Pivo v Estonsku a Lotyšsku

Pobaltské státy sice nemají tak slavnou pivní tradici jako Česko, přesto stojí za to vyrazit do Estonska nebo Lotyšska a objevovat tamní pivní svět. Nejde přitom jen o proslulý baltic porter. Historicky se pivo v této oblasti vařilo hlavně na menších hospodářstvích a statcích. Sovětská okupace ale tenhle přirozený vývoj téměř zlikvidovala a po dlouhou dobu převládala produkce velkých pivovarů vařící jednotvárná piva pro masy. Po obnovení nezávislosti se ovšem tamní pivovarníci znovu vracejí ke kořenům, což vede k širokému a dynamickému rozvoji tamního řemeslného pivovarnictví.

Õlu¹

*výroční smrkovo-heřmánkovo-jalovcový ejl od estonského Tankeru*

Estonská pivní scéna vzkvétá a mezi větším množstvím minipivovarů vynikají zejména dva.
Prvním z nich je Põhjala. Tento slavný pivovar sídlí v Tallinnu a jeho stylový taproom a pivovar v bývalé průmyslové čtvrti Noblessner u pobřeží si nesmíte nechat ujít. Põhjala je proslulá především svými tmavými pivy – imperiální stouty a baltickými portery dozrávajícími v dřevěných sudech. Jejich pivo se vyváží do celého světa, sám jsem na něj narazil i v Japonsku. Nic ale nepřekoná zážitek ochutnat ho přímo u zdroje.
Druhým špičkovým pivovarem je Pühaste z Tartu. V centru města mají stylový bar, nacházející se v historické budově s hezkým sklepním prostorem. Pühaste nabízí široký a kvalitní výběr různých stylů a podobně jako u jejich tallinnských sousedů tu největší slávu sklízí silná, tmavá piva.

Alus²

Lotyšská craft beer scéna se v posledních letech také slušně rozvíjí. Velmi známým je pivovar Ārpus, který si získal jméno hlavně svými smoothie soury a špičkovými NEIPA. Bohužel Ārpus nemá vlastní taproom, a jejich piva lze ochutnat v Rize například v pizzerii FTD Pizza. Pokud už v hlavním městě budete, vyplatí se to navštívit, ale myslím si, že by si takový pivovar zasloužil vlastní výčep věnovaný pivu a ne pizze.
Ale v Rize najdete i pivovary s vlastními hospodami. Za pozornost stojí Labietis, který nabízí velmi zajímavou škálu piv: od farmhouse ejlů a piv s přídavkem místních bylin a ovocem až po historické styly, jako je například braggot. V dnešní záplavě nachmelených ejlů jde o příjemné osvěžení.
Mým osobním favoritem je však Nurme. Jejich piva jsou možná o něco klasičtější než od Labietisu, ale i oni experimentují s lokálními surovinami. Za zmínku stojí například jejich gose Gaumarjos s rajčaty, koriandrem, česnekem a kořením chmeli suneli, které je inspirováno gruzínskou kuchyní.

Macro?

I když jsem v Estonsku a Lotyšsku strávil nějaký čas, ke zkoušení produkce tamních velkých pivovarů jsem se téměř nedostal. Důvodem je široká a kvalitní nabídka řemeslných piv v místních supermarketech, zejména v Estonsku. I když podobný trend v poslední době dorazil i do Česka, vzpomínám si, jak jsem byl v šoku, když jsem před lety poprvé viděl nabídku piv v běžném estonském supermarketu mimo Tallinn. Bez problémů tam pořídíte piva od Põhjala či Pühaste a řady dalších minipivovarů. Podobně je tomu i v Lotyšsku, kde lze taky pořídit za příjemně nízké ceny kvalitní baltské portery.

