16/4/20

Spal jsem celkem dobře, asi tou únavou. Ráno jsem chtěl brzo vypadnout, tak jsem vylez ze stanu v šest a začal balit. Během balení projel kolem v dodávce ňákej děda a zatroubil – nevěděl jsem jestli mě zdraví a nebo vyhazuje – tak jsem mu s úsměvem zamával – pozdrav ani úsměv neopětoval – tak jdi do prdele, dědku!

“ZLEJCH STAREJCH DĚDKŮ JE PLNEJ SVĚT – TAKOVÝ MY NEBUDEM.”

J.A.R.

Tak jsem vyšel; bez snídaně, bez čaje, bez vody a bez sprchy – ale vypadalo to na krásnej slunečnej den, a tak jsem si řek, že si nenechám kazit náladu a vyšel jsem s úsměvem. Po hodině jsem se najedl v místní samoobsluze, dal jsem si sladkou vanilkovou bagetu s kelímkem arašídovýho krému a to jsem pak zajedl suši – když jsem v tom Japonsku. K pití jsem si dal drink, co mi doporučil recepční v hostelu v Tokušimě, když jsem mu básnil o IncaCole; melouno-zmrzlinovou sodovku Gabunomi – zajímavá. Po cestě jsem si natankoval vodu do láhve ze zahradní hadice u cesty a měl jsem krom sprchy všechno. Krom toho že musím jít podél dálnice, tak se změnilo i pobřeží – místo sem tam písčitý pláže a přijatelnejch vln, jsou všude buď útesy a nebo kamenitý pláže s velkýma vlnama pro surfaře. Po sprše jsem fakt prahnul, začínal jsem bejt trochu zoufalej a přemejšlel jak tenhle problém vyřešit – když v tom najednou, vlevo dole pode mnou, venkovní sprcha! Nevěřil jsem vlastním očím. Seběhl jsem dolů po schodech a zkusil vodu – tekla! Kiseki! Bylo to u jedný jakože pláže pro surfaře, asi surfařská sprcha. Takže jsem si dal báječnou sprchu, pak čekal na sluníčku až uschnu a pozoroval při tom surfaře. Teď už jsem měl vše a mohl jsem spokojeně pokračovat v cestě. Po pár kilometrech, jsem začal cejtit chodidla – bolest chodidel. Asi daň za včerejších třicet tři kilometrů. Takže na hovno, jdu kolem blbý dálnice, kolem mě projíždí blbý auta… Proč tady jdu?! Připadal jsem si jak někdo, kdo má cíl a cesta je jen prostředek jak se k němu dostat – ale to já nemám. Já si chci užívat cestu, můj cíl je jít na západ – dokud mě to bude bavit a tohle mě nebaví. Ale každopádně vím, že každej den nemůže bejt perfektní, jako bylo prvních šest dnů. Poslední dva dny bída, takže skóre 6:2, to je dobrý.

Už jsem sotva šel; k Muroto majáku zbejvalo sedm kilometrů, ale podle mapy byla mizivá šance na nějakej rozumnej nocleh – tak jsem odbočil z pětapadesátky do vnitrozemí, do lesa, do kopce. Na mapě bylo blízko nějaký velký dětský hřiště, tak jsem doufal, že tam něco ke spaní najdu. Jenže se ukázalo, že je to nějakej velkej areál – kterej sice nabízí vše, po čem toužím – ale má otvírací hodiny, hlídače a zavírá v pět. Takže jdu dál. Belhám se do kopce a bolí to. Vyhlíd jsem si jeden placenej kemp, sice se mi tam vůbec nechce, ale co mi zbejvá…? A aspoň si dobiju elektroniku, empétrojku mám vybitou. Kilometr před kempem, jdu kolem rozhledny; s parkovištěm, záchody a hromadou koček (Japonci svý nechtěný domácí mazlíčky vozí na takovýhle místa), tady mají dokonce i zařízený spaní. No a pak tu jsou schody, který vedou k rozhledně, z který je dechberoucí výhled; les, oceán a dvě cesty podél pobřeží; celou dobu jsem šel na jihozápad a od příštího majáku půjdu na severozápad – vidím oba směry a obě cesty. Budu spát tady, na věži. Určitě se to nesmí, tak čekám až bude tma a pak už snad nikdo nepřijde.

