23/4/20

Ranní rozbřesk mě vzbudil v pět, tak jsem se otočil, přetáh přes hlavu kapuci a spal dál. V šest už jsem ze spacáku vylez. Nakonec jsem spal kousek za pláží, ve starý a zřejmě už nepoužívaný autobusový zastávce. Spal jsem tam, protože byla trochu odcloněná od větru. Po ránu jsem se nejdřív najed, pak si uvařil čaj a šel do vody – na pláži bylo jen pár rybářů, po tom jsem pomalu na břehu usychal, popíjel horkej čaj a pozoroval oceán. Dneska po ránu mi šlo všechno pomaleji než obvykle, vyšel jsem až po devátý. Když jsem balil, šli okolo Sebastian a Tamara ze včera, spali na kopci a taky si stěžovali na silnej vítr. Příjemní lidi. Jinak jsem se teda včera, kvůli tomu ledovýmu větru, ani nekoupal.

Dneska se mi šlo dobře, cesta byla perfektní – pobřežní silnička v kopcích, sice trochu náročnější, furt nahoru a dolů – ale pěkný. Chci si koupit nový boty. Jednu botu, levou – tam kde mám jen čtyři prsty, mám už hodně prošlapanou a v přední polovině chodidla se mi udělali puchejře – a bolí to. Už jsem měl za poslední dva tejdny spoustu puchejřů – a velkejch, ale ty na prstech bolí, jen když si sundám ponožky a vidím je, ty na chodidle bolí při každým kroku. Myslím si že je to těma botama, chci si koupit nějaký lehký běžecký boty, ideálně na tvrdý povrchy. Tak doufám že zítra na nějaký obchod s botami narazím, protože to bude zas na pár dní poslední větší město. Teď jsem kousek před městem, v jednom O’Henro odpočívadle. Je tu elektrická zásuvka a tak dobíjím veškerou elektroniku. Klidně bych tu zůstal přes noc, ale přeložil jsem si jeden nápis co tu je a není to tu určený pro spaní. Tak jsem se najedl a půjdu dál. Kousek odsud je park, tak budu pravděpodobně spát tam, a nebo můžu jít už rovnou do města – asi hodina cesty – a vyspat se někde na vlakový zastávce. Jenže, už se mi nechce nikam daleko chodit, ty nohy už mě dost bolí.

Ps. Dnes k obědu jsem si koupil u cesty nějaký citrusy – název nevím. Pět velkejch za ¥200 a to mi přišlo na Japonsko jako dobrá cena (už jsem tu viděl sladkej meloun, jeden meloun, za ¥2700). Chutí mi to trochu připomínalo pomelo. Minule jsem si koupil nějaký jiný, sedm malejch za ¥300 a ty byli sladší. A funguje to tady tak, že je u cesty jakoby taková otevřená dřevěná skříň s vystaveným a napytlovaným ovocem nebo zeleninou a kasička s cenovkou kolik co stojí. Kdo chce, vezme si – a zaplatí do kasičky. To by v Česku asi nefungovalo.

Ps2. Ten zmiňovanej park jsem nějak záhadně minul, první vlaková zastávka byla jen takový nekrytý venkovní posezení (židle, ne lavičky) a druhá byla hlavní nádraží (s personálem), takže jsem šel dál, setmělým městem až jsem na okraji města narazil na malej park – postavil jsem stan a šel spát.

