Pivo v Japonsku

Perfektní servis je v Japonsku standartem. Kamikatz

Místní trh s pivem ovládají čtyři velký společnosti; Asahi, Kirin, Suntory a Sapporo. Jedničkou je Asahi s vlajkovou lodí Asahi Super Dry a celkově tahle společnost ovládá 37% pivního trhu (btw. toho českýho 44%, protože je vlastníkem Plzeňského Prazdroje). Kdybych si měl z těhlech pivovarů vybrat, byla by to čtyřka na trhu a nejstarší pivovar v Japonsku; Sapporo, jejich Sapporo Classic (dostupný jen na Hokkaido) je dobrý a Yebisu, taková lehce prémiová značka, pod ně spadající, je taky fajn.

Sapporo Classic

V celým Japonsku je běžně dostupný pivo Orion z Okinawy, představuje však jen procento pivního trhu. Ale na Okinawě se pije převážně Orion a osobně mi víc chutnal než Asahi Super Dry. Ale je fakt, že Orion nejlíp chutná na svým domovským ostrově.

Orion nejlíp chutná na pláži

Značnej podíl, co se pití piva týká, spadá pod Happoshu, což je nízko-sladové pivo které vděčí své existenci místním daňovým předpisům a jeho zařazením do méňě zdaněné kategorie, než je u normálního piva. Pozná se tak, že je levnější a nepřekvapivě většinou nestojí za nic. Ale dají se najít i výjimky, který ujdou, třeba moje oblíbený bylo Asahi The Rich. Cena v supermarketu začíná na ¥150 (30kč) za půlitrovou plechovku a to je asi polovina ceny piva normálního – takže tak, levnější cesta jak se opít.

pití s jelenama v Nara je sranda

Další cestou jak ušetřit peníze je Nomihodai aneb All you can drink, v Česku by tenhle obchodní model nejspíš moc nefungoval, ale v Japonsku to není nic neobvyklého. Je to sranda a člověk bez extra snahy snadno stlačí cenu piva pod běžnou taxu. Jinak obvyklý pivo v Izakaya (japonská hospoda) stojí ¥500 a ty v microbrewery zhruba dvojnásobek.

jeden ze spousty druhů happoshu od Sappora

Kdyby náhodou člověka omrzeli japonský piva, není problém si koupit spoustu zahraničních piv; od gigantů jako Heineken, Guiness, Budweiser, přes spousty řemeslných piv z Ameriky až třeba po Bernarda z českého Humpolce. V poslední době se otevírají Pilsner hospody, takže kdyby se někomu stejskalo po točený Plzni, ani to není problém (btw. v době mojí návštěvy stál půlitr ¥1200 (240kč) ).

kvalitní u.s. beer? no problem.

A to nejlepší na konec a důvod proč by měl mít každej pivní turista na seznamu Japonsko jako svůj cíl návštěvy, jsou samozřejmě řemeslné mikropivovary. Po Japonsku jich je kolem tří set a tak je co objevovat a jsou na vysoké úrovni. Určitě musím zmínit Kyoto Beer Lab, což je nanobrewery nabízející zajímavý piva, v pohodový atmosféře. Jejich Blueberry Cheesecake Sour byl naprosto fenomenální. V Kjótu je toho ale mnohem víc, třeba Spring Valley Kyoto, ti mají naprosto promakaný párování jídla s jejich pivem a celou návštěvu výčepního zařízení tak povyšují na novou vyšší úroveň.

Kyoto Beer Lab

Nejlepší pivní bar kterej jsem kdy navštívil je Beer-In v Sapporu, nabízející více než 300 druhů piv a to zejména z americké pivní scény. V Sapporu se krom týhle pivní oázy nachází taky nějáká ta kultura, v podobě muzea pivovaru Sapporo, kde je možné prozkoumat téměř stopadesátiletou historii tohoto pivovaru (samozřejmě s ochutnávkou jejich současných produktů). A ve městě je možné prozkoumat dnešní pivní řemeslnou scénu.

Kdyby někoho už unavoval ruch velkoměst, zatoužil poo klidu venkova a zároveň se nechtěl vzdát dobrého piva, může zamířit na Shikoku, kde ve vesnici Kamikatsu je zero waste pivovar Kamikatz Rise & Win Brewing Co. který krom zodpovědného přístupu nabízí i velmi kvalitní pivo.

Jak je vidět, Japonsko toho má spoustu co nabídnout, tak Kanpai!

