
Pět hodin k dobru
S blížícím se podzimem jsem chtěl vyrazit do Vietnamu. Nejlíp vypadaly dvě letenky: s Qatarem za deset tisíc, a nebo za osm s novou linkou Praha–Hanoj od Vietjetu. Protože znám obě aerolinky, rozhodování bylo lehký a rozhod jsem se připlatit si a letět přes Dauhá.
Jenže když jsem se po dvou tejdnech rozhoupal k nákupu, Qatar už stál dvanáct. A to už byl dost velkej rozdíl na to, abych vzal zavděk Vietnamcema. Ten let mimochodem není přímej, má mezipřistání v Kazachstánu, odkud se pokračuje stejným letadlem dál.
V den nákupu měl Vietjet třídenní slevovou akci a za tarif Deluxe jsem dal něco kolem šesti tisíc. Deluxe sice není tak deluxe, jak to zní, je to jen odbavený zavazadlo, výběr sedačky a jídlo. Ale celkově dost výhodná koupě a začal jsem se těšit do Hanoje na bun cha.
Odlet měl bejt v sobotu večer, ale ráno mi přišel mail, že bude pětihodinový zpoždění. Zas tak mi to nevadilo, když jsem o tom věděl předem, a na letiště jsem vyrazil později. I když je fakt, že tím začalo moje obsedantní sledování mýho letadla na Flightradaru, který bylo na cestě do Prahy.
Na palubě
Na letiště jsem vyrazil posledním vlakem. Při přestupu kvůli nějaký výluce zůstalo ve vlaku info z předchozí nedokončený jízdy, takže když jsem si po pár minutách všim, že konečná stanice je Tanvald, trochu jsem zpanikařil. Naštěstí mě vedle sedící spolucestující ujistil, že jedem do Prahy.
Cestou mi ještě přišla notifikace z letiště o právě ukončeném check-inu na můj let. To letadlo bylo tou dobou nad Tureckem, takže jsem si říkal, že spíš jejich systém není moc flexibilní, když jde o zpoždění a drží se původního plánu.
Na letišti jsem šel, jako obvykle, nejdřív do Pilsner Pubu – byl ale zavřenej, takže jsem se usadil se na lavičku s plechovkou Kozla.
Po otevření check-inu jsem si vyzved letenku a šel ke gejtu, ale tam mě automatická brána odmítala pustit.
„Do Hanoje?! Tak to nefunguje,“ oznámila mi obsluha a pustily mě kolem brány.
Před gejtem jsem si koupil plechovku Zichovce, protože i tady byl Pilsner Pub zavřenej.
Atmosféra byla taková nezvyklá, způsobená tím, že mimo letu do Hanoje už letěly jen tři další lety a všechny směr egyptské dovolenkové destinace. Přišel jsem si jako účastník zájezdu, kterýho se ale neúčastním.
I když do boardingu zbývalo ještě přes dvě hodiny, tvořily se už fronty. Nechápal jsem, kam všichni spěchají, došel jsem si pro dalšího Zichovce a čekal opodál.
První část letu byla příjemně poloprázdná, takže jsem měl dvojsedačku celou pro sebe. Přede mnou seděla početná polská rodinka, jinak převažovali Vietnamci. Čechů jsem moc neviděl a neslyšel.
Posádka a servis byly v takovým chaotickým vietnamským stylu. Ještě před vzletem jsem si chtěl dojít na záchod, ale letuška na mě začala mávat rukama a opakovat „can’t, can’t“. Po chvíli mi došlo, že záchod je mimo provoz a mám jít na jinej.
Vůbec, angličtina posádky byla dost otazná a já si říkal, že jestli budeme nouzově přistávat, budou evakuační pokyny ve vietnamštině.
Měl jsem koupený to jídlo, ale rozvoz trval věčnost. A to přesto, že většina lidí jídlo neměla, spousta času zabralo zjišťování, kdo má mít jídlo a kdo ne a kde kdo sedí.