24/4/20

Po ránu se mi stalo něco, co během týhle cesty poprvý – po probuzení jsem si říkal; můžu se na to vysrat – zas teda ne úplně, že bych to úplně vzdal, ale že bych někam zapad a pár dní tam pobyl. Než jsem vylez ze stanu a pak si ho sbalil, tak mě to přešlo. Puchejře z levý nohy se vstřebaly (po prasknutí během chůze), zůstal jen ten na pravým chodidle a ty na prstech – takže jsem nakonec vyrazil celkem optimisticky naladěn. Boty jsem nechal botama – musel bych se vracet do města, zabralo by mi to půl dne a výsledek by nebyl zaručen. Takže to nechám osudu, nějak to dopadne. Na výjezdu z města jsem si sednul k automatu s pitím a dal si melounovou sodovku (začínám na ní bejt zavislej, už ani nepiju nealko pivo. Poslední dny se začli objevovat smiley100 automaty kde je půllitrová plechovka za stovku – dobrá cena), když v tom u mě přibrzdilo auto a řidička – starší paní, stahuje okýnko a podává mi plastovej talíř se sushi, co pro mě koupila vedle v obchodu. Nejdřív jsem nepřesvědčivě odmítal a pak hodně děkoval. Od tý doby kdy jsem polemizoval nad tím, jestli přijímat jako no-O’henro dary, to byla první věc co mi kdo dal. Takže jsem si k melounový sodovce přikusoval sushi. Teď už jsem byl pln optimismu a vyrazil z města, prvních pár kilometrů kopcema a pak odbočka na jednu malou, nenápadnou, pobřežní silničku. Ale asi po dvaceti minutách se na tý pobřežní silničce objevila závora, značka zákazu vjezdu i vstupu; na dvou místech, dle přiložených fotek, se sesula půda a zavalila cestu. Tohle byla ta silnice, ke který jsem se poslední dny upínal, když jsem šel podél dálnice no.55. Moje vysněná pobřežní cesta. Chvíli jsem přemýšlel – , a pak jsem prostě překročil závoru a šel – zkusím to, třeba už je to průchozí alespoň pro chodce, při nejhorším se vrátím. Aspoň to zkusím. A dobře jsem udělal! Cesta už byla průchozí a práce probíhali na znovu zpevnění svahu. Když jsem se blížil k silničářům, nevěděl jsem jak se budou tvářit – přeci jen, přelez jsem závoru a šel jsem tam i přes zákaz – Když mě viděl první, houknul na bagristu co odklízel suť, ať přestane, abych mohl projít a uklonil se mi na pozdrav. Já se celej šťastnej klaněl, zdravil a děkoval všem. Takže jsem si tu cestu celou prošel a navíc jsem jí měl jen pro sebe.

Udělal jsem si před polednem pauzu – už se mi nešlo dobře, resp. se mi šlo dost špatně. Puchejř na chodidle pravý nohy natek do obřích rozměrů, tak 2x4cm a byl přes ohyb, kde se ohýbá při chůzi chodidlo – takže bolest. Pak jsem šel kolem poledne, spíš se už jen tak belhal, kolem ostrova Futana; miniaturní ostrůvek, blízko pobřeží, spojen s pobřežím navezenými betonovými bloky. Takže jsem si nenechal ujít tu možnost a na čtvrt hodiny opustil Shikoku. Když jsem odtamtud odcházel, při jednom našlápnutí mi ten puchejř prask (moje ponožky cedí pot a hnis) a místo očekávaný úlevy, mi bolestí vytryskly z očí slzy – a dalších sto kroků bylo fakt pekelnejch. Pak se to zlepšilo, ale takhle dál nemůžu – sedám si a koukám do mapy – a jako zázrakem je dva kilometry po cestě kemp, o kterým jsem předtím nevěděl. Jdu tam! U vjezdu byla zase nějaká cedule v japonštině a celý to bylo obehnaný červenou páskou – buď je to zas nějaký zákaz vstupu a nebo tam někoho zavraždili. Vidím tam ale stan a nějaký lidi u břehu, tak překračuji pásku a jdu tam. Je to plážovej kemp a když procházím, zastihnu tam nějakou mladou holku, tak se jí ptám jestli to je kemp – kejve že jo, tak se ptám jestli se něco platí – kejve že ne. Ideální. Pláž je krásná, s parádním molem a je odsud vidět ten Futona Island a jeho malej maják – je to taková fotogenická zátoka. Jak zjišťuju, ty dva stany patří lidem, který jsem potkal o pár dní dřív v tom parku, kde jsem strávil dvě noci. Tam jsme se jen párkrát pozdravili a jinak spolu nemluvili. Je to japonskej pár co cestuje na takovejch oldschoolovejch motorkách (vypadá to jako fichtl po faceliftu). Tak je zdravím a říkám jim, že si je pamatuju – oni mě taky. Zjišťuju že umí perfektně anglicky a jsou to zajímavý a příjemní lidé. Chvíli se bavíme o svých cestách – loni byli v Nepálu, jezdili tam na kolech.

