Mt. Ishizuchi

Po cestě z Sadamisaki jsem se chtěl rozhodně stavit znovu v tom perfektním onsenu, ale na druhou stranu, jsem se nechtěl zas moc zdržovat. Proto jsem se rozhod, že si ten onsen dám za odměnu a první den ujdu co nejvíc, abych si ten následující den mohl v klidu užít onsen. Šel jsem po hlavní silnici Melody Road – proč se tak jmenuje, mi došlo až druhej den, kdy se mi vybila mptrojka; na tý silnici jsou úseky, kde jsou v asfaltu vyfrézovaný takový drážky, po kterejch když jede auto, hrajou nějakou melodii – geniální! Do toho onsenu jsem došel druhej den, po tříhodinový procházce a strávil v něm půl dne, pak se přesunul do vedlejšího parku a přespal v altánu.

Po odpočinku následovali povinnosti, neměl jsem už vůbec nic, jídlo ani plyn – takže když jsem se dostal do města, čekala mě tříhodinová nákupní horečka. Když jsem úspěšně doplnil zásoby, namířil jsem si to do beach campu, ale po příchodu jsem zjistil, že neexistuje; žádný místo pro stan, pláž nekoupatelná a záchody zamčený. Naštěstí byl hned vedle domov důchodců s rozlehlým parkem – ve kterým jsem si postavil stan. Po tomhle trochu smolným dnu, však následoval lucky day. Byl to načas poslední den na pobřeží, protože pak už jsem zahejbal směr vnitrozemí. Po cestě jsem našel pokerovou kartu, konečně! Už jsem ztrácel naději, že v Japonsku vůbec nějakou najdu, musel jsem ujít přes tisíc kilometrů abych jí našel. Když jsem jí uviděl na zemi, tak jsem se radoval jako kdybych vyhrál milion – pozěji ten den, jsem se dozvěděl, že japonská vláda se rozhodla kvůli Coronaviru napumpovat do ekonomiky bambilion jenů, v tý formě, že úplně každýmu dá sto tisíc jenů. Každýmu, kdo má dlouhodobý povolení k pobytu na japonskym území – takže i mě! Osettai od japonský vlády? Arigatto! Těch sto tisíc, je zhruba částka co pokryje tohle moje lowcost putování po Shikoku. Ale, uvažoval jsem jak smysluplně naložit s takovýma helicopter money a jediný co mě napadlo, je koupit bitcoin. Ostatně, to je jedna z mála smysluplných věcí co dělat s fiat money; buy btc. V současný době je to asi 0,1btc, nechám si to jako suvenýr z Japonska. Dárek od Satoshi Nakamota. A v budoucnu, až se cena bitcoinu znásobí (původně jsem chtěl napsat „když se“ a ne „až se“ – ale, otázka není jestli ale kdy) tak že mi ten deseťák pokryje pěknou dovolenou v Japonsku – tím myslím dovolenou ve stylu; hotely, restaurace, onseny, šinkanzeny – prostě komfortní „allinclusive“ dovolená – tak se vrátím a ty peníze vrátím do japonský ekonomiky. A do třetice všeho štastnýho, když jsem večer ležel ve stanu (kterej už opravdu stál u pláže v parku) a chystal se ke spánku, slyšel jsem z povzdálí zvláštní řeč, dva lidi se bavili – ale, to zní jako čeština, to není možný, asi mám slyšiny. Nikoho tu skoro nepotkávám a když, tak Ohenro na 88 cestě. Poslouchám dál a nedá mi to, vylezu ze stanu a jdu po sluchu blíž a když se fakt přesvědčím o tom, že ten kluk s holkou spolu komunikujou česky, řeknu velmi duchaplně „čau…“. Jsou taky trochu v šoku. Večer strávíme rozhovorem v naší mateřštině. Příjemné a příjemní lidi. Přes zimu pracovali v horách u Nagana a teď si koupili dodávku, se kterou cestují po Japonsku. Naposled jsem mluvil česky v lednu v Hanoji s jednou slovenkou, resp jsem porozprával po slovensky, protože keď počujem slovenštinu, automaticky mluvím slovensky, resp mou českoslovenštinou – jedna z mála užitečnejch věcí co mi dalo sedm a půl let práce v českým VW. Vůbec, v Hanoji nebo cestou do ní, potkávám samý slovenky; o rok dřív jsem v autobuse z Luang Prabang do Hanoje jel s dvěma slovenkama. Ta jedna byla finalistka slovenský Miss, pamatuju si to, protože nezapomenu jak jsem se to dozvěděl; bavili jsme se o chaotický vietnamský dopravě a v tom říká : „já som si urobila vodičák iba kvoli miss“ – tak přemejšlím jestli jsem slysšel dobře a pak se zeptám „co?!“ a dostane se mi vysvětlení, že byla ve finále Miss a jedna z podmínek účasti, je mít řidičák – protože vítězka vyhraje auto. Auto nevyhrála, řidičák jí zůstal.

