Co? Část Baltic Coastal Trail, z Jūrmaly do Liepāji, Lotyšsko Kolik? 300+ km Kdy? Září 2024
Na konci léta jsem odletěl z Prahy do Rigy, kde jsem přespal, a ráno vyrazil vlakem z hlavního nádraží k pobřeží, odkud jsem začal svou cestu po části Baltic Coastal Trail. Jak název napovídá, jde o pobřežní trail, takže odpadají starosti s navigací – člověk jde prostě podél moře. První den jsem procházel mezi lidmi, kteří si užívali hezké počasí na pláži, ale další dny už lidské populace rychle ubývalo. V druhé části trasy jsem už skoro nikoho nepotkával. Dokonce jsem na jednom 50km úseku nenarazil na žádného člověka – společnost mi dělala jen losí rodinka, kterou vyplašila liška.
Původně jsem plánoval po celou dobu kempovat volně po cestě, jak jsem byl zvyklej z cesty před dvěma lety, když jsem šel opačným směrem po Baltic Forest Trail. I když je divoké kempování možné, nejsou tu free kempy s přístřešky a záchody jako v lesích. Nakonec jsem to tedy vyřešil tak, že jsem střídal – jeden den v placeném kempu, které jsou po cestě v přilehlých vesnicích, a druhý den divočina u pláže nebo v lese.
Trasu jsem si rozdělil na dvě části, s odpočinkovým dnem v polovině cesty ve Ventspils, což je jediné větší město na celé trase. Teoreticky by se dalo skoro celou dobu jít po nekonečné písečné pláži, ale občas jsem musel zabočit pár kilometrů do vnitrozemí pro doplnění zásob. A někdy jsem slunečnou pláž vyměnil za cestu v přilehlém lese, kde byl příjemný stín.
Na cestu jsem měl deset dní, včetně pauzy ve Ventspils. Nakonec jsem ale poslední den a půl musel přeskočit autobusem kvůli špatnému počasí a nedostatečnému vybavení na déšť.
Po příjezdu do Liepāji jsem strávil ve městě tři dny, prozkoumal bývalou sovětskou vojenskou základnu Karosta, dal jsem si místní pivo a brzy ráno vyrazil vlakem přes vnitrozemí zpět do Rigy. Cestou jsem se zastavil v Jelgavě, prošel si město a posnídal v místním minipivovaru, než jsem pokračoval dál do Rigy. Tam jsem přespal a druhý den letěl zpátky do Prahy.
I když jsem prošel jen krátkej úsek Baltic Coastal Trail, výpravu jsem si maximálně užil. Znovu jsem si potvrdil že mi mnohem víc sedí pobřeží než lesy, a jednou bych rád zkusil další části Baltskýho Pobřežního Trailu.
Na Formose se nepije jen čaj, ale i pivo – průměrný thajwanec vypije ročně zhruba 35 litrů zlatavého moku. Historie pivovarnictví na Taiwanu sahá do období japonské kolonizace ostrova. Japonci, kteří vládli ostrovu od roku 1895 do roku 1945, postavili první pivovar v roce 1919 a přivezli technologii z Havaje. Po skončení druhé světové války a odchodu Japonců převzali kontrolu nad ostrovem noví vládci z pevninské Číny, kteří pivní průmysl zestátnili. Vznikl monopolní pivovar známý jako Taiwan Beer. Tento pivovar začal využívat pro výrobu piva místní rýži Ponlai, což mu dalo charakteristickou chuť. Postupně se stal symbolem taiwanského pivovarnictví a i po otevření trhu a zrušení státního monopolu v roce 2002 zůstává Taiwan Beer dominantním hráčem na trhu. A jaký vlastně Taiwan Beer je? Je to klasický rýžový ležák s jemnou chutí. Když je dobře vychlazený, pije se v tropickým horku nebo při nočních gurmánských hodech na proslavených night marketech naprosto skvěle. Možná ničím nepřekvapí, ale určitě ani neurazí – rozhodně spolehlivá volba!