Po sprše, je tu dokonce i sprcha – (i když ne studená, ale přímo ledová), se trochu vzpamatuju, nazouvám sandále a jdu do blízkýho městečka doplnit zásoby – a taky mám chuť na houby. Nakoupim si vše potřebný v místní samoobsluze a když odcházím, všímám si že v druhým patře se prodává oblečení – jdu zkusit boty – a nemají, ale paní mi ochotně radí, ať si dojdu do obchodu přes ulici. Tak tam jdu a mají boty, ale co je šokující; mají i mou velikost! Kupuju si za tři tisíce jenů skejtový pumy, nejsou to zrovna ideální boty na hiking, ale jdu krok po kroku; barefoot sandále – Tarzan – Puma. A byli za dobrou cenu. S velkým úsměvem se vracím do kempu. Čtu si ve stanu (po Into the Wild čtu Brave New World) a pak se to stane; přichází „člen místní samosprávy“ a jde mě vyhodit z tý uzavřený pláže. Vyhazov probíhá japonským stylem; nejdřív se mi pán omluví že mě vyrušuje, pak mi poděkuje že jsem přijel do jejich města ale že bohužel, „kvůli rozšiřujícímu Coronaviru“ je pláž uzavřena a PROSÍ MĚ, jestli bych ZÍTRA RÁNO nemohl odejít. Takhle vypadá japonskej vyhazov. Vítejte v Japonsku. V Česku by na mě někdo zavolal policajty. Večer ještě přijíždí jeden motorkář a po něm cyklista, oba japonci. Zakázat všechny zákazy (a nebo je aspoň ignorovat)!

Ps. Jinak teda nevím, co to pro mě znamená na zbytek cesty. Co všechno je zavřený? A kde všude? Jsem stále offline a bez informací. Každopádně se nechám překvapit, co mi přinesou následující dny, ale jestli budou odevšad vyhazovat stejným stylem, bude to dobrý.

Ps2. Poslední dny jsem si začal všímat letáků „Stay home“ (a zbytek v japonštině), jenže, já nemám kde zůstat. Já jsem na cestě – a zůstanu na ní.

“VŠECHNY PŘEDPISY A ZÁKONY – NA CHVÍLI I PUD SEBEZÁCHOVY – HÁZÍME ZA HLAVU – S NIMI SE ZÁZRAK NIKDY NEKONÁ. CHCI POZNAT TENHLE SVĚT OD SKLEPA PO STŘECHU – …MOJE TOUHA JE NEKONEČNÁ.”

 Švihadlo

25/4/20

Myslel jsem, že ty chladný noci už pominuly – omyl. Moc dobře jsem nespal, ze stanu jsem vylez po šestý a udělal tradiční kolečko, když spím na pláži; snídaně – uvařit čaj – vykoupat se – vypít čaj a sledovat oceán – sbalit stan – sbalit batoh. Vyšel jsem po devátý a v novejch botech se mi šlo perfektně! Najednou jsem nemusel každou hodinu zastavovat a dávat chodidlům první pomoc v podobě masáže a pak se deset minut rozkulhávat, abych zas mohl tak ňák jít – šlo se mi prostě normálně – jakej luxus! První větší pauzu jsem si udělal před polednem a zrovna když jsem si sundával batoh, zastavilo u mě policejní auto – vystoupil policista – tak ho japonsky zdravím a on se celej rozzáří, pozdraví mě a ptá se mě jestli mluvím japonsky, zřejmě. Tak mu říkám, že umím jenom pozdravit a směju se. Už tolik nezáří, ale zůstává nadále pozitivně naladěn. Anglicky umí jako já japonsky, ale dojde mi, že chce vidět nějaký moje doklady, tak mu ukazuju mojí japonskou občanku a on si vše důkladně poznamenává. Loučíme se s úsměvem (v Japonsku se člověk usmívá i na policajty) a on mi říká „thank you, have a nice day, bye“ – řekl bych, že mají nějaký workshop „jak mluvit s cizincem“. Když odjíždí, uvědomuji si že vlastně umím jednu japonskou větu; „wataši wa bengoši to hanašitai desu – chci mluvit se svým právníkem“. Ale, mě to sice přijde maximálně vtipný a budu s tím oslňovat v Česku na barech v pozdních nočních hodinách. Ale když jsem tenhle vtípek osvětloval lidem na farmě, jen se lehce usmívali a když jsem to řek dvěma japoncům, ti se ani neusmívali. A tenhle milej policajt si to nezasloužil – i když by mě teda zajímala jeho reakce.

