30/4/20

Ve stanu jsem teda nespal, spokojil jsem se s tou průchozí kuchyňkou, ve který to přes noc teda dost profukovalo. Včera večer jsem na záchodě objevil elektrickou zástrčku, takže jsem si dobil veškerou elektroniku. Taky jsem si dal po setmění vtipnou sprchu; byla tam taková venkovní sprcha, s hlavicí asi ve výšce jednoho metru, na opláchnutí nohou, nejspíš. Ta hlavice byla otočná a šla naštelovat jakoby že stříkala lehce vzhůru – a byl v ní dost silnej proud, takže jsem stál a myl se asi dva metry od sprchy a bylo to jakoby na mě někdo stříkal hadicí. Ale to byl včerejšek. Dneska jsem vstal před šestou, sbalil se a nasnídal. Dnešek byl první den čtvrtého týdne na cestě a na začátku jsem si řek, že první tři tejdny budu offline – takže detox za mnou a já se mohu připojit. Na oslavu jsem si koupil z automatu hroznovou sodovku – kanpai!

Ke snídani jsem si uvařil poslední jídlo co jsem měl, takže potřebuju doplnit zásoby. Po cestě je poblíž město, takže jsem si naplánoval se tam zastavit, ale nejdřív mě čekali tři hodiny po pobřeží. Po pár dnech jsem měl konečně nabitej přehrávač, takže jsem šel v rytmu Tleskače, Švihadla a Feherů. Ani ne po hodině jsem narazil na velikou písečnou pláž – nikdo na ní nebyl. Ještě jsem se po ránu ani nezpotil a chtěl jsem dnes dojít k Ashizuri majáku (nejjižnější bod ostrova), plus ta zastávka ve městě, takže jsem jen bosej prošel po písku a smočil si nohy ve vodě. Před jedenáctou jsem dorazil do města a šel jsem nejdřív do Lawsonu – je tam wifi. A dřív tam byli i krásný čistý hi-tech záchody, jenže tady byl zavřený s nápisem, že je to tak protože Corona. Takže si nemůžu umejt ruce protože Corona…?! Naštvaně jsem na protest vrátil prazdný košík a šel si sednout na zem před krám se aspoň připojit na tu wifi. Potom jsem zašel do marketu naproti, dokoupil zásoby a rychle vypad z města, ale celkově jsem se tam zdržel dvě hodiny; hodina nákupy a oběd (matcha placky, borůvkovej džem, vanilková čokoláda a jablkový juice) a hodina net – pak jsem si uvědomil, že jsem sice udělal pár prospěšných věcí (zjistil cenu btc(btw.20% up za ty tři tejdny), zavolal domů, odepsal na pár zpráv…), ale na spoustu věcí co jsem chtěl udělat, jsem zapomněl – na příště si musím připravit seznam úkolů, abych vědel co chci.

A tak to dopadlo tak, že jsem k majáku nedošel. Po hodině cesty od města jsem narazil na WC se sprchama u malýho rybářskýho přístavu, takže jsem si tam dal sprchu a vážně bodla, protože dneska bylo docela horko. Pak mě taky trochu bolí noha (ty moje boty jsou nějaký úzký, levá je ok, tam mám čtyři prsty a místo tam tak je, ale pravá noha, kompletní, je tam na těsno a tlačí to fest na malíček. Myslel jsem že se to roztáhne, ale už je to přes sto kilometrů a furt to tlačí. Ještě vyčkám pár dní a pokud se to nezlepší, přistoupím k operativnímu zákroku. Nemluvím o amputaci prstu, ale že si udělám do těch novejch bot díru. Ale hlavní důvod proč jsem nedošel až k majáku byl ten, že hodinu před cílem jsem objevil starý a opuštěný odpočívadlo pro poutníky. Není to ledajaký odpočívadlo, je to takovej dřevenej baráček, starší, s posezením, ložnící, pračkou, dřezem, plynovým sporákem a venku je mobilní WC. Na stěnách visí spousty fotek poutníků co tu kdysi byli. Jenže, všechno je to dost zašlý, voda neteče, plyn není, elektrika odpojená, na WC obrovský roj komárů (stovky komárů – nepřeháním). Zašel jsem k blízkýmu rodinnýmu domu, ke kterýmu to tu očividně patří, zeptat se jestli tu můžu přespat – a ten dům je – opuštěný. Pak to tu ještě prozkoumávám a nacházím cedulku se šipkou ke kasičce (která tu už není) že noc tu stojí ¥300. Musí to být už delší dobu opuštěný, dnes by tenhle symbolickej příspěvek na provoz a na zajištění neztrátovýho provozu byl tak ¥1500. Budu spát tady, je to tu fajn. Až na ten záchod – chodím močit za barák k lesu.