*lotyšsko-estonský collab s výhledem na Tallin*

õlu (estonsky) [ˈɤ.lu] — „pivo“ ↩︎
alus (lotyšsky) [ˈa.lus] — „pivo“ ↩︎

Baltic Coastal Trail, Latvia

Napsat komentář

Co? Část Baltic Coastal Trail, z Jūrmaly do Liepāji, Lotyšsko
Kolik? 300+ km
Kdy? Září 2024

Na konci léta jsem odletěl z Prahy do Rigy, kde jsem přespal, a ráno vyrazil vlakem z hlavního nádraží k pobřeží, odkud jsem začal svou cestu po části Baltic Coastal Trail. Jak název napovídá, jde o pobřežní trail, takže odpadají starosti s navigací – člověk jde prostě podél moře. První den jsem procházel mezi lidmi, kteří si užívali hezké počasí na pláži, ale další dny už lidské populace rychle ubývalo. V druhé části trasy jsem už skoro nikoho nepotkával. Dokonce jsem na jednom 50km úseku nenarazil na žádného člověka – společnost mi dělala jen losí rodinka, kterou vyplašila liška.

Původně jsem plánoval po celou dobu kempovat volně po cestě, jak jsem byl zvyklej z cesty před dvěma lety, když jsem šel opačným směrem po Baltic Forest Trail. I když je divoké kempování možné, nejsou tu free kempy s přístřešky a záchody jako v lesích. Nakonec jsem to tedy vyřešil tak, že jsem střídal – jeden den v placeném kempu, které jsou po cestě v přilehlých vesnicích, a druhý den divočina u pláže nebo v lese.

Trasu jsem si rozdělil na dvě části, s odpočinkovým dnem v polovině cesty ve Ventspils, což je jediné větší město na celé trase. Teoreticky by se dalo skoro celou dobu jít po nekonečné písečné pláži, ale občas jsem musel zabočit pár kilometrů do vnitrozemí pro doplnění zásob. A někdy jsem slunečnou pláž vyměnil za cestu v přilehlém lese, kde byl příjemný stín.

Na cestu jsem měl deset dní, včetně pauzy ve Ventspils. Nakonec jsem ale poslední den a půl musel přeskočit autobusem kvůli špatnému počasí a nedostatečnému vybavení na déšť.

Po příjezdu do Liepāji jsem strávil ve městě tři dny, prozkoumal bývalou sovětskou vojenskou základnu Karosta, dal jsem si místní pivo a brzy ráno vyrazil vlakem přes vnitrozemí zpět do Rigy. Cestou jsem se zastavil v Jelgavě, prošel si město a posnídal v místním minipivovaru, než jsem pokračoval dál do Rigy. Tam jsem přespal a druhý den letěl zpátky do Prahy.

I když jsem prošel jen krátkej úsek Baltic Coastal Trail, výpravu jsem si maximálně užil. Znovu jsem si potvrdil že mi mnohem víc sedí pobřeží než lesy, a jednou bych rád zkusil další části Baltskýho Pobřežního Trailu.

Ranní (a jedinej) vlakovej spoj Liepaja – Riga

Pivo na Taiwanu

Napsat komentář

Historie a Současnost

Na Formose se nepije jen čaj, ale i pivo – průměrný thajwanec vypije ročně zhruba 35 litrů zlatavého moku. Historie pivovarnictví na Taiwanu sahá do období japonské kolonizace ostrova. Japonci, kteří vládli ostrovu od roku 1895 do roku 1945, postavili první pivovar v roce 1919 a přivezli technologii z Havaje. Po skončení druhé světové války a odchodu Japonců převzali kontrolu nad ostrovem noví vládci z pevninské Číny, kteří pivní průmysl zestátnili. Vznikl monopolní pivovar známý jako Taiwan Beer. Tento pivovar začal využívat pro výrobu piva místní rýži Ponlai, což mu dalo charakteristickou chuť. Postupně se stal symbolem taiwanského pivovarnictví a i po otevření trhu a zrušení státního monopolu v roce 2002 zůstává Taiwan Beer dominantním hráčem na trhu.
A jaký vlastně Taiwan Beer je? Je to klasický rýžový ležák s jemnou chutí. Když je dobře vychlazený, pije se v tropickým horku nebo při nočních gurmánských hodech na proslavených night marketech naprosto skvěle. Možná ničím nepřekvapí, ale určitě ani neurazí – rozhodně spolehlivá volba!

