásadně nakupuju všechno online. Btw. Mám velikost 44 a kdybych měl větší nohu, tak si tu boty nekoupím asi žádný a i tak mám dost zúženej výběr. A btw2; evropská 44 je japonská 28 – protože to je 28cm – simply clever.

A pak jsem s novejma botama, konečně – po víc jak čtyřech hodinách, pokračoval v cestě. Po půldenním stání, jsem prostě chtěl jen jít a trochu se posunout – a tak jsem šel. Po cestě nebylo skoro nic kde by se dalo spát, ani žádný místo pro stan, a tak když jsem po šestý hodině přišel do jednoho městečka a hned zkraje tam byla nová, perfektní autobusová zastávka, s WC, věděl jsem že mám kde spát. Ještě jsem se zašel podívat do pět minut vzdálený svatyně, jestli by nešlo spát tam – nešlo, tak jsem se pokorně vrátil na tu zastávku. A během toho se mi stala taková věc, po cestě byl Lawson, kde jsem zkoušel připojit na wifi svůj kindle, abych si stáhnul nějaký nový knihy – neúspěšně. A během toho pokusu, jsem se šel zeptat dvou kluků, asi patnáctiletejch, co je japonsky „potvrdit“ (byli tam na výběr tři možnosti), poradili mi a po pár minutách ke mě přišli – když se ke mě blížili, nesli malou igelitku a usmívali se – kroutil jsem hlavou a říkal si „ne“ (něco jako když koukáte na fotbal a na váš tým se řítí nebezpečný protiútok a vy víte, že to skončí gólem), protože jsem se bál, že tu igelitku nesou mě – a taky že jo, koupili mi minerálku a onigiri. Vzalo mi to slova a vyrazilo dech, oni vědí že neumírám hlady a nečekají že jim to nějak vynahradím, prostě nezjištnej dobrej skutek. V patnácti (!), mohli si koupit místo toho dva nanuky třeba, nebo cokoliv a neplejtvat svoje kapesný na mě. Přemejšlel jsem jakej jsem byl a co jsem dělal v jejich letech já a musel jsem se stydět. Člověk dokáže pochopit proč mi 80letá babička dá ze svý zahrady dva pomeranče, když mě vidí procházet s batohem na zádech okolo (a to se mi dneska taky vlastně stalo, málem bych zapomněl) a nebo vydělávající řidič kamionu, kterej mě během svý šichty několikrát potká na silnici a tak mi koupí plechovku v automatu, ale, kde se to bere v těch mladejch klucích? Kde my (my tj. nejaponci) děláme chybu, proč takový nejsou všichni lidi? Přemejšlel jsem nad tím celej večer, fakt mě to dostalo – a štve mě, že jim to nemůžu jak vrátit. Aspoň pevně doufám a přeju si, ať se jim v životě daří.

22/5/20

Vstal jsem hodně brzo, před pátou a chtěl jsem se odtamtud hned po ránu nenápadně vypařit, takže jsem si vyčistil chrup, dal batoh na záda a vyrazil. Nasnídal jsem se na molu za městem a nabral směr 15km vzdálený onsen – za a) jsem doufal že nebude zavřenej kvůli Coroně a za b) že mě tam pustí s tetováním. Kousek před tím onsenem mě předjela dodávka, zastavila a vystoupil mladej pár a s igelitkou v ruce na mě čekali -. Ta igelitka byla plná velkejch pomerančů, k tomu mi ještě dali do druhý ruky dvou litrovej ice tea a velkou plechovku ice coffee, nemoh jsem to ani pobrat. Usmívali se a ptali se odkud jdu, tak jim na mapě ukazuju nejvýchodnější bod ostrova a vysvětluju, že jdu po pobřeží… Co na to říct. Poslední dny se na mě doslova valí lidé co mi chtějí něco dát. Kdyby se Bůh rozhodoval, jestli skoncovat s lidstvem a nebo ne a vyslal by nějakého zástupce na Zem na průzkum, jestli si zasloužíme pokračovat – tak kdyby ho poslal na Shikoku, neměl bych o osud lidstva obavy. Takže jsem si udělal pauzu a snědl pět obrovskejch pomerančů a dva si nechal na zejtra k snídani, spolu s tím kafem (a čaj jsem si vzal do onsenu).

Onsen byl otevřen a já moc chtěl dovnitř – musel jsem trochu blafovat oledně tattoo a bylo to vtipný trochu a nakonec jsem dostal svolení – hurá!

A ještěže tak! Nejlepší onsen ve kterým jsem byl, dvě sauny, vířivka, venkovní mini vany a k tomu spousta dalších bazénů ke koupání. Skvělá záležitost! Až se tudy budu za pár dní vracet, půjdu znova. Za ¥600 malej ráj na zemi, byl jsem tam dýl jak tři hodiny. Dokonce jsem si tam umyl hlavu šampónem (dvakrát) a na konci použil i nějakou vodičku na vlasy, – mám po antišampon lize. Po tomhle relaxu se mi už nikam nechtělo, tak jsem si tam ještě v klidu vypil jedno nealko pivo a zamířil do parku co sousedí s tím onsenem. Park je u takovýho jezera, jsou tam různý posezení, altány a jeden i s takovýma umyvadlama – asi když se tam kempuje, tak taková kuchyň. Tam jsem si vypral, pak si čet a nakonec přespal v altánu.