1/5/20

Dlouho jsem se takhle dobře nevyspal – spal jsem v kuse šest hodin. Ze spacáku jsem vylez po šestý a u snídaně jsem přemejšlel, že tu ještě den zůstanu – odpočinu si, srovnám si batoh, urovnám myšlenky, napíšu si seznam co chci udělat až budu online a jinak si budu jen číst.

Tak jsem po snídani vyrazil s prázdnou láhví dál po cestě – když budu mít vodu, můžu tu zůstat. Po pár minutách chůze stojím pod schodama vedoucí k šintó svatyni, dole je kohoutek s vodou – zůstávám. Původně jsem chtěl mít den volna někde na pláži, ale, tady je to fajn – mám střechu nad hlavou, no ne? Když se vracím s naplněnou lahví, zdravím chlápka co zajíždí s autem k domu (není to tu samota, moje odpočívadlo je těsně před malou vesnicí, ale co jsem koukal, tak z těch deseti domů tady je tak polovina opuštěná), volá na mě ať počkám a zabíhá domů, vrací se s nějakou instantní rejží v pytliku a dává mi jí; děkuju mu. Říkám mu, že tu chci spát a ptám se jestli je to opuštěný – prej můžu a je. Vrátím se zpět, trochu tu zametu a utřu stůl a židle a jdu odpočívat.

Ps. Myslel jsem že k tomu jižnímu majáku dojdu ve čtvrtek a vypadá to, že tam dorazím v sobotu. Cesta je nevyzpytatelná.

Když jsem byl dopoledne v plným víru úklidových prací, šel okolo japonskej O’henro Hiro. Trochu mě nejdřív zmátnul, protože přišel z druhý strany. Jak jsem zjistil později, obchazí Shikoku88 od konce, pozpátku. Pokecali jsme snad hodinu. Vyměnili si zkušenosti z cesty a doporučili nějaký místa. Velmi příjemnej hovor – uměl dobře anglicky a dost cestuje, procestoval celou Jižní Ameriku a je z Jokohamy. Takhle si představuju správnýho O’henra! Pak jsem dopoklidil a uvařil si oběd – to darovaný jídlo z rána. Ukázalo se, že je to prostě rejže. Sto gramů zaleješ 150ml horký (nebo studený) vody a počkáš 15 (nebo 60) minut a máš parádní rejži, určitě praktický. Potom jsem se dal do inventury batohu, chtěl jsem si k tomu uvařit čaj, když v tom vidím přicházet dva O’henra. Byli to Sebastian a Tamara, který jsem potkal před tejdnem! Pozval jsem je na čaj a taky jsme asi hodinu mluvili. Připadám si dneska jako kdybych byl doma a příjmal návštěvy. Příjemnej rozhovor a přesvědčili mě, ať se jdu zítra podívat na chrám z osmaosmdesátky co je u Ashizuri majáku, že tam budou ráno meditovat a tak když vyjdu ráno, tak je tam zastihnu.

Btw. Dostali jsme se i k bitcoinu, oba jsou hodleři a Tamara nakoupila teď při tom nedávnmým propadu. Vtipný. Bitcoin is the future!