Po pauze zpestřenou policejní kontrolou, jsem po chvíli narazil na dřevěnej bungalov u pláže a protože jsem měl už hlad, uvařil jsem si tam jídlo. Pak jsem šel dál, lesem, přes kopce a zapadlý vesničky – krásná cesta, ale už se mi nešlo tak skvěle jako ráno; boty mám sice nový, ale nohy mi zůstali starý – tak když jsem procházel okolo bezplatného kempu Shiwa Coast, se záchody a venkovní sprchou – neváhal jsem a pro dnešek to zapíchnul. Moc jsem toho dnes neušel, ale po včerejšku jsem rád že vůbec mohu chodit a ty boty jsou nový, tak čekám nějaký puchejře, než je trochu rozšlápnu, tak to nebudu přehánět. Místo je tu fajn, ale fouká protivnej vítr a stavět stan, na tvrdým povrchu, bylo fakt za trest; když jsem po hodině usilovný snahy, myslel že už mám skoro hotovo – stan mi málem ulít, tak jsem to vzdal (a po dlouhý době si zanadával v češtině) a přesunul se do takovýho skladu, co tu je – 2x3m cihlová budova se střechou; zametl jsem a trochu uvnitř poklidil a budu spát tady, ve skladu.

[ keikan / policista ]

26/4/20

Noc ve skladu byla příjemná, nemusel jsem spát navlíknutej do všeho co mám, ale spal jsem v kraťasech a mikině – nezvyk. Ale ráno už tak příjemný nebylo, bylo zataženo a zima, takže jsem si ráno nedal sprchu a hlavně, necejtil jsem se nejlíp – trochu mě bolela hlava a byl jsem takovej přešlej (a možná doslova, krásný český slovo). Vyšel jsem na sedmou a doufal že tu prešlost rozchodím. Šel jsem do kopců, příjemnou silničkou, obklopen lesy, ale bylo mi furt divně a tak jsem to v deset vzdal a vzal dva paraleny – bolest hlavy po chvíli přešla, ale byl jsem takovej bez šťávy. Kolem poledne jsem se blížil k městu, kde jsem původně chtěl trochu doplnit zásoby, ale věděl jsem, že když tam půjdu, už dneska nevyjdu a budu kempovat v nějakým parku ve městě – a to se mi nechtělo. Tak jsem si řek, že budu pokračovat dál a až to nepůjde a nebo najdu pěkný místo, tak zastavím. Kolem druhý už to moc nešlo a našel jsem i zajímavej flek; opuštěnou kavárnu u silnice – ale nakonec tam nespím; v části vhodný ke spaní, bylo v krabici od bot mrtvý kotě – už nesmrdělo nebo tak něco, ale spát se mi vedle něj nechtělo. Tak jsem udělal pár fotek kavárny a šel dál. Hned po pár stech metrech byl tunel – malá mezera – a další tunel. A v tý mezeře byla odbočka na lesní cestu, kde hned za rohem bylo vhodný místo pro stan. Nejsou ani tři mám postavenej a necejtím se dvakrát nejlíp… Vařím čaj, beru dva paraleny a pak si dávám jídlo – a je mi líp. Doufám že to je jen nějaká celková únava a prostě blbej den a zejtra budu v pohodě. Mám šestnáct hodin na regeneraci – chci si trochu číst a hodně spát.

Btw. Čtu Brave New World a už je to tak dlouho co jsem to četl poprvý, že si vůbec nepamatuju děj a je to jako kdybych to čet poprvý. Pamatuju si jen, že je to super knížka.

