Na kolejích Jižní Ameriky: Serra Verde & Tren Patagónico

Napsat komentář

Vlakem přes Atlantický deštný prales, vlakem přes patagonskou step.
Dvě trasy, dva světy – dvě tváře jednoho kontinentu. Každá úplně jiná, ale u obou zaznívají ozvěny minulosti. Dvě slavné železnice mířící k pobřeží Atlantiku. Jedna se klikatí z kopce dolů, mezi mlhou a hustou džunglí, druhá míří tichem a rozlehlostí patagonské prázdnoty.

Pioneros del tren

Na jihu Brazílie byla na konci 19. století vybudována železnice – dnes známá jako Serra Verde Express – technický zázrak své doby. V náročných podmínkách neprostupného Atlantického deštného pralesa byla v krvi a potu více než devíti tisíc dělníků ručně vybudována trať se třinácti tunely a desítkami mostů. Koleje klesají z náhorní plošiny v Curitibě do přístavu Paranaguá a na sto kilometrech překonávají více než 900 metrů převýšení. Jejím hlavním účelem bylo propojit vnitrozemí státu Paraná a jeho kávové plantáže s mořem a usnadnit tak cestu pro export.

Serra Verde Express /fotka z railsouthamerica.com/

Tři tisíce kilometrů jižněji a o padesát let později, vznikla v srdci Patagonie jiná železnice, dnes známá jako Tren Patagónico. Spojuje odlehlé San Carlos de Bariloche s Viedmou, přístavem na řece Río Negro poblíž Atlantiku. V té době to bylo jediné spolehlivé spojení vnitřní Patagonie se světem. Trať byla vybudována proto, aby usnadnila export nerostných surovin a masa a podpořila rychlejší kolonizaci této bohem zapomenuté krajiny. Na rozdíl od krátké a strmé trati Serra Verde Express měří Tren Patagónico 826 kilometrů – ale v Patagonii je vzdálenost pojem relativní.

Vlakem v džungli

Průjezd džunglí

Serra Verde Express je dnes spíš turistická atrakce. Většina lidí ráno vyjíždí z Curitiby do městečka Morretes, kde si projdou historické centrum, nakoupí suvenýry a dají si místní specialitu – barreado, pomalu vařené hovězí maso podávané se smaženým banánem a rýží – luxusní záležitost! Odpoledne pak nasednou na autobus zpět do Curitiby. V Morretes jsem zůstal pár dní, půjčil si kolo a jezdil po okolních cestách v džungli.

To, že je vlak turistická atrakce, má i svoje výhody – jako je pohodlná online rezervace jízdenek. Nabízejí různý balíčky, třeba se zpáteční cestou autobusem nebo projížďkou jeepem v džungli. Vlak má dvě hlavní třídy: levnější Turística, což je běžnej vůz s klasickým rozmístěním sedaček, a komfortnější Boutique – stylový vagóny, občerstvení, welcome drink v podobě sklenky šumivého vína a neomezená konzumace nápojů během jízdy.

Zvolil jsem dražší variantu a vybral si vagón pojmenovaný Curitiba. Lístek mě stál 405 BRL, druhá třída vychází asi na polovinu. Za asi třiapůlhodinovou jízdu je to celkem dost, ale jak už jsem psal – jde hlavně o zážitek. A když už člověk jede, podle mě se vyplatí si něco připlatit, sednout si do pohodlnýho křesla a s výhledem na zelený kopce si vychutnat cestu se skleničkou v ruce.

stanice Marumbi1

Vlakem přes step

krávy a nic

Oproti tomu Tren Patagónico doteď slouží jako běžný dopravní spoj, nejen jako turistická atrakce. Online nákup jízdenek je trochu komplikovanej – jak to v Argentině bejvá. Mně se lístek nakonec podařil koupit přes vyhledávač Plataforma10. K dispozici byly jen obyčejný sedačky a s provizí to tehdy vyšlo na něco přes 70.000 ARS. Ve vlaku jsou i kupé, ale buď jsou určený jen pro cestující, co si nakládají auto na vlak, nebo je prodávají jen přes turistický agentury – mně se k nim bohužel dostat nepodařilo.

I tak byla cesta vlakem super a člověk se cestou nenudí. Krom výhledů z okna je k dispozici dobře zásobený jídelní vůz s kuchyní, kde podávají patagonské speciality – třeba jehněčí guláš. A co mě překvapilo: poslední vagón byl přestavený na kino. Během cesty promítali argentinské filmy, já jsem byl na nějaký kriminálce o bankovní loupeži v Buenos Aires. Pobavilo mě, že z banky ukradli deset milionů argentinských pesos – v (nedávné) době natáčení to byla asi závratná suma, ale dneska je to míň než deset tisíc dolarů.

zastávka Clemente Oneli2

Koleje, co změnily svět

Ne, Jižní Amerika není ráj pro železniční nadšence. Ale kdo hledá, najde. Obě tratě jsou nezapomenutelné. Serra Verde je jak fotka z katalogu – uhlazená, barevná, skoro až moc pěkná. Tren Patagónico je road movie – syrovej, pomalej, a opravdovej.