2/5/20

Tak jsem sice vstal brzo, ale než jsem se vyprdelil tak bylo skoro osm – chtěl jsem ráno stihnout Tamaru se Sebastianem, ale moc to nevypadalo a navíc byl před chrámem ještě Ashizuri maják – no nestih jsem je. Tak jsem se v informačním centru u chrámu alespoň připojil na wifi (kvůli corona mají zavřeno, ale heslo mají chytře napsaný venku), tentokrát jsem měl seznam věcí co udělat – pomohlo to. Jedna z těch věcí co udělat, bylo se podívat na počasí a zejtra má pršet a foukat silnej vítr. Po cestě jsem pak o tom dost přemejšlel, jestli teda v neděli někam půjdu, nebo ne – nevím jestli není lepší nevědet a zbytečně se tím nezatěžovat – co bude, to bude. Rozhod jsem se, že půjdu dál, ale potřebuju dobrý místo na spaní, kde můžu spát bez stanu, abych ho ráno nemusel skládat.

Šel jsem podél pobřeží a když jsem to pobřeží viděl, bylo mi jasný, že se příštích pár hodin nikde nevykoupu – velký útesy. A protože jsem včera neměl se kde vysprchovat, začal jsem se pozorněji rozhlížet po nějaký možnosti k umytí. Před polednem jsem za jedním odpočívadlem u silnice objevil malej potůček s průzračnou vodou, sice tý vody tam bylo lehce nad kotníky, takže jsem použil pet láhev a bylo to sice trochu srandovní, ale přes všechny obtíže jsem se tam uspokojivě vymydlil. Triko bych si hned propotil a tak jsem si ho v tý říčce vymáchal a dal uschnout na batoh. Vyrazil jsem vyletněn – už se dost oteplilo, ve dne přes 20°, občas k 25°. Po cestě bylo dost odboček, malej maják, různý vyhlídky – takže jsem postupoval pomalu, ale bylo to zajímavý. Po třetí jsem se blížil k městu, cesta vedla podél zátoky a byla možnost se tam vykoupat a tak jsem neváhal. Asi nejkomfortnější koupaní co jsem zatím měl – pomalu se svažující břeh, malý vlny, pohoda. Pak už jsem byl na začátku města, kde mělo být odpočívadlo, doufal jsem že tam bude někde flek na spání – nebyl. Tak jsem si na lavičce uvařil večeři a přemýšlel jak to vyřešit. Všiml jsem si tam jedný Svatyně, tak jsem se tam pak chtěl podívat, jestli by tam nešlo přespat. Pak jdu k záchodům umejt nadobí a koho nevidím; Tamaru!

Zdravím jí, omlouvám se že jsem je ráno nestih – ale v pohodě, všechno s úsměvem. Říká mi, že se Sebastian šel akorát podívat do tý Svatyně, jestli tam není místo na přespání a ona zatím uvařila. Pozvali mě na večeří a i když jsem právě jednu večeři dojed, rád jsem pozvaní přijal; oproti mejm nudlím nebo pasta s insta omáčkou, její jídlo vypadalo jak z Michelinský restaurace – a taky tak chutnalo! Dost jsme se bavili a jsou to vážně zajimavý lidi. Poslední roky jsou furt v pohybu, Sebastian má krom francouzskýho pasu i japonskej (mluví plynně japonsky) a strávil hodně času v Indii. Pak přišla řeč i na spaní, v chrámu je místo tak maximálně pro dva (i když mi nabídli že tam klidně můžu spát s nima), ALE, ve měste prozkoumali dvě opuštěný budovy a v obou se dá spát – ukážou mi je. První je bejvalej hotel, někde tam praskla voda a na chodbách to trochu čvachtá a roste bujná vegetace, neměl jsem moc čas to detailněji prozkoumávat, ale dostal jsem jasnou instrukci; třetí patro, poslední pokoj na levý straně. Když jsem se po chodbách brodil tou džunglí, moc nadějí jsem tomu nedával, ale! Omg! Byl tam krásnej čistej a suchej pokoj, s velkou postelí – na který byla dokonce nová peřina zabalená ještě v igelitu – normalní hotelovej pokoj – hotovej apartmán! Před hodinou jsem si myslel, že to možná večer zapíchnu na lavičce před veřejnýma záchodama a teď tohle! Šli jsme pak jěště do tý druhý budovy, bejvalý pachinko herny. Ukazují mi, kde je a popisují jak se dostanu dovnitř a hned vedle je onsen, kam oni mají namířeno. Sebastian zaběhne dovnitř a ptá se jestli tam můžu jít s tetováním a tady prej v pohodě, že můžu. Neměl jsem to sice v plánu, ale jdu do onsenu – dopoledne se oplachuji pet lahví v říčce, schovanej za keřem a teď si dávám dlouho horkou sprchu (skoro po měsíci) a pak asi pětkrát saunu s následnou ledovou lázní. Sebastian za mě zaplatil vstup, trochu mě tím naštval, mu říkam že to nemusí a on prej; neřeš to, udělal jsem to pro tebe protože se mi líbíš, oplať to někomu zase ty, kdo se bude líbit tobě. Sympatickej přístup. Oni zítra mají zero day, ale já jdu delší cestu po pobřeží, takže existuje realná šance, že se příští tejden potkáme – pevně v to doufám! Sedím v onsenu, píšu deník a půjdu zkusit tu hernu – když to neklapne, jdu do svýho hotelovýho apartmá.