27/4/20

Tak naštěstí, ráno jsem se cejtil úplně fit – asi jsem měl včera prostě blbej den. Ráno jsem všechno sbalil a vyrazil lesem dolů (nic jsem nevařil, neměl jsem vodu), dole u silnice bylo malý odpočívadlo s tekoucí vodou – tak jsem se tam v klidu najed, popil čaj a pokračoval v cestě. Po chvíli se na silnici po který jsem šel, napojila dálnice a provoz se dost zvýšil – vopruz. Ale po pár kilometrech byla možnost sejít na malou pobřežní silnici a vyhnout se autům a trochu si prodloužit trasu – neváhal jsem. Po tý silnici skoro nic nejezdilo a kus jsem si i udělal odbočku lesní cestou. Když jsem sešel dolů, k pobřeží, kolem poledne, naskytla se příležitost se vykoupat a hned jsem jí využil, zároveň si vypral triko a spodní prádlo. Naposledy jsem měl sprchu předevčírem večer, takže koupel bodla. Triko jsem dal sušit na batoh – byl krásnej slunnej den – a vyrazil jsem do půl těla vysvlečen a užíval si slunečních paprsků. Nevím jestli to není nějaký přečin proti japonské etiketě – takhle se vystavovat (je to komplikovaný tu rozeznat co jo a co ne; smrkání na veřejnosti je velkej prohřešek / ale třeba v Lawsonech prodávají kreslený porno comicsy (jeden jsem našel vyhozenej u cesty a prohlíd si ho – a jsem dost benevolentní, ale tohle je bez výmluv dost pedofilní) a lidi, někteří, si ho bez ostychu v obchodě prohlíží a listují v něm a nikomu to nepřijde divný). Než mi uschlo triko, potkal jsem pár lidí a zdálo se mi, že koukají nějak divně – ale možná jsem si to jen vsugeroval. Ale je mi to jedno, když mě oni diskriminují v onsenech kvůli mýmu tetování, já je budu konsternovat mým odhaleným a potetovaným tělem. Samozřejmě že respektuju jejich kulturu a beru ten zákaz do lázní – ale to mi nezabrání v tom, cítit se diskriminován – protože to je prostě blbost.  Hodinku po koupeli jsem přišel k takovýmu posezení, tak jsem si udělal pauzu na jídlo. Po ní, když jsem vyšel, jsem se opět napojil na tu frekventovanou silnici – ale teď už mám po levý ruce oceán, takže je to mnohem snesitelnější. Před pátou jsem šel kolem parku, s WC a posezením, tak se utábořím tu. Původně jsem chtěl jít sice dnes dál, k jednomu malýmu majáku – ale to můžu udělat i zejtra. A co mě tahle cesta učí – využívat příležitostí. A tenhle park je krásná příležitost.

Ps. Od tý doby co jsem si tu pochvaloval melon sodu, jsem už nepotkal ani jeden ten automat. Asi ta firma operovala v tom předešlým regionu a v tomhle ne – velký smutek.

Ps2. Jinak po špatným včerejšku, dnešek byl doslova perfect day. Žádný obtíže, krásná cesta, pěkný počasí – všechno jak má bejt.

28/4/20

Tak jak byl perfektní den, noc nestála za nic – čtyřikrát jsem se během noci vzbudil a né kvůli zimě, možná kvůli projíždějícím autům a jejich světlům. Když jsem se vzbudil před čtvrtou tak zrovna pršelo, říkal jsem si, jestli bude pršet i ráno, tak nikam nejdu – a nevěděl jsem, jestli chci aby pršelo a nebo nepršelo. A nepršelo teda, vyjasňovalo se – tak jsem šel.