Co je spojuje? Ne místo, ani trasa. Ale to, že zvuk jejich kolejí s sebou nese vzpomínky na dávnou minulost, která pořád rezonuje i dnes.
Obě řadím k tomu nejlepšímu, co se dá na kolejích zažít.

  1. Stanice Marumbi je jedinou bránou do stejnojmenného národního parku Pico do Marumbi State Parku, přístupná pouze po kolejích, silnice tam nevede. Park zahrnuje vrcholy horského masivu Conjunto Marumbi – nejvyšší je Olimpo (1 539 m), považovaný za kolébku horolezectví v této části Brazílie. ↩︎
  2. Osada Clemente Onelli v argentinské provincii Río Negro má dnes jen něco přes sto obyvatel. Nese jméno italského zoologa, který zasvětil život výzkumu místní fauny a dvacet let vedl zoologickou zahradu v Buenos Aires. ↩︎

Tōhoku pěšky: Ztracený sever Japonska

Napsat komentář
Úzká venkovská silnice v oblasti Tóhoku s výhledem na zasněžené hory v dálce.
Ztracený sever Japonska

Na severu Honšú: Konec cesty

Začátkem jara 2024 jsem se vydal do Japonska na dálkový trek Michinoku Coastal Trail, který vede podél severovýchodního pobřeží ostrova Honšú. Slovo Michinoku by se dalo přeložit jako „na konci cesty“ – a přesně tak to tam působí. Trasa vede regionem Tóhoku, to zahrnuje prefektury Fukušima, Mijagi, Iwate a Aomori – jedny z nejméně turisticky navštěvovaných oblastí v Japonsku. Kombinace pobřežního trailu, autentickýho venkova a možnost vyhnout se overtourismu, který v posledních letech Japonsko zasáhl, pro mě zněla jako ideální volba.

Celý příspěvek →

S pivem z Paraguaye do Patagonie

Napsat komentář
Cerveza Patagonia, Bariloche

Jel jsem z Asunciónu přes Buenos Aires a Montevideo do Patagonie a po cestě navštěvoval pivovary – a pil pivo. Jak v týhle části světa vypadá pivovarnictví? Lze tam najít dobrý pivo? Nebo vzpomíná českej člověk se slzou v oku na orosenej lahváč Gambáče?

Celý příspěvek →

Pivo v Estonsku a Lotyšsku

Napsat komentář
v Pühaste Kelder

Pobaltské státy sice nemají tak slavnou pivní tradici jako Česko, přesto stojí za to vyrazit do Estonska nebo Lotyšska a objevovat tamní pivní svět. Nejde přitom jen o proslulý baltic porter. Historicky se pivo v této oblasti vařilo hlavně na menších hospodářstvích a statcích. Sovětská okupace ale tenhle přirozený vývoj téměř zlikvidovala a po dlouhou dobu převládala produkce velkých pivovarů vařící jednotvárná piva pro masy. Po obnovení nezávislosti se ovšem tamní pivovarníci znovu vracejí ke kořenům, což vede k širokému a dynamickému rozvoji tamního řemeslného pivovarnictví.

Õlu1

výroční smrkovo-heřmánkovo-jalovcový ejl od estonského Tankeru

Estonská pivní scéna vzkvétá a mezi větším množstvím minipivovarů vynikají zejména dva.
Prvním z nich je Põhjala. Tento slavný pivovar sídlí v Tallinnu a jeho stylový taproom a pivovar v bývalé průmyslové čtvrti Noblessner u pobřeží si nesmíte nechat ujít. Põhjala je proslulá především svými tmavými pivy – imperiální stouty a baltickými portery dozrávajícími v dřevěných sudech. Jejich pivo se vyváží do celého světa, sám jsem na něj narazil i v Japonsku. Nic ale nepřekoná zážitek ochutnat ho přímo u zdroje.
Druhým špičkovým pivovarem je Pühaste z Tartu. V centru města mají stylový bar, nacházející se v historické budově s hezkým sklepním prostorem. Pühaste nabízí široký a kvalitní výběr různých stylů a podobně jako u jejich tallinnských sousedů tu největší slávu sklízí silná, tmavá piva.