Btw. Pozvali mě na večeři, našli mi místo na přespání a zaplatili onsen – ZLATÝ LIDI. Doufám že budu mít možnost jim to oplatit.

3/5/20

Spal jsem v tý pachinko herně, resp. to byla taková japonská sokolovna, kde v prvních dvou patrech byla ta herna. Já spal ve čtvrtým patře, kde byl salónek, nepochybně určen pro svatební hostiny. Byl tam takovej stolek na x-patrovej svatební dort atp. Já spal na pódiu, hned za stojanem s mikrofonem. Když jsem tam přišel, bylo už pozdě v noci a za a)chtěl jsem brzo vstávat a za b) jsem nechtěl budit pozornost, takže jsem provedl jen rychlej průzkum budovy v rámci hledání nejlepšího místa na spaní a neměl jsem možnost bližšího prozkoumání ani fotodokumentace.

Ráno jsem vstal v půl šestý, podíval jsem se z okna a venku bylo dost mokro, ale nepršelo – tak to bejt nemělo – v noci pršet nemělo a mělo začít až dopoledne – že by předpověd nevyšla? Dal jsem si snídani, co jsem si koupil včera; čtyři english muffins a čokoládový krém a zapil to litrem jablečnýho džusu. Navlík jsem na batoh pláštěnku, na sebe nepromokavou bundu a vyrazil (a cestou jsem si ještě dal dva pytlíky bambusovejch klíčků, abych nějak obohatil snídani). První zastávka byla asi po 10km – road station, šel jsem přímo a bez zastávek (a šlo se mi skvěle) a dorazil jsem tam před devátou hodinou (mít v devět ráno ušlejch 10km je určitě můj rekord) a bylo zavřeno, ne kvůli Coroně, ale jak jsem se dozvědel včera, je golden weekend, kdy mají japonci volno a dost věcí je zavřenejch. Celou cestu tam mírně, ale vytrvale poprchávalo, ani vítr nebyl velkej. Sice to bylo všechno zatažený, ale nevypadalo to nějak apokalypticky – pochvaloval jsem si svý rozhodnutí vyrazit. Když jsem dorazil na tu road station, akorát se rozechcalo víc, tak jsem si došel na záchod a pak sedl na krytou lavičku a prostě jsem koukal jak prší. Dal jsem si k tomu dvojitý lísko oříškový cappucino z automatu – vynikající. Nebyl to žádnej insantní shit, ale kvalitní kafe z opravdovýho kafe. Ten automat byl prosklenej a vždy osvětlil tu část, kde se zrovna něco dělo; rozemletí kávových zrn atd…. za sedmdesát vteřín a ¥180 bylo hotovo. Chytrej automat a dobrý pití. Pak ke mě přišel chlápek z jednoho krámu a říká mi, že je dnes všechno zavřený a ptá se mě, odkud jsem – já se ptám jestli neví jaký má bejt počasí – zejtra bude prej pěkně. Fajn. Když odjíždí, nese mi ice tea a malý kafe z automatu.