Čekal jsem chvíli dole na parkovišti a pozoroval kočky a přijela sympatická paní je nakrmit, očividně se o ně stará. Kočky když viděli/slyšeli přijíždět její auto, byli hned v pozoru a věděli co bude následovat. Nabídnul jsem se a pomohl napumpovat vodu kočkám do lavorů. Říkala že jich tu je šestnáct a taky že jednou musí navštívit Česko. Ta věž je perfektní, pokud mě z ní nikdo nevyhodí, bude to pětihvězdičkový místo na spaní – a ráno ta kiseki sprcha – možná to nebyl zas tak špatnej den. Ale jsem zvědavej na zejtřek, poslední kilometry dneska fakt boleli a tak doufám že budu moct chodit.

17/4/20

Spal jsem dobře a nakonec ne nahoře s výhledem na hvězdy, ale dole v „přízemí“. Jsou tu široký dřevěný lavice – takže nemusím spát na zemi a taky jsem pod střechou, takže mě nemůže překvapit déšť. A dobře jsem udělal, v jednu ráno přijela nějaká omladina – asi na noční cigaretku, mě si nevšimli. Byl jsem akorát vzhůru, protože jsem chvíli před tím byl na záchodě; a když jsem vstal a šel, řekl jsem si že ráno nikam nejdu. Bolely mě nohy a to dost. Ráno už to sice bylo lepší, ale už jsem byl rozhodnut a smířen s tím, že půjdu do toho kempu a dám si den voraz. V klidu jsem posnídal, sledoval z rozhledny začátek novýho dne a potom jsem vyšel. Hned za rozhlednou byla tajemná betonová budova, opuštěná, několikapatrová a s třemi věži nahoře. Šel jsem to prozkoumat a byla to pecka. V každý věži byli točitý schody (naštěstí betonový) vedoucí nahoru a byl odtamtud stejně dobrej výhled jako z tý oficiální rozhledny. Tady navíc s tím kouzlem starý opuštěný budovy – vůbec mě nenapadá k čemu to kdysi sloužilo.

Odtamtud jsem už zamířil do kempu. Vypadalo to na pěknej den, šlo se mi překvapivě dobře a nechtěl jsem do kempu, ale říkal jsem si, aspoň dobiju veškerou elektroniku, vyperu si prádlo, odpočinu a dám si sprchu. Když jsem tam přišel, kemp vypadal pěkně a udržovaně, ale nikdo tam nebyl, asi ještě nebyla „otvírací doba“. Zkusil jsem sprchy a byli zamčený, ale vedle jsem objevil zahradní hadici – celej šťastnej jsem se vslíknul a umyl pod tou hadicí – paráda! Nemusím tu ztratit den a můžu jít dál, ostatní věci můžu udělat dýl a mobil mi ještě dva dny vydrží. Tak jsem se z kempu rychle zdejchnul, hned za tím byl maják Muroto – upřímně nic noc, ten východní byl o dost lepší. Pak už jsem se napojil zpátky na dálnici číslo pětapadesát. Krom toho že jdu podél dálnice, tak ještě procházím městskou částí – vopruz².