Asahi Super Dry a nejvyšší vrchol Shikoku Mt. Ishizuchi

Rok v Japonsku

2000km pěšky & 2500km na kole

Pěšky

Po jarní pouťi na Shikoku, jsem chtěl v chození pokračovat na Hokkaidó, ale po několika dnech, jsem zjistil že Shikoku nejde nahradit. Hokkaidó ma hezkou přírodu, zajímavý místa, ale všechno je to spojený frekventovanýma silnicema – nic pro pěší. Došel jsem z Otaru do Wakkanai a odtamtud jsem odjel na ostrovy Rebun a Rishiri. Po týdenim chození v ráji jménem Rebun, jsem se definitivně rozhodnul, že dál už ani krok. Po návratu zpět do Wakkanai, jsem se chtěl dostat na poloostrov Širetoko (v jazyce Ainu, původních obyvatel Japonska; „Konec Světa“). Dopravil jsem se tam nakonec kombinací autobusu, vlaku, stopu a pár dní po svejch. Vylezl jsem na tamní nejvyšší bod Mt. Rausu, ochutnal jsem medvědí maso a odjel autobusem do Saporra.

takhle se člověk tváří, když stráví posledních 18 let chozením po Japonsku

Na kole

Kolo jsem si koupil v Sapporu, původně jsem uvažoval, že si pořídím, jako zodpovědný člověk, nějaký mírně jetý bicykl vhodný na delší trasy, no nakonec to dopadlo tak, že jsem si koupil skládačku značky Jeep a rozhod se, že na ni dojedu z Hokkaida na Okinawu. Se šesti stupňovou přehazovačkou to šlo do kopců z tuha, navíc ani moc nebrzdila (resp. na začátku cesty špatně, ke konci už vůbec) takže i sjezdy byli zajímavý – ale byla to prostě sranda.

můj Jeep

Měl jsem už dost kempů a chtěl jsem využít nově nabitý volnosti v podobě toho, že nejsem omezen počtem kilometrů který jsem schopen ujít, ale kolik jich jsem schopen ujet (btw. to je troj až čtyřnásobek), takže hned první noc jsem strávil na gauči v autobusový zastávce a dál jsem spal kde se dalo prostě; v hamace u veřejných záchodů na pláži, v šatně v lese u horkýho pramene, v opuštěný dřevěný boudě u lesa… kdekoli.

hamaka u pláže
gauč na zastávce

Začátek na Hokaidu byl fajn, občas to bylo složitější; velký kopce, deštivý počasí, frekventovaný silnice – ale byla to fajn jízda. Když jsem přeplul na trajektu na Honshu, ze začátku to ještě šlo, ale když jsem potom začal projíždět nekonečným, nudným, šedivým a depresivním předměstím – nejdelší úsek měl dost přes 100km, tak mě chuť do další cesty začala opouštět a já začal pochybovat o svém cíli na Okinawě. Pak jsem dojel do Kjóta a tejden si odpočinul, už jsem tušil že na Okinawu nedojedu. Potom jsem pokračoval přes Naru na Shikoku, stavil se zpátky na farmě – a bylo jasno, že dál nejedu.

kempovaní na ostrově Kamomejima

Pracovně

Moji pracovní část svýho work&travel pobytu jsem odpracoval na jedný farmě v prefektuře Tokushima na Shikoku. Celkově jsem tam strávil čtyři měsíce – rozdělený do tří částí; viděl jsem jak to na farmě vypadá na začátku sezóny, uprostřed i na konci – a trochu tak zjistil, jak funguje a jak to vypadá na farmě podle one straw revolution. Naučil jsem se několik japosnkejch slovíček, říct dánsky dobrý ráno, vyhrál jsem kvalitně obsazený mezinarodní turnaj v badmintonu a poznal spoustu zajimavejch lidí. …a po Vánocích, jsem s tydením stopoverem v Sendai, odletěl na Okinawu.

západ slunce z Broken Bridge

Co jsem četl v roce 2020

Minulý rok bylo pro mě čtenářsky plodné období; přečetl jsem něco přes padesát knih a držel se (i když v nepravidelným rytmu) tempa co týden, to kniha. Celý tohle proběhlo na mým novým Kindlu a i když jsem se mu dlouhou dobu bránil, už bych se bez něj neobešel. Přečetl jsem si dost věcí, co už jsem četl dřív – a člověk většinou čte znova jen to, co se mu líbí. Z těch novejch věcí bych do mýho top3 loňského roku zařadil a někdy v budoucnu si je přečtu znova :

McCarthy : Krvavý Poledník aneb Večerní červánky na západě
London : Tulák po hvězdách
Thoraeu : Walden aneb život v lesích
a zmínit musím i ekonomicko-filozofickou knihu od českýho ekonoma Tomáše Sedláčka : Ekonomie dobra a zla

Naopak co se týká zklamání;
Nelíbilo se mi Rok Vdovou od mého oblíbence Johna Irvinga. Taky jsem přečetl asi tři nebo čtyři díly série Dexter a myslím že autor může bejt rád že na motivy jeho knih vznikl perfektní seriál, protože knihy jsou podprůměr. A nakonec ne úplně špatná kniha Já, poutník – ale když jsem viděl na databázeknih.cz hodnocení 91% čekal jsem něco velkýho a… …napínavý to bylo, ale žádnej zázrak se nekonal.