Konbini Craft Magic

Nejzajímavější částí místní pivní scény je bezesporu craft, a jeho široká dostupnost v sítích obchodů jako 7-Eleven nebo Family Mart. Třeba v Japonsku najdete v těchto obchodech převážně mainstreamová piva, na Taiwanu mají konbini výrazně lepší nabídku. I když nejste v Taipei a jste daleko od ruchu pivních barů, stále si můžete dát kvalitní pivo.

Tour de beer in Taipei

Pokud jde o minipivovary a pivní bary, není překvapení, že to hlavní se odehrává v Taipei. Svůj pivní průzkum jsem začal v Taihu Brewing, které má ve městě několik poboček. Já navštívil Driftwood, stylovou hospodu s příjemným posezením u baru. Jejich nabídka je celkem pestrá, ale nejvíce mi v paměti utkvěl Ale s guavou a místním oolongem – dokonalá kombinace, vyladěné pivo, bohužel s lehce nepříjemným sladkým dozvukem, který způsobilo přidání cukru. Trochu zkažená dokonalost. Cena? Kolem 300kč za pivo, což je dost. Protože to byla moje první pivní zastávka, trochu jsem se bál, že je to pro Taipei standartní cena, ale později jsem zjistil, že i v hlavním městě to patří spíše k dražším podnikům. Přesto návštěva rozhodně stojí za to – spousta dobrých piv a příjemná atmosféra.

*Imperial Berliner Weisse w/ pomegranate, elderberry and peach*

Druhou zastávkou byl Jim&Dad’s Taproom, kde sice není tak široká nabídka, ale piva byla neméně zajímavá a cenově přívětivější – pod 200kč, což je obvyklá cenu craftu v Taipei. Stylový prostor a přátelská obsluha byly příjemným bonusem. Nicméně můj nejoblíbenější podnik, který se během mého pobytu stal mojí základnou, byl 23 Brewing Company. Takhle přesně by měl brewpub vypadat – velký bar, profesionální obsluha, kvalitní hudební playlist a různorodá kvalitní piva. Nikdy se mi nestalo, že bych tam měl špatný pivo, a to jsem jich tam vyzkoušel hodně. Rád vzpomínám na okurkový sour a hlavně na jejich Tea Ale – nejlepší čajové pivo, které jsem kdy měl. Neuvěřitelně čistá chuť čaje v dokonalé harmonii s pivem.

Nakonec musím zmínit Beer Rush, kde najdete piva od různých místních minipivovarů, ale také zajímavá řemeslná piva z Austrálie. Určitě stojí za prozkoumání. A pokud vás v Taipei přepadne chuť na nějakou exotiku, stačí si zajít do Divadla na čepovanou Plzeň a třeba guláš s knedlíkem.

*Neipa Hipsters dont drink! ve 23 Brew Co*

Za branami hlavního města

Mimo Taipei jsem byl v Zhang Men Brewery v jejich domovské hospodě v Kaohsiungu. Mají také pobočku v Taipei, ale ta v Kaohsiungu má parádní výhled na přístav plný jachet. Tam jsem ochutnal mimo jiné Black IPA a bylo to nejlepší pivo tohoto stylu, které jsem kdy měl. Předtím jsem si myslel, že Black IPA nemůže fungovat, ale opak je pravdou – skvělá záležitost.

Dále jsem navštívil i několik dalších minipivovarů, ale upřímně, žádný z nich nedosahoval úrovně těch v hlavním městě. Takže moje rada? Projeďte si tenhle krásný ostrov, třeba na kole, a po cestě zkoušejte craft beer v konbini, nebo si večer na night marketu dejte Taiwan Beer. A až budete v Taipei, určitě si udělejte tour de beer po místních skvělých barech a vyzkoušejte to nejlepší co taiwanská pivní scéna nabízí; různé čajové ejly a piva s místím ovocem, jako jsou durian, kumquat, guava nebo třeba liči.