Byl jsem tenhle den dost zaneprázdněn – jsem dost časově vytížená osoba; musel jsem doplnit zásoby – nákupní den : plyn, olivový olej (včera jsem z nouze koupil řepkovej a 300g mi vystačilo tak na pět jídel a cejtím se líp, plnej energie. Sůl nad zlato, olej nad platinu?) a jídlo. Šel jsem do podobnýho hobby marketu, kde jsem koupil svou první plynovou bombu a – neměli. Zkusil jsem ještě velkou drogerii co byla vedle a taky nic – dost mi klesla nálada; co budu dělat bez plynu?! Ještě ho trochu mám, ale už jen na pár posledních jídel a z úspornejch důvodu už několik dní nevařím čaj. A do Kochi, do velkýho města to je pár dní cesty ještě. Tak jsem si šel spravit náladu do ¥100shopu a koupil jsem si tam půl kila sušenejch banánů za pět set, dobrej kup, říkal jsem si. Dřív jsem viděl v normálním obchodě sto gramů i za dvěstě. Pak jsem šel ještě do marketu pro olej a jídlo a náhodně jsem narazil na sušený banány; 170g balení za cenu 100g balení z ¥100shop. Kurva! Abych si trochu zprůměroval nákupní cenu, koupil jsem si jedno tohle výhodnější balení (btw. zajímalo by mě co dělá bitcoin). Tak jsem se vrátil na dálnici, bez plynu a se spoustou sušenejch banánů – byl jsem nasranej, ale odhodlanej – řek jsem si, že tu nasranost přetavím v pozitivní energii; já prostě tuhle zkurvenou dálnici projdu a rychle a zase se vrátím na opuštěný pobřežní cesty, opuštěný místa, liduprázdný pláže…

“VÍM ŽE TAM NĚKDE NA CESTĚ NAJDU PERLU.”

Jack Duluoz

Teď sedím na road station, dojedl jsem suši a popíjím jahodový latté a jím k tomu ty banány, abych dneska nemusel vařit. Píšu deník a mezitím se mi nabíjí telefon – pohoda. Pohnul jsem se dneska jen o 15km, zatím, nevím kde budu spát a tady to nepůjde, takže budu muset pokračovat dál. Dnes po cestě jsem šel kolem několika zastřešenejch autobusovejch zastávek – to by mi vyhovovalo, aspoň bych nemusel stavět stan. Blbý je, že je od oběda pod mrakem – hlavně nesmí pršet.

Ps. Potkal jsem sympatickýho dědu, zastavil vedle mě autem, vyskočil ven a začal se mě vyptávat odkud jsem, když jsem mu to řek, otevřel kufr, vytáhnul jeden z mnoha archů a po chvíli mi ukazoval fotku nějakýho kluka – Čecha. Eviduje totiž zahraniční O’Henro poutníky. Musel jsem ho zklamat a vysvětlit mu (nebylo to lehký) že O’Henro nejsem – nepotěšilo ho to, ale bral to sportovně.

Tak nakonec jsem se posunul o devět kilometrů ještě dál, na takový malý odpočívadlo, jsou tu záchody a taková dřevěná pergola s lavicema – moje dnešní postel. Je to tu dost frekventovaný, ale snad se to během noci uklidní.

Ps2. Když jsem odcházel z road station, potkal jsem mladej japonskej O’Henro pár, ptal jsem se jich jestli kempujou se stanem, kvůli plynu, jestli nevědí kde sehnat – nekempujou a nevědí. Teď se u mě zastavili v tý pergole a ještě jsme si trochu povídali, když slečna viděla moje bosý nohy, s hrůzou v očích mě obdarovala několika náplasti na puchejře. Obdaroval mě O’Henro, kdo je víc?

[ douki / motivace ]