Btw. ten onsen se jmenuje Katachoukenkoukouryushisetsukamegaike Onsen – budu mu říkat prostě onsen.

23/5/20

Ráno, po snídani, ke který jsem si dal netradičně velkou plešku ice coffee ze včera (čaj už druhej den nevařím – dochází plyn), jsem vyrazil jak střela. Nevím jestli mě tak nakopnul ten kofein, nebo jsem tak dobře zregeneroval v onsenu a nebo že by mě jak magnet přitahoval Sadamisaki? Nevím, asi kombinace všeho. Na nic jsem se neohlížel a šel, k cíli mi zbejvají dva dny cesty a noc před západním majákem, chci strávit v jednom free kempu na pláži, kterej jsem si vyhlídnul. Ale ten kemp je skoro 30km a chci z tý pláže něco mít, takže prostě musím rychle. V poledne jsem měl už přes 20km a i s půl hodinovou zastávkou v Lawsonu (nanuk, melon water, net) jsem byl před třetí v cíli. Je to tu takový plážový středisko, co má to nejlepší za sebou a je udržovaný v nouzovým režimu – jako dost míst na Shikoku. Jsou tu další dva stany; dvě mladý rodinky s malýma dětma. Po příchodu jsem šel hned do vody (dneska v tom rychlým tempu co jsem šel, jsem moh věci co jsem měl na sobě doslova ždímat) a pak si vypral. Jinak nic, čtu si a koukám na druhej břeh, kam zítra půjdu – je na něm dost větrnejch turbín.

Btw. čtu z nouze cestopis; V Siamu, zemi bílého slona od Enrique Stanko Vráze (kterej jsem si na kindle poslal, když jsem si ho nově pořídil, když jsem zkoušel jak funguje posílaní eknih z mailu na kindle) a je to skvělý čtení! Je to cestopis vydanej v roce 1901; Japonsko se tehdy v Čechách nazývalo Žaponsko.

24/5/20

Den kdy dojdu na nejzápadnější bod ostrova Shikoku, je tady. Neměl jsem kam pospíchat, je to jen 20km a chci tam někde přespat, takže můžu v klidu přijít až někdy odpoledne. Po snídani jsem si dal koupel v oceánu a pomalu se sbalil, vyrazil jsem po devátý a cestou jsem se ještě stavil v Lawsonu – když si nevařím čaj, tak jsem si aspoň koupil litrovej Lipton ice tea. Byl další horkej den, takže to chce dost pít. A šel jsem na západ – že bych se cejtil nějak slavnostně/natěšeně/speciálně to říct nemůžu, spíš jsem si říkal; „to už jsem tady?“ a přemejšlel o tom, jak jsem sem došel. Ale když jsem vyrazil, vlastně to vím už pár dní, jsem byl rozhodnutej pokračovat na cestě po Shikoku; další bod bude ten nejvyšší – hora Išizučijama, nejvyšší bod ostrova. Je o pár metrů vyšší než Sněžka, takže to nebude žádnej vrcholnej výkon se dostat nahoru – aspoň v to doufám.

Západní maják je úplně jinej než byl ten na východě, tam jsem byl jen já a ten maják, za to tady je toho o dost víc a o dost víc turisticky vytížený, navíc je neděle, takže nezvykle jsem obklopen dost lidma. Na parkovišti mě oslovil jeden starší pán a jako většina japonců, když jím odpovím na jejich otázku odkud jsem – „Čeko“ – uznale pokyvují a říkají „hmm…Czechoslovakia“ – nevyvracím jim to a nevysvětluju že už ne; lepší uznale pokyvovat na minulost, než nemít proč projevovat uznání na současnost. Tenhle pán mi řekl, že si pamatuje Věru Čáslavskou, která tady kdysi zazářila na olympiádě. A když to není Čáslavská, tak je to umění; hudba a Mucha. Před rokem jsem v Malajsii mluvil s jednou mladou japonkou z Tokya a ta mi nadšeně vyprávěla o tom jak navštívila výstavu se Slovanskou Epopejí co se konala v Tokyu – o autorovi a jeho díle vědela víc než já.