Po necelý hodině pokračuju v cestě a po chvíli přicházím k Lawsonu, byl to ten větší s posezením a s možností dobití telefonu, jenže posezení je out protože corona. Neříkám nic, hořce se usmívám. Protože venku dost prší, stoupám si bez ostychu do uličky a připojuji se na wifi. Když odcházím, ani si tam nic nekupuju – bojkot totalní, od teď je pro mě Lawson wifi spot a nic víc. Mohl jsem si tam v klidu sednout, dobít telefon, dát si něco k jídlu, ale když ne tak ne, seru na ně. Když jsem pak pokračoval, stále vytrvale pršelo a po hodině cesty jsem si udělal pauzu v autobusový zastávce a zjistil jsem zajímavou věc, že jatýrko co mám pod nepromokavou bundou je mokrý (a triko mám přitom suchý). Krom telefonu tam mám i pas, takže jsem to musel všechno přendat do batohu – a zjistil jsem další neméně zajímavou věc – mám mokrý věci v batohu. Ta pláštěnka na batohu nekryje tu část co mám na zádech a přes ní tam, při vytrvalým dešti zatejká, jak se zdá. Nejvíc je mokro ve spodu batohu, kde skladuju oblečení. Nebylo to mokrý tak, že bych to musel ždímat, ale třeba kalhoty byli mokrý dost (mám mokrý kraťasy na sobě a mokrý kalhoty v batohu, to je všechno co mám). Takže jsem zjistil, že jsem trochu v prdeli a v dešti nemůžu pokračovat. Všechno jsem vyndal, svlíknul jsem ze sebe mokrý věci, oblečení rozvěsil po zastávce a důležítý a dosud suchý věci jsem dal do nepromokovýho pytle (spacák, foťák). Uvařil jsem si jídlo a pak si četl a čekal až přestane pršet a nebo se to alespoň umírní.

V tý zastávce bych se v noci nevyspal, strávil jsem v ní celý odpoledne a když hodinu před setměním déšt začal ustávat (ale mraky furt černý), tak jsem naházel věci na sebe a do batohu a vyrazil vstříc neznámému. Nutně jsem potřeboval nějakou dobrou opuštěnou budovu a nebo aspoň lepší bus stop. Po kilometru vidím na konci tý vesnice, kde jsem strávil odpoledne, budovu co má vstupní dveře pobitý dřevem a u vjezdu je nataženej řetěz – opuštěná budova. Jdu z boku, zkouším dveře – otevřeno! Přivítal me starý útulný motorest/kavárna Key Coffee. Jo! Díky! Vyndávám všechno z batohu a natahuju šňůru mezi stoly a všecko na to věším. Pak si připravím flek na spaní, zamíst, deka, karimatka, nafouknout polštář a osuška na přikrytí. Pak jdu prozkoumat kavárnu, je fakt malinká a vážně parádní, na stolech jsou menu, popelníky, vybavená kuchyň – vypadá to tu, jako kdyby to někdo opustil včera, ale, je to tu opuštěný od roku 2003 – v kuchyni je takovej ten trhací kalendář, podle kterýho to zjišťuju. Ráno musím udělat ňáký fotky. A pevně věřím, že se to během noci všechno vyprší.

Jo, mohl jsem si dnes udělat volnej den, obsadit ten pokoj v tom hotelu, celej den si číst, večer vyrazit do sauny… Takhle jsem strávil půl dne na zastávce, všechno mám mokrý a zejtra budu muset sušit po cestě, ale, beru to pozitivně. Zjistil jsem že ta pláštěnka na batoh je jen pro nouzový a krátkodobý situace, že když prší nemůžu nikam jít (leda bych se dovybavil) a prostě je to zkušenost. Lepší to zjistit teď, než někdy v budoucnu, v ňákou nevhodnou chvíli. Zmokneš – uschneš. Ani kapsa v bundě není nepromokavá, peněženku jsem mohl ždímat. Moje poslední jeny byli durch. A pětitisícovky pouští fialový inkoust. Suším je a doufám že uschnou do použitelnýho stavu.