18/4/20

Noc jsem měl dost zajímavou; v jednu mě vzbudilo slabý poprchávání. Ta pergola má sice střechu, ale nemá stěny a když fouká vítr – a to foukal dost, tak člověk zmokne i pod střechou. Slabej déšť bych přežil, pršelo mi jen trochu na hlavu, na který jsem měl nepromokavou kapuci. Jenže, pak jsem v dálce zahlíd blesky – a to mě dost znervóznilo. Po hodině začal déšť sílit a mě nezbylo nic jinýho, než se dát na ústup – spaní jsem si přemístil do vstupní chodby na záchodech. Takže jsem zbytek noci strávil spaním na veřejných záchodech – naštěstí ty japonský bejvaj dost čistý, takže to šlo. Kolem pátý mě vzbudilo, když kolem mě někdo ráno procházel na ranní toaletu a mě nezbylo nic jinýho, než vše sbalit, převlíknout se a vypadnout. Chvíli to vypadalo že pršet přestává, ale byl to jen klam. Když jsem před šestou vycházel, lilo jak z konve a foukal silnej vítr (poprvý jsem viděl tady na Shikoku velký vlny). Ale vyrazil jsem s úsměvem – řek jsem si, je to jen déšť, jen ať si chčije. Náladu mi ještě zvednul postarší chlápek co měl v díře po chybějícím zubu zařazenou cigaretu – když vycházel ze záchodu, pomocí překladače jsem se ho ptal, jestli bude pršet celej den; velmi soustředěně a s vážným výrazem se podíval směrem na východ – černý apokalyptický mraky, pak na západ – taky černo, pak se otočil na mě, pokrčil ramenama a začal se smát – smál jsem se taky. Po pěti minutách chůze jsem byl mokrej na kost, v botách mi čvachtalo, z kraťasů mi kapala voda, jen nepromokavá bunda vydržela. Asi po hodině, naštěstí, pršet přestalo. Dokonce se vyjasnilo a začalo svítit sluníčko a já postupně celej uschnul.

Po dnešních asi deseti kilometrech mě začínali bolet chodidla; ty moje nový boty pomalu začínají dodělávát – vměstnal jsem jejich životní cyklus do dvou tejdnů; nový – vyšláplý – rozšláplý. Napadlo mě, že si koupím aspoň nový vložky do bot a trochu botám prodloužím životnost. Šel jsem kolem nějakýho lokálního obchodu se smíšeným zbožím, tak jsem se šel podívat – co kdyby – neměli, ale prodavač mi vysvětlil, že dál po cestě je nějaký obchod, kde budou mít; když jsem k tomu obchodu přicházel, to logo mi bylo povědomý, podíval jsem se do mobilu na fotku obchodu, ve kterým jsem si kupoval poprvý plyn – a byl to ten samej! Neuvěřitelný! Šel jsem dovnitř s nadějí, ale nechtěl jsem bejt zklamanej – a nebyl jsem! Koupil jsem plyn i vložky do bot. Kiseki! S novýma vložkama v botách jsem s úsměvem došlapal na road station, koupil jsem si oběd (ráno jsem posnídal jen sušený banány a dal si panáka olivového oleje; oil power!) k obědu nějaký smažený prso – kuřecí asi, s různou zeleninou a k tomu skleničku džusu z místních citrusů. Nebylo ani poledne a já už měl v nohách šestnáct kilometrů. Během oběda jsem si nechal trochu dobít empétrojku a tak jsem vyrazil se sluchátkama v uších. Počasí se začalo ale zase kazit, velkej vítr a dost oblačno – takový aprílový počasí. V jednu chvíli jsem skoro běžel, abych se schoval někde před blížícím se deštěm – byl jsem si jistej že začne pršet – a ono to přešlo bez jediný kapky a za chvíli svítilo sluníčko (který po chvíli zas vystřídají černý mraky). Ale, počasí je jedna věc ale horší je že moje chodidla to nedávaj – už to dneska nejde. Když zastavím a dám si krátkou masáž chodidel a pak natáhnu nohy – cítím jen bolest (která teda po hodině odezněla – sedím už dvě hodiny v Lawsonu; malá svačina, nealko pivo, kafe). Jdu šestej den v kuse a už je to na mě asi moc. Dneska chci přespat na vlakový zastávce, nejbližší je odsud dva kilometry, ale je teprv půl čtvrtý a chci tam přijít až k večeru – počasí se uklidnilo, tak si půjdu sednout někam k vodě a počkám tam. Zejtra musím pokračovat dál, našel jsem jeden bezplatnej kemp, je asi dvacet pět kilometrů daleko. Tam si konečně postavím stan a když to bude dobrý místo, dám si den voraz.

