2000km pěšky & 2500km na kole

Pěšky

Po jarní pouti na Šikoku jsem chtěl v chození pokračovat na Hokkaidó, ale už po pár dnech mi došlo, že Šikoku nejde nahradit. Hokkaidó má krásnou přírodu, zajímavý místa, ale všechno je propojený frekventovanýma silnicema – nic pro pěší. Došel jsem z Otaru až do Wakkanai a odtud pokračoval na ostrovy Rebun a Rishiri. Po týdnu chození v ráji jménem Rebun jsem se definitivně rozhodnul, že dál už ani krok. Po návratu do Wakkanai jsem se chtěl dostat na poloostrov Širetoko (v jazyce Ainu, původních obyvatel Japonska, „Konec světa“). Nakonec jsem se tam dostal kombinací autobusu, vlaku, stopu a pár dní pěšky. Vylezl jsem na tamní nejvyšší vrchol, Mt. Rausu, ochutnal medvědí maso a odjel autobusem do Sappora.

Na kole

Kolo jsem si koupil v Sapporu. Původně jsem chtěl být zodpovědnej a pořídit si nějakej mírně jetej bicykl na delší trasy. Nakonec jsem si ale koupil skládačku značky Jeep a rozhodl se, že na něm dojedu z Hokkaida až na Okinawu. Se šestistupňovou přehazovačkou to do kopců šlo ztuha, navíc moc nebrzdilo (na začátku špatně, ke konci už vůbec), takže i sjezdy byly dost divoký – ale byla to prostě sranda.

Měl jsem už dost kempů a chtěl jsem využít nově nabitý volnosti v podobě toho, že nejsem omezen počtem kilometrů který jsem schopen ujít, ale kolik jich jsem schopen ujet (btw. to je troj až čtyřnásobek). První noc jsem strávil na gauči v autobusový zastávce a dál jsem spal prostě tam, kde se dalo – v hamace u veřejnejch záchodů na pláži, v šatně v lese u horkýho pramene, v opuštěný dřevěný boudě u lesa… prostě kdekoli.

Začátek na Hokkaidu byl fajn, i když občas dost náročnej – velký kopce, deštivý počasí, frekventovaný silnice. Ale pořád to byla fajn jízda. Když jsem pak přeplul trajektem na Honšú, ze začátku to ještě šlo, ale pak jsem začal projíždět nekonečným, nudným, šedivým a dost depresivním předměstím – nejdelší úsek měl přes 100 km souvislý městský zástavby – a chuť pokračovat dál mě začala opouštět. Začal jsem pochybovat, jestli vůbec dojedu na Okinawu. Když jsem dorazil do Kjóta, dal jsem si týden pauzu a bylo mi víceméně jasný, že to nedojedu. Přes Naru jsem pak dojel na Šikoku, zastavil se zpátky na farmě – a bylo jasno. Dál už ne.

Pracovně

Pracovní část svýho work&travel pobytu jsem strávil na jedný farmě v prefektuře Tokušima na Šikoku. Celkem jsem tam byl čtyři měsíce – rozdělený do tří období. Viděl jsem, jak farma vypadá na začátku sezóny, uprostřed i na konci, a trochu pochopil, jak to celý funguje podle filozofie One-Straw Revolution. Naučil jsem se pár japonskejch slovíček, říct dánsky „dobrý ráno“, vyhrál jsem kvalitně obsazenej mezinárodní turnaj v badmintonu a potkal spoustu zajímavejch lidí. A po Vánocích jsem s týdenním stopoverem v Sendai odletěl na Okinawu.