Na kole v Taiwanu

Napsat komentář

Začátek cesty: pěšky?

Původně jsem měl v plánu obejít celý ostrov podél pobřeží pěšky, ale po třech dnech jsem to vzdal a usoudil, že tahle země není pro pěší, a pro wild camping už vůbec ne. Vyrazil jsem z poslední zastávky MHD v Taipei podél severního pobřeží, kolem nejsevernějšího bodu Taiwanu, a došel jsem do Keelungu.

Zádrhely na cestě

Prvním problémem na cestě byla hustá doprava, která by sice časem polevila, jakmile bych se vzdálil od hlavního města, ale zásadní problém byla nemožnost volně kempovat – prostě nebylo kde. Když už místo bylo, třeba nějaké odpočívadlo s veřejnými záchody, bylo tam zakázáno stanovat. Takže první noc jsem spal na kraji menšího města u pláže v dlouho opuštěné budově a druhou noc jsem strávil ve stanu, který jsem si postavil na kopci nad silnicí, na dřevěné vyhlídce.

Hualien: kolo?

Když jsem dorazil do Keelungu, koupil jsem si lístek na vlak do Hualienu a rozhodl se promyslet další postup tam. V Hualienu jsem strávil pár dní, jeden den jsem se vydal pěšky podél pobřeží a přenocoval ve stanu na pláži. Nakonec jsem se rozhodl vrátit do Hualienu a pokračovat na kole. Kolo jsem si půjčil v síti půjčoven Giant, které jsou rozmístěny po celé zemi a po dohodě lze kolo vrátit na jiné jejich pobočce. Nabízejí kvalitní kola za přijatelné ceny, která jsou udržovaná a dobře vybavená na cestu kolem ostrova.

Cesta kolem ostrova na kole

Vydal jsem se den po zemětřesení v Hualienu podél pobřeží na jih. Původně jsem chtěl dojet až na úplný jih a pak se vrátit přes vnitrozemí zpět, přes hory a jednu z nejvýše položených cyklotras na světě – Wuling Pass, dosahující nadmořské výšky 3275 metrů, vedoucí národním parkem Taroko. Bohužel zemětřesení způsobilo sesuvy půdy a celý národní park byl na neurčito uzavřen, takže jsem zvolil alternativní cestu. Po dosažení nejjižnějšího bodu ostrova jsem jel po západním pobřeží zpět na sever a dojel jsem do Kaohsiungu, kde začíná městská část a civilizace. Tam jsem svou cyklistickou projížďku ukončil a dál pokračoval po západním pobřeží místním rychlovlakem do Taipei se zastávkou v Tainanu.

中道 (Zhōng dào)¹

Původně jsem chtěl pokračovat se stanováním i na kole. První noc se mi to povedlo v placeném kempu s horkými prameny a možností nákupu vychlazeného piva, což je ideální kombinace po celém dni stráveném na kole. Nakonec jsem však tuto myšlenku vzdal a během cesty využíval penziony, což se na Taiwanu ukázalo jako ta správná volba. Co se týká stravování, většinu času jsem se spoléhal na konbini jako 7-Eleven a Family Mart. I když to nejsou žádné kulinářské orgie, bylo to plně dostačující a komfortní.

Celkový dojem: Taiwan jako cyklistický ráj

Celkově moje trasa měřila asi 420 km a zabrala mi jeden týden s jedním odpočinkovým dnem. Když porovnám svoje zkušenosti s cyklistikou v Asii, Japonsko se mi zdá jako přeceňované, Vietnam podceňovaný a o Taiwanu se mluví jako o cyklistickém ráji – a já to mohu jen potvrdit. Od výše zmíněných půjčoven kol, přes velmi přátelskou infrastrukturu na silnicích pro cyklisty, až po to nejlepší – skvělé výhledy u pobřežních silnic, malých vesnic obklopených rýžovými políčky, kopcovitý terén v džungli, kde jsou všude motýli a sem tam jsou slyšet řvoucí opice, a mezitím po cestě taoistické a buddhistické chrámy. Kdybych jezdil v pohodlí domova na kole ve virtuální realitě, Taiwan by bylo mé preferované prostředí. Taiwan tedy mohu jen doporučit a sám mám v úmyslu se tam v budoucnu vrátit a projet další části ostrova.