“UŽ MUSÍM JÍT, UŽ MUSÍM ZASE DÁL – JDU S PEVNOU NADĚJÍ – A TO JE MÁ NEJVĚTŠÍ ZBRAŇ, JÁ JINOU NEMÁM.”

 Vypsaná Fixa

19/4/20

Na dnešek jsem se vyspal skvěle, krom jednoho probuzení – na záchod, jsem spal dobře. Poslední dobou se mi zdá hodně snů, ale bohužel si z nich skoro nic nepamatuju – kvůli častýmu probouzení. Ale už se nebudím zimou, tak snad si ze snů budu pamatovat víc. Ráno jsem v klidu posnídal a vyrazil po osmý, do cíle – do kempu. Dopoledne se mi šlo ještě dobře – a po skvělý cestě, většina trasy byla pobřežní cyklostezka. Byl krásnej slunečnej den a neděle, takže jsem potkával cestou dost cyklistů, lidí na procházce atp. (to byla trochu nevýhoda). Na cestě se začali ukazovat cedule vedoucí k pláži, podle mapy jsem zjistil, že je blízko kempu – takže jsem si to namířil na pláž. Kolem druhý hodiny, už jsem byl skoro u ty pláže, jsem šel okolo nejlepšího odpočívadla co jsem za celou cestu potkal; velká pergola s vyvýšenou částí dřevěný podlahy – takový velký letiště, záchody a dokonce starej funkční ledovač; na chlazení bolavejch končetin. Třeba ty záchody nebyli úplně nejmodernější, ale bylo vidět že to někdo dělá s láskou a zápalem. Chvíli jsem přemejšlel, jestli se po koupeli na pláži sem nemám vrátit.

Na pláž to byli tři kilometry, bylo to velký středisko plný lidí užívající si parádní neděli. Pláž nebyla písčitá ale kamenitá a celkově nic moc, „moje“ předešlý pláže byli o třídu lepší. Nikdo se nekoupal a mě se nechtělo lízt do vody před takovým obecenstvem – jako nějakej exot – už tak jsem si tam připadal dost nepatřičně, mezi rodinkama užívající si sváteční čas – já, zpocenej, špinavej,utahanej… Tak jsem si dal na lavičce nealko a řek jsem si, že si tam dám aspoň sprchu, kdyby náhodou v tom kempu nebyla – je to neplacenej kemp. Jenže – sprchy sice byli, ale byli zamčený – asi proto, že se nikdo nekoupe. Pláž na hovno, sprchy zavřený – jdu do kempu, doufám že si tam dám sprchu a zejtra půjdu dál – co tady?  Kemp byl vzdálen dva kilometry – když jsem tam přišel, bylo tam baseballový hřiště, starý záchody a rozhodně žádnej kemp. Za tím hřištěm byla cesta, tak jsem přes něj přešel, bylo to poprvý co jsem stál na baseballovým hřišti a šel se podívat kam vede ta cesta – a nevypadalo to vůbec dobře; byl to lesní park, kopcovitej terén – tady žádnej kemp nebude. Nazpátek na to pěkný odpočívadlo to bylo pět kilometrů, sotva jsem šel, ale ušel bych to, ALE; já prostě nepůjdu zpátky, když jsem to před chvílí šel sem, abych to zejtra šel znova. Fyzicky bych to dal, ale psychicky ne. Nepůjdu zpátky. Kurva! Žádná pláž, sprchy zavřený, kemp – který neexistoval – to je den! Nad tím hřištěm byli další záchody, tyhle „patřili“ k tomu parku, když jsem je prolejzal, jestli někde neobjevím sprchu, narazil jsem na „servisní místnost“, kde mj. byla asi třímetrová zahradní hadice. Odcházel jsem tím parkem nasranej a pak mi blesklo hlavou – neudělám dvakrát stejnou chybu. To fajnový odpočívadlo jsem si nechal proklouznout mezi prsty, ale tu hadici tu jen tak nenechám. Vrátil jsem se k těm záchodům, na venkovní umyvadlo napojil tu hadici, svlíknul se a dal si pořádnou sprchu a vydrhnul se do čista. Byla neděle, čtyři odpoledne a byl to veřejný park – už asi ztrácím zábrany. Vzpomněl jsem si, Kerouac o někom napsal „…a když se vrátil, z jeho očí šlehali záblesky šílenství“ – tak daleko ještě nejsem, ale jestli by to takhle mělo pokračovat – kdo ví? Každopádně ta sprcha bodla (potom jsem zjistil, když jsem se vracel tím parkem do města, že musím přejít dva zákazy vstupu – takže jsem se mohl sprchovat v klidu) a pročistila se mi mysl.