Vyšel jsem jako tradičně kolem devátý a nejdřív jsem se chtěl podívat na ten malej maják; ale jestli tam vůbec byl, tak za těžko průchozí cestou, takže jsem to po chvíli vzdal a šel dál. Nešel jsem po tý frekventovaný silnici ze včera, ale po zapomenutý silnici, takovým oblouku, namáčklym na pobřeží – za hodinu jsem potkal tři auta – a pak jsem se teda musel vrátit zpět, na tu frekventovanou silnici. Před polednem jsem procházel okolo dlouhý písečný pláže na který vůbec nikdo nebyl. Takže jsem se šel vykoupat. Celá pláž byla oblepena plakáty zakazující surfování a informující o uzavření parkoviště, kvůli Coronaviru – nesurfuju a chodím pěšky. Na pláž hned navazovala road station, kam jsem se po koupeli vydal dobít elektroniku. Při mým příchodu jsem potkal usměvavou Italku Sabrinu, je na pouti po osmdesáti osmi chrámech, ptala se mě jestli jsem taky O’Henro, tak ji říkám že ne a přiblížil jsem jí mou cestu – zaujalo jí to a chtěla to ukázat na mapě. Neměla žádný ty „O’Henro symboly“ jako hůl nebo bílou košili a nevypadalo to, že jí to chybí. Zato měla prvotřídní vybavení na hiking a přišli ji vtipný moje boty, ptala se jak se mi v nich jde – tak ji zcela upřímně říkám že skvěle. Šel jsem akorát z tý pláže, byl jsem vyvoňenej slanou vodou, na očích sluneční brejle, na sobě moji outdoor košili (vypadá jako normální polo, akorát je z kvalitního materiálu) a tak – a ona mi říká, že vůbec nevypadám jako hiker a směje se – tak ji říkám že taky nejsem. Bohužel už jí asi nepotkám, ptal jsem se jí kolik denně chodí – a hodně. Na road station jsem se musel zdržet kvůli nabíjení a tak jsem si dal po delší době nějaký normální oběd; začal jsem takovým lehkým hlavním jídlem, onigiri s tuňákem, mini omeleta, nakládaná zelenina a list salátu. Potom sladkej dezert, co je tu dost rozšířenej a nevím co to je ani jak se to jmenuje; takový dva bochánky s „želé“ konzistencí a uvnitř nějakou sladkou náplní – je jich hodně druhů. Pak jsem si všim že tam prodávají ty malý sladký citrusy (pravděpodobně je to Yuko) a mají je dokonce levnější než ty u silnice, kilo za ¥200, tak jsem si kilo vzal a v klidu ho tam sněd. Celý jsem to zakončil banánovým latté z automatu – myslím že podařený oběd. Zabralo mi to asi hodinu, pak jsem si vyzved telefon a empétrojku a vyrazil (přehrávač se bohužel vůbec nenabíjel, snad jen špatně zapojená nabíječka). Byla jedna odpoledne a já měl teprv osm kilometrů – nehoním kilometry, ale řek jsem si, že teď se do toho trochu opřu – šel jsem bez pauzy tři hodiny a přehoupl se celkově už na dvacátej kilometr – a s tím už jsem spokojen. Na mapě jsem viděl nějaký velký park, kde byl kemp, ale když jsem k němu přišel byl zavřenej, kvůli Coroně. Ale stejně vypadal jako že je placenej, takže mě to nemrzelo. Pokračoval jsem dál parkem a vyšel na jeho nejvyšší bod, kde je malý posezení a lavička. Během cesty parkem jsem potkal dost lidí, takže stan ještě nestavím. V klidu jsem se najedl, uvařil čaj a teď jdu dočíst Brave New World. Až bude tma, postavím stan. Myslím si, že by mezi základní lidská práva, mělo patřit právo kempovat ve veřejným parku.

29/4/20

Tak jsem strávil noc v parku a bylo to perfektní místo na stan. Ale spal jsem jako obvykle – několikrát jsem se během noci vzbudil – nevím čím to je, asi mám prostě ve stanu křehký spaní. Ze stanu jsem vylez v půl šestý, abych se z parku hned po ránu nenápadně vypařil (bylo to spíš rozlehlý dětský hřiště a stihnul jsem „pozdní“ východ slunce. A uvědomil jsem si, že jsem jich viděl jen pár, budu muset vstávat takhle častěji – má to něco do sebe). Všechno jsem sbalil a sešel dolů na parkoviště k záchodům, kde jsem akorát zastihl uklízečku – tak jsme si vyměnili ranní pozdravy. Ani jsem se nenasnídal, měl jsem to v plánu někde po cestě. První hodinu jsem šel směrem do vnitrozemí podél řeky do centra města, k mostu – u kterýho byl Lawson, takže jsem si tam dal malou snídani; onigiri s náplní „oliheň s chilli olejem“, bochníček něčeho co vypadalo jako perník a dokonce to i tak chutnalo a na cestu pytel bambusovejch výhonků. Potom už jsem, najedenej, pokračoval přes most na druhej břeh, kde jsem zabočil zpět směrem k pobřeží a šel ňákej čas městskou částí – na chodníku jsem našel spadlej krásnej pomeranč, snědl jsem ho a byl výtečnej. Když už jsem opouštěl město, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl doplnit vodu. A zrovna když mě to napadlo, míjel jsem rodinnej dům kde byl manželský pár na zahradě, tak je prosím o vodu a ukazuju na zahradní hadici, ale paní mě dovedla za dům, k takovýmu venkovnímu dřezu – než jsem stačil doplnit vodu, přinesla mi paní domácí banán, pěkně jsem poděkoval a vyrazil dál. Banán byl fenomenální a přemejšlel jsem, kdy jsem jedl naposledy čerstvej banán – zřejmě v lednu v Hanoji.