[nurenni koto o onorimasu / doufám že nezmoknem]

4/5/20

Spalo se mi fajn, vstával jsem na šestou a v sedm vyrazil. Krom ponožek a spodního prádla, vše uspokojivě uschlo a mohl jsem tak vyjít. Před odchodem mě nepříjemně překvapil foťák (mám ho novej a tohle je první větší focení), oznámil mi, že je vybitá baterka a vypnul se. Buď nechápu ukazatel stavu a nebo nevím. Celou dobu mi totiž ukazuje že je plně nabit, zrovna den, dva zpátky jsem koukal, kolik už jsem vyfotil fotek (300) a obdivoval jeho výdrž. No, další ponaučení. Takže jsem vyrazil s tím, že až potkám místo kde bude možné nabíjet, tak si tam usuším na větru prádlo, nabiju foťák a zatím se najím – protože jsem nesnídal. Jinak už neprší, ale zataženo bylo zlověstně – říkal jsem si, že nebe vypadá jakoby mělo po včerejšku kocovinu. Každou chvíli se mohlo rozpršet a nebo se to roztrhat a zasvítit sluníčko – doufal jsem v bé.

Dneska bylo po cestě několik tunelů, tři nejdelší měli kolem kilometru. Po půlhodině jsem v malým krámku nakoupil „předsnídani“ – borůvkovo-jahodovej ionťák a takovou větší koblihu s vanilkovým krémem uvnitř – protože hledaní místa s elektrikou a snídaní se mohlo protáhnout, ale přálo mi štěstí a před jedním tunelem byla odbočka k majáku a tam byli záchody, posezení a na kopci moc hezká a udržovaná svatyně – s elektřinou. Takže jsem pět kilometrů za kavárnou našel ideální plac. Ta svatyně měla hodně místa na spaní a kdybych včera nenašel tu kavárnu, tak tohle by bylo další exkluzivní místo. Ve svatyni jsem spal zatím jen jednou, na Tour de Beer, v tý kouzelný svatyni v lese. Nakonec jsem se tam zdržel tři hodiny, krom těch věcí co jsem psal že potřebuju, tak jsem si taky vypral ponožky, trenýrky a hrál si s kočkama, resp s jednou extra přítulnou – byl tu taky „kočičí útulek“. A vůbec se nelepšilo nebe, tak jsem nespěchal a čekal na změnu k lepšímu. Ta sice nepřišla, ale nepršelo do teď, tak jsem vyšel.

Odpoledne se udělalo ukrutný vedro a přesto že jsem toho dnes moc neušel, byl to asi nejnáročnější den. Když jsem koukal na mapu v mobilu, kápnul mi na obrazovku pot z čela – nejdřív jsem se lek, že začíná pršet. Lilo ze mě jak z konve. Pak jsem odbočil ze Sunny road na malou silničku která vede po pobřeží, šel jsem převážně hustým lesem, takže se mi šlo v tom vedru o fous líp. Byla znát změna, Shikoku je takovej zapomenutej, opuštěnej, vylidnující se Japonskej ostrov, ale tady kde jsem teď, je to i na místní poměry nějak víc zapomenutý. Kolem třetí jsem si říkal, že až narazím na něco ke spaní – zastavuju (a ideálně u vody, protože se chci umejt). Když v tom, v první vesničce co jsem potkal, je svatyně. Vedou k ní schody pokrytý mechem a popadaným listím, vypadá to jak z pohádky. Dá se tu spát a budu tu spát. Je jako vše ostatní tady, taková opuštěná a „zaprášená“ – ale já jsem z ní nadšen. Jen tu není nikde možnost se vykoupat, voda teče dole pod schodama v „centru“ obce. Sice tu chcíp pes a během půlhodiny co jsem dole jedl, jsem tam potkal jen nějakýho dědu, ale i tak se mi tam úplně nechtělo se jít umejt. Takže jsem se nakonec umyl tak, že jsem dole naplnil dvě pet lahve (1,5l a 0,5l) a umyl se za jejich pomocí. Návod jak se umejt; pomalu na sebe vylejt půlitrovou láhev a rozetřít vodu kde se dá – namydlit všechny vytěžovaný místa – jedna a půlitrovou lahví spláchnout co se dá – utřít – vychutnat si pocit svěžesti.