Následující den jsem zamířil do vnitrozemí, ten den jsem překročil tisící kilometr na cestě, bylo to odpoledne a skoro přesně na tom tisícím kilometru, jsem si koupil, poprvý na cestě, pivo, normální pivo s alkoholem – na oslavu. Hned za tím obchodem byla svatyně, kde jsem přenocoval na 1001. kilometru. Když jsem si před spaním dával lehkou masáž chodidel, upadl mi z malíčku nehet – nevím jestli to po tom tisícím kilometru vzdal a nebo jestli odpad po tom pivu.

Druhou tisícovku jsem načal hodně časně, vyšel jsem už po pátý a tak jsem si dopřál dlouhou polední pauzu, při který jsem si uvařil oběd, vykoupal v řece (překvapilo mě jak byla teplá voda) a dosyta si odpočinul. Taky jsem během pauzy přišel na to, že můj foťák má blesk. Po více jak půl roku co ho mám – jsem fakt blesk. Bylo mi divný, že když nastavím focení s bleskem, že ikonka blesku jen červeně problikne – myslel jsem, že si ho musím koupit a připojit – nenapadlo mě, že ho stačí ručně vystrčit.

Má přijít déšť, takže jsem se s radostí uchýlil do jedný, za vesnicí a v lese zastrčený, svatyně. A v noci déšť skutečně dorazil, takže jsem si udělal po dvou tejdnech zero day. Dočet jsem během něj ten thajskej cestopis – dobrý a přečet si Příliš hlučnou samotu – nic moc. Den potom už nepršelo a tak jsem se přes les dostal do jednoho městečka, kde jsem doplnil zásoby a zašel na místní road station, dát si oběd a dobít phone. Na informacích mě s mojí prosbou o nabití odmítli – to se mi stalo poprvý. K čemu jsou turistický informace, když nejsou ochotný ani dobít phone?! Tak jsem šel do roadstation shopu, udělal nákup a u pokladny poprosil o dobití telefonu – znovu jsem byl odmítnut – a opět se mi to stalo poprvý (ne na každý roadstation jsou informace a obchody byli vždy ochotný). Tak jsem si dal nabíjet telefon do volný zástrčky na záchodě. Nechápu. Ale měli tam alespoň wifi co nevyžaduje registraci (vzácnost), takže jsem připojil kindle a stáhnul knížky – den po tom, co jsem dočetl poslední, náhoda?

Ten den jsem kempoval asi v nejlepším neplaceným kempu za celou dobu, krásný čistý záchody, elektrika, venkovní kuchyň. Takže jsem následující den odpočinutej a s nabitou veškerou elektronikou zamířil dál. Mohl jsem ten den zvolit rychlejší cestu po silnici, ale šel jsem tou pomalejší, lesní a na konci na mě čekal chrám no.45. Cesta byla dobrá a chvílema náročná, říkal jsem si, že je to dobrej trénink na Ishizuchi. Chrám byl pěknej, ale… nevím, když člověk vystoupá v podobnejch místech k šintoistický svatyni, je to mnohem kouzelnější, tam je jen svatyně a les kolem, tady je obchůdek se suvenýry, automat na pití a lidi.