Osvěžen jsem došel k nejbližší vlakový zastávce, tentokrát bez venkovního odpočívadla, dole pod schodama jsou záchody. Tam jsem si sednul na lavičku, vybalil batoh, dal vedle sebe sušit osušku, trenky a propocený triko a začal si vařit večeři. Občas někdo prošel okolo, letmo se na mě podíval – připadal jsem si, nevím – jako vagabund? Když jsem dopil čaj, přesunul jsem se nahoru na vlakovou zastávku; je to taková velká místnost, že tří stran prosklená, s pěknýma širokýma lavicema (šířku lavic člověk dokáže pořádně ocenit až po tom, co na nich začne spát). Poslední vlak jede v jedenáct, do tý doby si budu psát a číst a pak, když to nepřijde nikdo zamknout, tak si ustelu a budu tu spát (a bylo by to luxusní spaní). Každopádně zítra musím pokračovat dál, do kempu – do kempu co skutečně existuje (dle dvou zdrojů). Je to osmnáct kilometrů, sice už jsem se těšil na volnej den a moje nohy by to ocenily – ale budu pokračovat dál – osmnáct kilometrů není vela. A hlavně, za tímhle kempem, konečně začíná opět úsek malejch silniček, lesů, kopců, vesnic – motivace veliká. Zejtra to bude osmej den v řadě co jdu a když tam dojdu, bude to 181km za těch osm dní. Když jsem na začátku tohohle měsíce šel Tour de Beer, tak bych nevěřil, že budu jen o pár dní později, něčeho takovýho schopen.

20/4/20

Vlaková stanice se ukázala pohodlnější, než by se mohlo zdát. Vlaky tu jezdí často, od šesti rána do jedenácti do večera jich touhle stanicí projede třicet-sedm; ale krom ranní špičky, kdy v těch vlacích pár lidí je, jsou ty ostatní beznadějně prázdný. Včera večer, když jsem si četl na zastávce, jsem viděl projet několik vlaků a těch spojů bylo víc, než cestujích v nich. Shikoku je tak trochu jiný Japonsko, spousta opuštěných budov a zejména ty městský části a jejich předměstí, působí lehce skličujícím dojmem. Mohl by se tu natočit nějaký postapokalyptický film, protože kulisy už jsou připravený. A já si připadám, když procházím těmahle oblastma, s batohem na zádech, s jídlem a věcmi na „přežití“ – jako kdybych utíkal pryč a věděl něco, co ostatní ještě nevědí. A btw. v lesích ve vnitrozemí by se mohla natočit japonská verze Blairwitch. Po posledním vlaku, jsem si na lavičce rozložil spaní a ulehnul ke spánku, akorát začínalo pršet a déšť příjemně bubnoval do dřevěné střechy.

Vzbudil jsem se v šest a začal balit – ještě jsem stihnul pár prvních ranních vlaků. Na WC jsem se provedl ranní hygienu a pak jsem si spokojeně snědl na lavičce pytlík sušených banánů. Vyšel jsem kolem sedmý a už jsem chtěl bejt v kempu – čím dřív, tím líp. Udělal jsem si jen jednu větší pauzu, v polovině cesty, jinak jsem jen furt šel a ty poslední kilometry byli fakt už „z posledního“. Do kempu jsem dorazil před polednem. Teda do kempu, je to prostě park, kde je možnost kempování a můj stan tu není jedinej. Bohužel tu nejsou sprchy, ale je tu pár venkovních kohoutků, kde se mám v plánu, až se park večer vylidní, opláchnout – a civilizovaněji než včera. Taky tu není nikde dostupná elektrická zásuvka, ale je mi to všechno jedno – vyřeším to později – teď jsem rád, že jsem tu se svým stanem. Odpoledne jsem jen čet, spal a čet a nehodlám dnes dělat nic jinýho. Zejtra si vyperu, dokoupím jídlo a zkusím někde dobít telefon – ale to všechno až zejtra.