IRVING – Modlitba za Owena Meanyho, Svět podle Garpa, Rok Vdovou
KEROUAC – On the road, Dharmoví tuláci, Big Sur, Andělé pustiny, Vize Gerarda, Maggie Cassidy
MCCARTHY – Cesta, Všichni krásní koně, Hranice, Města na planině, Dítě Boží, Krvavý Poledník
PUZO – Kmotr, Sicilián
HUXLEY – Brave New World
ZAMJATIN – My
ORWELL – 1984, Úpadek anglické vraždy
CAVE – A uzřela oslice anděla
CHRISTIE – Vražda v Orient Expresu, Zlo pod Sluncem, Zlatá Brána otevřená
WYNDHAM – Den Trifidů
CLARK – Noc Trifidů
NABOKOV – Lolita
HRABAL – Příliš hlučná samota
LINDSAY – Dexter’s
MURAKAMI – Podivná knihovna
HEMINGWAY – Stařec a moře
NESBØ – Syn
VIEWEGH – Báječná léta pod psa
HESSE – Stepní vlk
LONDON – Tulák po hvězdách
SAINT-EXUPÉRY – Malý princ
VONNEGUT JR. – Jatka č.5
HAYES – Já, poutník
MICHIE – Kouzelník ze Lhasy
MCDOUGAL – Zrozeni k běhu

PRITZKER – Vynález jménem Bitcoin
SEDLÁČEK – Ekonomie dobra a zla
STROUKAL – Ekonomické bubliny, Dark Web

FUKUOKA – One straw revolution
LEARY – Politika extáze
KRAKAUER – Útěk do divočiny
THORAEU – Walden aneb život v lesích
KACZYNSKI – Unabomber : manifest
MATSUSHITA – Shikoku Pilgrimage
ROSLING – Faktomluva

VRÁZ – V Siamu, zemi bílého slona
BOWDEN – Pablo Escobar

Europe

Centrální : Tour de Bohemia Beer
[🇨🇿]

  • pěšky se stanem po Čechách; prostě tři-pé; památky, příroda a pivo

Jižní : This is Sparta!
[🇦🇹🇸🇮🇭🇷🇧🇦🇲🇪🇦🇱🇬🇷🇲🇰🇽🇰🇷🇸🇭🇺🇸🇰]

  • na kole na jih, podél Jadranu, do Sparty v Řecku a pak se vrátit domů, trošku vzdálen od pobřeží, přes Srbsko a Maďarsko

Severní : Severní Vítr
[🇵🇱🇱🇹🇱🇻🇪🇪🇫🇮🇸🇪🇳🇴🇩🇰🇩🇪]

  • stopem přes Polsko do Pobaltí, z něj do Skandinávie a domů přes Dánsko

Východní : Divokej Východ
[🇨🇿🇸🇰🇺🇦🇲🇩🇬🇪🇦🇲]

  • pěšky po Československý severní hranici na Podkarpatskou Rus, pokračovat k Černýmu Moři a přes něj do Gruzie a Arménie

Západní : Na Konec Světa
[🇩🇪🇨🇭🇫🇷🇪🇸🇵🇹]

  • z mojí rodný vesnice až na Konec Světa; pěšky po poutnický trase do Santiago de Compostela a z něj pokračovat do Cabo da Roca v Portugalsku

Bonus : Island
[🇮🇸]

  • hiking na Islandu

Info : Tour de Dream

Tour de Dream je seznam cest a míst, které bych v budoucnu rád procestoval. Není to seznam úkolů – něco co chci bezpodmínečně zažít všechno a odškrtávat si jak v nákupním seznamu, místa kde jsem byl a stresovat se naopak tím, kde ještě ne.
A není to ani soupis nesplnitelných přání a vzdálených snů, o kterých si můžu nechat jen zdát.
Je to něco mezi; prostě nápady kam a jak bych chtěl cestovat. Každá jednotlivá cesta z tohohle seznamu by byla celoživotním zážitkem – takže i kdybych si odfajfkoval jako splněnou jen jednu jedinou, nemohu být zklamanej – ale, lákají mě všechny.