Ten den bylo dost vedro a když jsem odpoledne vyšel z lesa, rychle ubejvali síly a na slunci to začíná být fakt zničující, tak jsem si dělal pauzy a nakonec jsem ten den zakotvil v jedný svatyni, byla přímo u řeky Omogo a taky uprostřed vesnice. Večer se mi stala taková nepříjemná věc; když už byla tma a já si četl, vidím že přichází někdo s baterkou v ruce – netoužil jsem po tom, abych měl na svědomí někoho s infarktem, tak jsem vstal a držel v ruce rozsvícený phone a už z povzdálí jsem japonsky popřál dobrý večer, byl to nějakej děda a na pozdrav mi neodpověděl, tak mu ukazuju že tu spím – ptá se mě něco japonsky – nerozumím, tak se ptám jestli tu můžu spát (anglicky, takže zase nerozumí on mě), odpovídá mi tou stejnou otázkou co předtím (navíc takovým unfriendly tonem) – to už krčím jen ramenama – zopakuje mi tu otázku potřetí – to už krčím rezignovaně ramenama – odchází. Přemejšlím o tom a pak zpětně mi přišlo, že byl trochu opilej (a taky se moc nevěnuje zubní hygieně, to jsem si uvědomil hned jak promluvil), když v tom se vrací a z kasičky bere všechny mince co tam jsou – moc jich tam není a hází se tam symbolicky, takže většinou ty nejmenší mince a tak tam je dohromady skoro nic – asi abych je neukrad. Po tom jsem se tam už necejtil zrovna komfortně a hned s východem slunce jsem odtamtud vypad, tak rychle že jsem tam zapomněl svojí dřevěnou lžíci. Byla z Y100shopu, takže žádná velká hmotná újma, ale spíš citová – už byla celá tak hezky ohmataná. No nic, budu si muset koupit novou.

Ten den jsem došel k Mt. Ishizuchi, původně byl plán dojít tam kde končí asfalt, přenocovat a ráno se vydat na vrchol – jenže plány se mění. Když jsem došel (resp doběhl, protože poslední půlkilometr začalo pršet), uvařil jsem si v altánu jídlo a přemejšlel co teď – protože z toho parkoviště jsem nebyl zrovna nadšen; moc se mi tam spát nechtělo. Rozhod jsem se, asi trochu hloupě a riskantně – k vzhledem zataženýmu nebi a blížící se tmě, že budu pokračovat dál. Jednu z mála informací co jsem měl, bylo že z parkoviště na vrchol – 4km – to trvá přes tři hodiny – a já měl dvě hodiny než bude tma. Z mapy jsem věděl, že po cestě jsou tři záchytný místa, s lavičkama k odpočniku. Řek jsem si že dojdu k tý první a pokud to půjde postavím tam stan a když ne, vrátím se na parkoviště. Neztrácel jsem čas a šel jsem co nejrychleji to šlo. Když jsem došel na jedničku, postavit stan by tam šlo, bylo by to spíš nouzový, ale dalo by se. Změnil jsem však plán a rozhod se pokračovat k dvojce – kdyžtak se vrátím na jedničku, sliboval jsem si. Na dvojce postavit stan nešlo, chvíli jsem tam stál a koukal k vrcholu – no šel jsem dál; svý naděje jsem vložil do trojky. Nebyl jsem si sice jistej, jestli se stihnu vrátit na jedničku za světla, ale mám čelovku a chci jít prostě dál. Trojka přinesla zklamání, stan tu určitě nepostavím. Ale taky naději v podobě značky na který byli dva ukazatele; kolik zbejvá na vrchol a kolik zbejvá k restroom kterej je kousek pod vrcholem – dole na parkovišti, na celkem podrobný mapě, ale o něm nebyla vůbec žádná zmínka a ani na mojí offline google mapě nic nebylo, ale když to tvrdí ta značka – věřil jsem jí a doufal v nějakej starej altán se střechou.