Alus2

Lotyšsko není jen Ãrpus

Lotyšská craft beer scéna se v posledních letech také slušně rozvíjí. Velmi známým je pivovar Ārpus, který si získal jméno hlavně svými smoothie soury a špičkovými NEIPA. Bohužel Ārpus nemá vlastní taproom, a jejich piva lze ochutnat v Rize například v pizzerii FTD Pizza. Pokud už v hlavním městě budete, vyplatí se to navštívit, ale myslím si, že by si takový pivovar zasloužil vlastní výčep věnovaný pivu a ne pizze.
Ale v Rize najdete i pivovary s vlastními hospodami. Za pozornost stojí Labietis, který nabízí velmi zajímavou škálu piv: od farmhouse ejlů a piv s přídavkem místních bylin a ovocem až po historické styly, jako je například braggot. V dnešní záplavě nachmelených ejlů jde o příjemné osvěžení.
Mým osobním favoritem je však Nurme. Jejich piva jsou možná o něco klasičtější než od Labietisu, ale i oni experimentují s lokálními surovinami. Za zmínku stojí například jejich gose Gaumarjos s rajčaty, koriandrem, česnekem a kořením chmeli suneli, které je inspirováno gruzínskou kuchyní.

Macro?

supermarketový porter

I když jsem v Estonsku a Lotyšsku strávil nějaký čas, ke zkoušení produkce tamních velkých pivovarů jsem se téměř nedostal. Důvodem je široká a kvalitní nabídka řemeslných piv v místních supermarketech, zejména v Estonsku. I když podobný trend v poslední době dorazil i do Česka, vzpomínám si, jak jsem byl v šoku, když jsem před lety poprvé viděl nabídku piv v běžném estonském supermarketu mimo Tallinn. Bez problémů tam pořídíte piva od Põhjala či Pühaste a řady dalších minipivovarů. Podobně je tomu i v Lotyšsku, kde lze taky pořídit za příjemně nízké ceny kvalitní baltské portery.

lotyšsko-estonský collab s výhledem na Tallin
  1. õlu (estonsky) [ˈɤ.lu] — „pivo“ ↩︎
  2. alus (lotyšsky) [ˈa.lus] — „pivo“ ↩︎

Baltic Coastal Trail, Latvia

Napsat komentář

Co? Část Baltic Coastal Trail, z Jūrmaly do Liepāji, Lotyšsko
Kolik? 300+ km
Kdy? Září 2024

Na konci léta jsem odletěl z Prahy do Rigy, kde jsem přespal, a ráno vyrazil vlakem z hlavního nádraží k pobřeží, odkud jsem začal svou cestu po části Baltic Coastal Trail. Jak název napovídá, jde o pobřežní trail, takže odpadají starosti s navigací – člověk jde prostě podél moře. První den jsem procházel mezi lidmi, kteří si užívali hezké počasí na pláži, ale další dny už lidské populace rychle ubývalo. V druhé části trasy jsem už skoro nikoho nepotkával. Dokonce jsem na jednom 50km úseku nenarazil na žádného člověka – společnost mi dělala jen losí rodinka, kterou vyplašila liška.

Původně jsem plánoval po celou dobu kempovat volně po cestě, jak jsem byl zvyklej z cesty před dvěma lety, když jsem šel opačným směrem po Baltic Forest Trail. I když je divoké kempování možné, nejsou tu free kempy s přístřešky a záchody jako v lesích. Nakonec jsem to tedy vyřešil tak, že jsem střídal – jeden den v placeném kempu, které jsou po cestě v přilehlých vesnicích, a druhý den divočina u pláže nebo v lese.

Trasu jsem si rozdělil na dvě části, s odpočinkovým dnem v polovině cesty ve Ventspils, což je jediné větší město na celé trase. Teoreticky by se dalo skoro celou dobu jít po nekonečné písečné pláži, ale občas jsem musel zabočit pár kilometrů do vnitrozemí pro doplnění zásob. A někdy jsem slunečnou pláž vyměnil za cestu v přilehlém lese, kde byl příjemný stín.

Na cestu jsem měl deset dní, včetně pauzy ve Ventspils. Nakonec jsem ale poslední den a půl musel přeskočit autobusem kvůli špatnému počasí a nedostatečnému vybavení na déšť.

Po příjezdu do Liepāji jsem strávil ve městě tři dny, prozkoumal bývalou sovětskou vojenskou základnu Karosta, dal jsem si místní pivo a brzy ráno vyrazil vlakem přes vnitrozemí zpět do Rigy. Cestou jsem se zastavil v Jelgavě, prošel si město a posnídal v místním minipivovaru, než jsem pokračoval dál do Rigy. Tam jsem přespal a druhý den letěl zpátky do Prahy.

I když jsem prošel jen krátkej úsek Baltic Coastal Trail, výpravu jsem si maximálně užil. Znovu jsem si potvrdil že mi mnohem víc sedí pobřeží než lesy, a jednou bych rád zkusil další části Baltskýho Pobřežního Trailu.

Ranní (a jedinej) vlakovej spoj Liepaja – Riga