Ps. Před čtyřmi dny jsem potkal dva O’Henra na kolech. Potkal jsem je u automatu na pití a sotva mi odpověděli na pozdrav – od pohledu dvojice nesympatickejch blbců (a od poslechu německy hovořících). Dneska jsem je potkal znova, resp. kolem mě projeli. Jasný není to závod, samozřejmě. Ale o čtyři dny později?! Na kolech?! Jestli neřešili nějaký technický problém, tak nechápu kde byli. O čtyři dny později a o 80km dál. Musel jsem se smát když mě míjeli; ten mladší jel s rouškou a pod svou O’Henro bílou košilí moderní cyklo dres; O’Henro roku 2020. Doufám že už je nepotkám.

21/4/20

Dopoledne, bylo zataženo a mraky byli takový nasáklý, tak jsem si nejdřív vypral a pak šel nakoupit zásoby do marketu. Byl to velkej supermarket s dobrýma cenama, tak jsem toho nakoupil hodně a batoh mám úplně nacpanej. Na dnešek jsem si udělal sváteční jídlo; ke snídani dýňovo cibulovou polívku s tofu a k večeři budu mít těstoviny s plechovkou rajčat s bazalkou a k tomu přikusovat camembert. Vedle marketu jsem zkusil Lawson, kvůli elektrice, ale tenhle je bez možnosti nabíjení – takže mám v telefonu baterku na zejtřek a konec. Odpoledne se vyjasnilo a já mám v plánu odpočívat a číst si, včera jsem dočetl Walden – nechápu že jsem se k týhle knize dostal až teď – a začal jsem číst Into the Wild – btw. z jedna nalezených knih v autobuse po Alexovi byl Walden. Zejtra pokračuju v cestě, snad nebude pršet.

22/4/20

Spalo se mi dobře, tak dobře, že když mi v šest zazvonil budík, tak jsem si ještě hodinu jen tak ležel a přemejšlel. Po snídani jsem složil stan a vše si důkladně zabalil. Vyrazil jsem až před desátou, ještě jsem se zastavil na jednom odpočívadle, kde jsem si dal malou svačinku a trochu dobil telefon. Během dneška jsem šel po pěknejch a dlouhejch třech mostech. Prvních deset kilometrů se mi šlo normálně – tzn. skvěle, pak už se to začlo postupně zhoršovat, a teď když koukám na nohy, mám puchejře i tam, kde jsem je zatím neměl. Pomalu začínám moje boty odepisovat – vážně to asi nebude vhodná obuv.

Cestou jsem potkal jeden francouzsko-německej O’Henro pár; Sebastiana a Tamaru – první sympatický O’Henro co jsem za dva týdny viděl. Chvíli jsme mluvili, ani ne deset minut a pro mě to byla nejdelší konverzace od začátku cesty. Po dvaceti kilometrech jsem došel k jedný pláži, kde je možný se smočit. Jsou tu i záchody a posezení, takže spím dneska tady; ještě nevím jestli ve stanu (vůbec se mi ho nechce stavět a ráno zas skládat) a nebo pod pergolou co tu je. Fouká dost silnej vítr a ta pergola není před větrem krytá – tak nevím, uvidím později. Zbejvají dvě hodiny do setmění, tak se v klidu najím a vykoupu a ono se to nějak vyvrbí. Jinak teda jak mám velký zásoby jídla – počítal jsem to a s dvouma litrama vody je to celkem asi pět kilo. Takže můj batoh má teď tak 13kg a je to dost znát.