Ps. Dochází mi plyn. Minule jsem si ho koupil v předstihu a pak se dva dny tahal s dvouma bombama. Teď si vyzkouším opak a nějaký čas budu bez plynu. Přemejšlím co budu jíst.

5/5/20

Vyspal jsem se parádně, vstával jsem na šestou, dal si snídani (po ní už v bombě nečvachtá nic – doufám že výpary budou stačit na uvaření večeře) a vyšel po sedmý. Asi po dvou hodinách jsem narazil na odbočku vedoucí dolů k moři, překročil jsem zákaz vstupu kvůli coroně a šel se vykoupat. Dole mě překvapila budova, která měla v patře sprchy – zamčený. Ale dole byla zahradní hadice, takže jsem se pohodlně umyl pod ní. Vypral jsem si i prádlo a zdržel se tam asi hodinu. Pak jsem pokračoval dál – dnes byl hic jak svině. Kolem poledne jsem už sotva šel a když jsem procházel dvou kilometrovým tunelem, bylo to vítaný ochlazení. Ale jak odpoledne postupovalo, začínala mě bolet hlava – dal jsem si pauzu ve stínu, oplách se a napil a dost se to zlepšilo – ale jak jsem zas vyšel, bolest hlavy se vrátila. Mám asi úpal (úžeh?). Poslední dny se dost zvedla teplota, nevím jestli to dneska bylo obvyklý a nebo ňáký erupce na slunci, ale kdyby to měl bejt standart, musím změnit režím; vstávat s východem slunce a hned jít a dávat si tříhodinovou pauzu v poledne, protože to není moc příjemný. Minimálně si musím koupit nějakou čepici. Původně jsem měl namířeno na Kashiwa Island, ale pár kilometrů před ním byla vyhlídka, ze který jsem si ten ostrov prohlídnul a to mi stačilo. Tak jsem to stočil na sever a šel podél pobřeží.

Hlava furt bolela, tak jsem si chtěl koupit něco ledovýho v automatu, když v tom zastaví auto, vystoupí z něj chlápek a ptá se mě, kam jdu. Tak mu říkám že jdu po pobřeží – na to mi však odpovídá, že tady to nejde. Z toho co říká vydedukuju, že tam je nějaký zával nebo něco. Koupí mi z automatu fantu a odjíždí. Vrátit se, by znamenalo jít stejnou cestou kudy jsem teď půl dne šel, ztratil bych tak den a hlavně bych pak ani nešel podél oceánu. Na hovno situace. Vypil jsem si tu fantu a rozhodl se pokračovat, když to vážně nepůjde projít a budu se muset vrátit, tak už mě těch pár kilometrů navíc nezabije – horší by to už nebylo. A navíc, minule mi přálo štěstí a tu uzavírku jsem v pohodě prošel.

Po deseti minutách přicházím k závoře a zákazu – přelejzám jí a jdu dál. Nevypadá to tady že se tu sesula půda, ale že tu bylo rovnou zemětřesení a sesutýho toho bylo mnohem víc, ale, už před nějakým časem, ta silnice vypadá delší dobu nepoužívaná, ale je průchozí. Po půl hodině dojdu k závalu, je u něj bagr, překonám zával a za ním je hned další. Za tím vším je navezený dřevo a roští přes cestu, vypadá to jako taková překážka, aby sem nikdo nejezdil – tu bylo překonat nejtěžší. Zatím by měl bejt „park“, aspoň podle mapy. Doufal jsem v tekoucí vodu a WC, ale je tu na kopci jen nějaký kamenný totem a to je všechno. Dál už se mi nikam nechce, stavím stan a ráno budu pokračovat dál – doufám. Jinak plyn už mi teda na večeři nevystačil, ohřál vodu na vlažnou teplotu. Nemám co k jídlu (sice jsem během dne vymyslel co jíst bez ohřívání, ale, nepotkal jsem ani jeden obchod během dne, kde bych si to pořídil), tak házím do vlažný vody těstoviny – stavím stan – pak přecedím vodu – těstoviny trochu změkli ale křupou, sypu na to bazalku a polejvám olejem – no, sněd jsem to. Koupě plynu je ode mě vzdálena dva dny chůze – blbý je, že budu rád když během tý doby potkám aspoň nějaký obchod. Kdybych měl nějaký simulátor virtuální reality, pustil bych si : studená sprcha, po tom ležení na gauči a pojídaní půlky vychlazenýho melouna, potom jednoho magnuma s bílou čokoládou a dlouhej spánek. Furt mě bolí hlava.