Po desátý jsem šel kolem parádní pláže, bylo sice brzo – ale vyrazil jsem brzo, tak jsem si udělal pauzu. Na ty pláži byla mladá maminka, ležela na dece s malou, tak roční dcerou a kolem nich pobíhal starší syn. Měla na sobě dlouhou sukni, takovou tu „pracovní“ kostkovanou košili, slaměnej klobouk a dioptrický brejle s tlustýma kulatýma obroučkama. Když jsem procházel kolem nich a pozdravil – ten malej se zastavil a důkladně si mě prohlížel a ona se usmála a odpověděla mi na pozdrav – vypadali jako z filmu, ona jako hollywoodská star. Ona nebyla na pláži, ale ta pláž byla kolem ní. Byla skvělá! Zjistil jsem, že za záchodama jsou venkovní sprchy – tak se mi poštěstilo, se po pár dnech umýt i mejdlem. Ještě jsem se tam najedl a vyrazil až v poledne. Když jsem odcházel, potkal jsem u automatu nejaponku, něco přes dvacet, lehce při těle a batoh neměla – očividně nebyla na cestě. Když jsem procházel kolem, usmál jsem se a zdravím jí japonsky „konničiwa“ – zatvářila se velmi kysele a otráveně mi řekla „hi“. Náladu mi to nezkazilo, naopak, když jsem nad tím později přemýšlel, musel jsem se smát. Měla by bejt ráda, že se na ní aspoň někdo usměje. Já bejt tlustá bílá holka, tak poslední místo kam jedu je Asie; 99% mladejch asiatek na sobě nemá gram přebytečnýho tuku, v pětatřiceti vypadají na pětadvacet a devět z deseti holek jsou pěkný – jistě, je to o vkusu, ale ten poměr oproti evropankám je nepopiratelně vyšší.

A pak už jsem šel, skvělou zastrčenou silničkou, vedoucí hustým lesem, během tří hodin jsem potkal jen několik aut, několik domů a nějaký pole – většinou neobdělávaný. Kolem čtvrtý jsem se blížil k městečku a pro dnešek jsem toho měl dost a na prvním vhodným místě jsem se chtěl utábořit. Na silnici, co se jmenuje Sunny Road, byla odbočka k nějakýmu hřišti se záchody; je tu tenisovej kurt, volejbal, basketbal, taky venkovní kuchyň – ideální místo! A je tu i, před tím vším, závora s velkou cedulí informující o zákazu vstupu kvůli Coronaviru. Zasraná Corona! Jdu si sednout na lavičku, co je hned za tou závorou a premejšlim. Během chvíle přijíždí auto se čtyřma mladejma holkama co si jdou zahrát volejbal, překračují závoru a s úsměvem se zdravíme. Po nich přijíždí paní v předdůchodovým věku, vystupuje z auta a pozorně si čte ceduli – cítím problém, ale pak obchází závoru a jde se podívat na břeh. Zdravím jí a omluvně jí naznačuju, že si tu jen vařím – s úsměvem mi něco japonský říká a zní to jako „to je v pohodě, klidně tu buď“. Když dojídám přijíždí další auto; mladá máma, pes a dvě malý děti – obchází závoru a jdou vyvenčit psa. Zdravíme se a pohledná máma těch dvou dětí se na mě velmi mile usmívá – dlouho a velmi přátelsky. Jsem lehce nejistej kvůli těm dětem, tak pokračuju v jídle a když se za nima po chvíli ohlídnu, ona se na mě kouká přes rameno a na tváři má krásnej úsměv. Kdyby sebou neměla ty děti, vyložím si všechno úplně jinak – vstanu a jdu se jí zeptat jak se jmenuje ten pes. …potom mě napadlo, že se usmívala kvůli tomu zákazu, já sedím za závorou – ona jí obchází; jakože spolu trháme zakázaný ovoce a jsme si tak trochu blíž. Takže budu spát tady. Na Japoncích se mi líbí jejich disciplinovanost a zároveň to, že si zachovávají jasnou mysl a ignorují hloupé zákazy. Proč by si holky nemohli jít zahrát volejbal? Proč by máma s dětma nemohla jít vyvenčit psa? Proč bych si tu nemoh postavit stan?

Ps. Včera jsem dočet Brave New World a celý to končí na majáku a mluví se o světových stranách, východu, západu… …vhodný čtení na mou majákovou pouť po Šikoku.