Když se konečně jídelní vozejk objevil u polský rodinky přede mnou, zaslech jsem, že jsou na výběr bud špagety nebo kuře s rejží. Začal jsem přemejšlet, co si dám.
A v tom mě přeskočili a odjeli dozadu, kde začali všechno uklízet.
Tak jsem se přihlásil s dotazem, kde je moje jídlo. Překvapená letuška začala listovat v papírech a pak zavolala kolegyni, která mi donesla rejži. Špagety už asi nebyly.
Jídlo bylo spíš podprůměr, ale byl jsem rád že jsem se ho nakonec alespon dočkal.
Chtěl jsem si ještě dát pivo. Zavolal jsem letušku a sdělil ji svůj požadavek. Měli jen Tigera, odkejval jsem ho a vytáhl kartu.
Jenže brali jen cash.
Takže jsem se napil vody a šel spát.
Kazachstán, very nice
Kazachstán z vejšky nevypadá vůbec přívětivě, všude se táhne jen šedá nekonečná step. Po přistání jsme vystoupili, měli projít security a nastoupit zas zpátky.
Na security jsem začal pípat.
Následovala neprijemne dotěrná tělesná prohlídka a pak kompletní prohrabání mého batohu. Pozornost vzbudila teleskopická propiska. Vysvětloval jsem, že to je propiska. Slečna si ji nedůvěřivě prohlížela, pak na papíru zkusila, jestli ta věc píše. Psala. Tak mi ji vrátila a poslala mě dál.
Při druhým nástupu do už byla většina míst obsazena a já už neměl svou soukromou dvojsedačku. Znova se podávalo jídlo, tentokrát na mě nezapomněli a na výběr byla dost neobvyklá kombinace: fish or shrimp.
Vzal jsem rybu.
Na stolečku mi přistála miska rejže, nějaký zelený dochucovadlo na rejži, arašídy – a teplá konzerva s rybou v nějaký omáčce. Říkám si, kurva, co to je?! Konzervu s rybou jsem v letadle ještě neměl.
Ale když jsem všechno smíchal dohromady, prijemne me to prekvapilo. Určitě jedno z nejlepších jídel, co jsem v letadle kdy měl.
Spokojeně jsem se uložil k neklidnému spánku. Hanoj byla na dosah.
Čekání v Hanoji
Po přistání jsem celkem rychle prošel imigračním, nic po mně nikdo nechtěl, zpáteční letenku ani mnou poctivě vyplněný předpříjezdový formulář. Dostal jsem razítko a šel si vyzvednout odbavený batoh.
Po chvíli čekání na pásu vyjela krabice označená Prague-Hanoi. Myslel jsem si že muj batoh bude následovat.
Nenásledoval.
Dorazil až po další hodině čekání, a když jsem si ho bral, kolem bylo ještě spousta lidí čekajících na to svoje. To je přesně to, co člověk chce, čekat přes hodinu na kufr po letu, co měl pět hodin zpoždění.
Koupil jsem si SIM, objednal Grab a vyrazil do města.
Em ơi1, účet!
Do svýho bytu s výhledem k Rudé řece jsem se dostal v jednu ráno. Dal jsem si sprchu a objednal si dva burgery a jedno Bia Saigon.
Pak jsem otevřel ChatGPT a nechal si sepsat důraznou a nekompromisní žádost o 600 eur za zpožděný let. Podle evropských předpisů totiž mám nárok na kompenzaci. Uvidíme co si o tom myslí vietnamci.
Za šest tisíc to byla nakonec zajímavá cesta. A jestli mi za ni Vietjet ještě zaplatí patnáct, budu mít na tuhle aerolinku jen ty nejlepší vzpomínky.
Good morning, Vietnam!
- em ơi oslovení, viet. — „Haló, obsluha!“ Běžné zvolání k přivolání číšníka či servírky. ↩︎