Btw. Dnes jsem překročil 500. kilometr a to taky znamená, že ty nový boty za sebou mají 200km a tak pro ně skončila doba hájení – a jsou v pohodě. Už se buď roztáhli a nebo se malíček uskromnil.

6/5/20

Další krásnej spánek – snad sedm hodin v kuse. Noci už jsou teplý a spí se dobře, v mým letním spacáku. A hlavně, ráno mi bylo dobře. Jak jsem si myslel, byl to jen menší úpal. Dneska jsem vyrazil už v půl sedmý, jednak abych se vyhnul případnýmu polednímu žáru a taky abych se hned z rána nepozorovaně vyplížil ze zakázaný oblasti. Ráno jsem nic nejed, vody jsem měl jen trochu a rozhodl jsem se dát přednost hydrataci před zubní hygienou. A po včerejším horkým dni by se mi hodila koupel. Takže moje ranní cíle byli; voda, jídlo, zuby a koupel. Kolem osmý jsem procházel první rybářskou osadou, byl tam jen automat na pití a ještě od cocacoly, kterej je nejhorší. Ale koupil jsem si tam půl litrovej ice tea. V kopcích jsem pak šel kolem průzračně čistý říčky, kde jsem nabral vodu a vyčistil si chrup. Teď už jen koupel a jídlo. V další osadě byli taky jen automaty, ale za ní byla opuštěná zátoka, ve který jsem se v klidu vykoupal. Celý dopoledne bylo zataženo a po včerejším vedru se šlo výborně. Před polednem jsem se musel rozhodnout, jestli pokračovat po pobřeží a pravděpodobně bez jídla a nebo zahnout do vnitrozemí a zvýšit tím tak šanci na jídlo. Po opuštěný pobřežní silničce vedoucí mezi rybářskejma osadama jsem šel od brzkýho rána – a měl jsem hlad; takže jsem zahnul do vnitrozemí. Po poledni jsem narazil na takovou rodinnou samoobsluhu, na kterou jsem bez ostychu provedl nájezd; na rychlou malou svačinu jsem si koupil francouzskou vánočku plněnou čokoládou, takovej velkej troúhelník nějaký buchty a k tomu čokoládový krém (celkem 1300kcal), pak jsem to po cestě zajedl pytlíkem klíčků – abych tu svačinu trochu nutričně obohatil. K večeři a zítřejší snídani který budou bez plynu jsem zvolil půl kilovej pytel cereálií se sušeným ovocem, dvě půl ;litrový mlíka a dva malý trsy banánů.

A mohl jsem jít dál, po poledni jsem už měl 20km a řek jsem si, že půjdu ještě hodinu nebo dvě a když uvidím vhodný místo tak pro dnešek končím. Byl jsem u pěkný, zastrčený svatyně, kde jsem si chvíli jen tak přemejšlel – a kdyby nebyla zamčená, tak bych tam spal. Nakonec jsem až po čtvrtý hodině došel k road station a nelituju, je tu krásnej park s dvěma altány kde můžu spát, záchodem, wifi a na informacích jsem si nechal trochu dobít telefon. Dokonce tu je volně k dispozici i vroucí voda – takže si popíjim čaj.