A nakonec tam opravdu ten restroom byl a takovej o kterým bych si neodvážil ani snít, úplně nová dřevěná bouda, krásně vonící dřevem, se záchodoma a v tý odpočinkový části bylo takový mini podkroví, kde jsem tu noc spal. Wow, nevěděl jsem co si o tom mám myslet (a objevit to tu až zejtra, po noci strávený na parkovišti, nebyl bych nadšen), ale moc jsem nad ničím nepřemejšlel, už pomalu padala tma, tak jsem odložil batoh a vydal se na vrchol a stih jsem to – a byl jsem hotovej, výstup jsem měl pod dvě hodiny a povětšinu cesty s batohem na zádech. Výstup až na úplnej vrchol jsem si nechal až na ráno a s padající tmou jsem se vrátil na to odpočívadlo, kde jsem se krásně vyspal v podkroví. Dal jsem si na čtvrtou ráno budík, abych stihnul východ slunce. Bylo sice celkem oblačno, ale i tak to bylo parádní – cílová rovinka vrcholu, před kterou jsem se včera zastavil, byla už náročnější v tom, že to není cesta, ale člověk se musí přidržovat řetězů, přelézat velké kameny – ale to jen pak umocní zážitek z úplnýho vrcholu – seděl jsem tam, koukal do všech stran a bylo to skvělý. Když jsem pak slez pod vrchol, krom malý svatyně, tam je i horská bouda – ve svatyni zrovna mnich prováděl nějakou ranní modlitbu a já si zašel koupit do tý horský boudy magnet na lednici a malý pivo v plechu, pak jsem tam v klidu popíjel a pozoroval okolí. Když jsem scházel pomalu dolů, k parkovišti, zastavil jsem se nejdřív pro batoh v boudě kde jsem spal – a poprvý jsem během cesty platil za nocleh – byla tam prosba a doporučení o zaplacení příspěvku. Cestou dolů jsem potkával dost lidí jdoucí opačným směrem, všichni chodí nahoru v dopoledních hodinách – teď jsem byl dvojnásob rád, že já šel už včera. Pomalu jsem scházel dolů a a odpoledne jsem zastavil u takovýho neplacenýho kempu; malej plac, se záchodama a u malý řeky. Postavil jsem stan a šel se umejt do tý řeky, voda byla ledová a naprosto průzračná – většina řek tu je čistá, ale tahle se mi zdála čistší než čistá. Když jsem pak koukal do mapy, zjistil jsem, že pramení tři kilometry odsud – to vysvětlovalo tu ledovost. A jmenuje se Joshino; to jméno mi bylo nějaký povědomý a tak jsem jel prstem po mapě – a je to dlouhá a velká řeka – a protéká místem kde jsem šest týdnů pracoval na farmě a xkrát jsem z Broken Bridge pod kterým Joshino protéká, sledoval západ slunce.

Jsem hodně rád že jsem zamířil do hor, pobřeží a oceán jsou super a hory neméně tak. Dokonce mi to vnutilo ideu, že se během mé japonské cesty do hor musím vrátit. Ale teď vůbec nevím kam pokračovat. Cesta ze Sadamisaki sem, pod a za vrchol Mt. Ishizuchi trvala jedenáct dní a byla dlouhá asi 230km.

…nakonec jsem jsem jěště pokračoval pár dní v cestě, prošel šestikilometrovým tunelem, během dvou dní ušel přes 70km, spal v pěkný svatyni u řeky, došel k pobřeží a pár dní tam kempoval, abych se pak vydal do kopce nad město a tam se u velký kamenný mapy ostrova Shikoku rozhodl, že se vrátím na farmu a pak odjedu na Hokkaidó.