*výhled z malé lesní asfaltky na hlavní silnici v údolí.*

Tento termín znamená „Střední cesta“ a v buddhismu označuje koncept vyváženého života mezi extrémy. Střední cesta je cesta k moudrosti, morálce a meditaci, která se vyhýbá jak přílišnému asketismu, tak nadměrnému požitkářství. Podle vzoru „kolik třešní, tolik višní“ bych to přeložil jako „Zlatá střední cesta“ . ↩︎

Noční vlaky v Japonsku: Sunrise Seto a Sunrise Izumo

Napsat komentář

Cestování nočními vlaky bylo v Japonsku v minulosti velmi populární, ale s nástupem šinkansenů a levných letenek jejich počet postupně klesal. Dnes zůstávají v provozu pouze dva pravidelné noční vlaky – Sunrise Seto a Sunrise Izumo, které začaly jezdit v roce 1998 jako nástupci legendárních Blue Train, jež po čtyřiceti letech ukončily svou slavnou éru na japonských tratích.

Jel jsem vlakem Sunrise Izumo z Izumoshi do Tokya a po pár dnech jsem se vydal vlakem Sunrise Seto na Shikoku, konkrétně do Takamatsu. Oba vlaky sdílí část trasy, což tvoří praktické spojení mezi hlavním městem, západním Honshu a Shikoku. Celková délka trasy činí 1759 km a cesty trvají zhruba dvanáct, resp devět a půl hodiny.

Mapa trasy vlaků Sunrise Seto a Sunrise Izumo

Vlaky mají několik kategorií jízdenek. Nejlevnější variantou je třída Nobinobi, připomínající hostel, ale v japonském stylu – čisté a pohodlné prostředí a ohleduplní spolucestující. I tato třída zaručuje skvělý komfort, a pokud máte JR Pass, můžete ji využít zdarma. Za příplatek lze rezervovat vyšší třídu, což znamená soukromé kupé. Normální jízdné se pohybuje kolem ¥12.000 a soukromé kupé je za dvojnásobek. I když jsem cestoval v Nobinobi, komfort byl víc jak dostačující, a když to srovnám s nejvyšší třídou vietnamského Reunion Expressu, japonský vlak jednoznačně vítězí. Ale i tak, je samozřejmě vlakové spojení Hanoje se Saigonem perfektní vlakový zážitek.

Trochu problém je nutnost včasné rezervace, protože tento spoj je celkem oblíbený a tak je rychle vyprodaný. Mně se podařilo rezervovat jízdenku na pracovní den týden před odjezdem, ale víkendy byly vyprodané několik týdnů dopředu. Ve vlacích je taky k dispozici sprcha, na kterou si jde koupit v prodejním automatu, ale doporučuji koupit lístek hned po nástupu, jelikož jejich počet je omezený.

Cesta nočními vlaky Sunrise Izumo a Sunrise Seto je skvělý zážitek. I v nejlevnější třídě Nobinobi jsem měl pohodlí a klid, a výhledy na krajinu byly nezapomenutelné – od západu slunce nad venkovem poblíž Izumoshi až po příjezd do městské džungle při východu slunce. Pokud plánujete cestu do Japonska, určitě doporučuji zařadit tento vlakový spoj do itineráře.

Pro fanoušky železnice mám tip: Z nebo do Izumoshi se můžete pohodlně dostat Limited Expressem Yakumo, který jezdí z Okayamy. Tento vlak nabízí krásné výhledy na okolní krajinu a rozhodně stojí za vyzkoušení.

Výjezd z Izumoshi

VAGABUNDUS

…on the road!

Pivo v Estonsku a Lotyšsku

Õlu¹

Alus²

Macro?

Baltic Coastal Trail, Latvia