Pak už jsem šel obhlídnout situaci a šáhnout si na maják Misaki. Tenhle konec Shikoku a k němu přilehlej mini ostrov Oshima za války sloužil jako obranný štít; uměle vyhloubené jeskyně kde byli děla co odrážela útočníka – nakonec jsem v jedný takový jeskyni spal. Na vyhlídce jsem pozoroval západ slunce a počkal až lidi odejdou a pak se přesunul do tý jeskyně. Dneska jsem hlavně přemejšlel o cestě sem, o mý budoucí cestě, co jsem během cesty získal, co ztratil, v čem chci pokračovat a v čem ne a prostě tak vůbec. Jak už jsem psal, chci pokračovat dál v cestě po Shikoku a nekončím. S čím naopak končím je tahle denní forma deníku – asi poslední tři dny jsem se musel trochu nutit, abych zaznamenal ten onen den (ale všechny týdny předtím mě dost bavili a dělal jsem to rád (jinak bych to nedělal) ). Když jsem si pokaždý četl co jsem napsal, chtěl jsem vědět jak bude cesta – a deník pokračovat. Dál budu pokračovat v nějaké stručnější verzi. Kdybych měl talent, zachytit na papír to, co se odehrává v hlavě člověka na takovýhle cestě a jaký to doopravdy je, a byl přesvědčen, že můj deník rozpoutá velkou ruksakovou revoluci, o jaký mluvil Japhy Ryder alias Gary Snyder v Dharmovejch Tulácích – tak bych se obětoval a s psaním pokračoval, jenže já o ničem takovým přesvědčen nejsem, takže – .

Přišel jsem o pár kilogramů podkožního tuku a o svůj léta budovanej návyk na nikotin, jsou to ztráty vítané a jsem přesvědčen že v případě nikotinismu, jde o ztrátu trvalou. Získal jsem cenný zkušenosti; zjistil jsem jaký to je a že jsem schopen několik týdnů jen tak jít, co k tomu potřebuju a co nepotřebuju. Během mý cesty jsem si promyslel spoustu věcí, jak o cestách budoucích, tak o životě a prostě o sobě. Jak nekončí tohle moje putování po nádherným ostrově Shikoku, tak nekončí ani moje další putování – naopak, považuju to za jeho začátek. Na první stránce On the Road se píše; „…začíná v mém životě období, které se dá nazvat obdobím života na cestě“ a já věřím, že tohle budu moct jednou prohlásit o čase co je teď a tady.

Ps. Od majáku Kamoda na východě k majáku Misaki na západě, jsem dle mých záznamů ušel přesně 888km. Původně jsem chtěl jít Shikoku88 a nakonec to vypadá, že jsem šel Shikoku888.

Taky jsem ztratil za tu dobu absolutně přehled o tom, co se kde „právě teď“ děje. Už dřív jsem se snažil vyhejbat, jak by řekl Leary; falešnejm hrám televizního studia – ale moc mi to nešlo, už jen když prolítnu nadpisy tak vím o čem lhal Zeman, co slíbil nebo ukradl Babiš a koho urazil Trump – plus denní dávku emocí v podobě zločinů, krádeží, vražd, bouraček, podvodů atd. – Nezajímá mě to a nechci se takovýma věcma vůbec obtěžovat. Jediný mínus co z toho plyne je, že nechápu koláže od TMBK – holt život není ideální, jinak je to ale změna k lepšímu. Ale nežiju někde ve srubu mimo civilizaci a i kdybych nechtěl, tak civilizace ovlivňuje můj život, takže zůstat v obraze kde se co děje důležitýho – chci a asi potřebuju. Když jsem po tří týdenním offline detoxu přečetl newslettery od portu.cz, co mi chodí každej pátek do mailu, během pár minut jsem dostal souhrn informací, co se důležitýho stalo za poslední tři tejdny ve světě v oblasti byznysu – což zní hrozně, ale peníze ovlivňují všechno a všechno ovlivňuje peníze, takže třeba když vypukne celosvětová pandemie smrtící choroby – tak se to dozvím z řečí čísel, dalo by se říct. Přečíst mi to trvá pět minut a pět minut jsem ochoten obětovat. Ještě bych si rád našel další zdroj, v podobným stylu (per week, pět minut) o životě lidí na zemi. Newsletter od Portu je dobrej, ale je zejména o tý části Světa, kde jsou peníze, takže to je o USA vs China, Evropa a Japonsko – a mě by zajímalo například že v Laosu staví na Mekongu přehradu – která změní život spoustě lidí, že se v Burkině Faso rozpoutala občanská válka a nebo že třeba Indii sužují nebývalé sucha. Až něco takovýho objevím, budu mít vše co chci a co potřebuju vědět.

“JE TO, JAK KDYŽ PŘEKONÁŠ STRACH.

JAKO KDYŽ ZJISTÍŠ, ŽE ŽÁDNÝ UŽ NEJSOU,

ŽE BĚŽÍŠ A ŽE TEN ROZJETEJ VLAK

JSI PRÁVĚ STIH

A ŽE SI NASKOČIL JAKO DŘÍV.

JÁ VÍM, ŽE MÝ SRDCE SE ZASE OTEVÍRÁ

A CÍLOVÝ LIMITY NEJSOU.”

 Vypsaná Fixa

[kami no mizo širu dešo / bůh ví proč]

Leary : Alane, co je smyslem života?

Watts: Je to ta otázka!

Leary: Co tím myslíš?

Watts: Smyslem života je klást si právě tuto otázku; „co je smyslem života?“

Politika Extáze