Taiwan Beer kousek od Taipei101
Konbini Craft Magic
Nejzajímavější částí místní pivní scény je bezesporu craft, a jeho široká dostupnost v sítích obchodů jako 7-Eleven nebo Family Mart. Třeba v Japonsku najdete v těchto obchodech převážně mainstreamová piva, na Taiwanu mají konbini výrazně lepší nabídku. I když nejste v Taipei a jste daleko od ruchu pivních barů, stále si můžete dát kvalitní pivo.
extra mléčnej milkshakerajčatovo švestkový Goseblack tea ale
Tour de beer in Taipei
Pokud jde o minipivovary a pivní bary, není překvapení, že to hlavní se odehrává v Taipei. Svůj pivní průzkum jsem začal v Taihu Brewing, které má ve městě několik poboček. Já navštívil Driftwood, stylovou hospodu s příjemným posezením u baru. Jejich nabídka je celkem pestrá, ale nejvíce mi v paměti utkvěl Ale s guavou a místním oolongem – dokonalá kombinace, vyladěné pivo, bohužel s lehce nepříjemným sladkým dozvukem, který způsobilo přidání cukru. Trochu zkažená dokonalost. Cena? Kolem 300kč za pivo, což je dost. Protože to byla moje první pivní zastávka, trochu jsem se bál, že je to pro Taipei standartní cena, ale později jsem zjistil, že i v hlavním městě to patří spíše k dražším podnikům. Přesto návštěva rozhodně stojí za to – spousta dobrých piv a příjemná atmosféra.
Imperial Berliner Weisse w/ pomegranate, elderberry and peach
Druhou zastávkou byl Jim&Dad’s Taproom, kde sice není tak široká nabídka, ale piva byla neméně zajímavá a cenově přívětivější – pod 200kč, což je obvyklá cenu craftu v Taipei. Stylový prostor a přátelská obsluha byly příjemným bonusem. Nicméně můj nejoblíbenější podnik, který se během mého pobytu stal mojí základnou, byl 23 Brewing Company. Takhle přesně by měl brewpub vypadat – velký bar, profesionální obsluha, kvalitní hudební playlist a různorodá kvalitní piva. Nikdy se mi nestalo, že bych tam měl špatný pivo, a to jsem jich tam vyzkoušel hodně. Rád vzpomínám na okurkový sour a hlavně na jejich Tea Ale – nejlepší čajové pivo, které jsem kdy měl. Neuvěřitelně čistá chuť čaje v dokonalé harmonii s pivem.
Jim & Dad’s Taproom
Nakonec musím zmínit Beer Rush, kde najdete piva od různých místních minipivovarů, ale také zajímavá řemeslná piva z Austrálie. Určitě stojí za prozkoumání. A pokud vás v Taipei přepadne chuť na nějakou exotiku, stačí si zajít do Divadla na čepovanou Plzeň a třeba guláš s knedlíkem.
Neipa Hipsters dont drink! ve 23 Brew Co
Za branami hlavního města
Mimo Taipei jsem byl v Zhang Men Brewery v jejich domovské hospodě v Kaohsiungu. Mají také pobočku v Taipei, ale ta v Kaohsiungu má parádní výhled na přístav plný jachet. Tam jsem ochutnal mimo jiné Black IPA a bylo to nejlepší pivo tohoto stylu, které jsem kdy měl. Předtím jsem si myslel, že Black IPA nemůže fungovat, ale opak je pravdou – skvělá záležitost.
Nejlepší Black IPA co jsem kdy měl
Dále jsem navštívil i několik dalších minipivovarů, ale upřímně, žádný z nich nedosahoval úrovně těch v hlavním městě. Takže moje rada? Projeďte si tenhle krásný ostrov, třeba na kole, a po cestě zkoušejte craft beer v konbini, nebo si večer na night marketu dejte Taiwan Beer. A až budete v Taipei, určitě si udělejte tour de beer po místních skvělých barech a vyzkoušejte to nejlepší co taiwanská pivní scéna nabízí; různé čajové ejly a piva s místím ovocem, jako jsou durian, kumquat, guava nebo třeba liči.
Původně jsem měl v plánu obejít celý ostrov podél pobřeží pěšky, ale po třech dnech jsem to vzdal a usoudil, že tahle země není pro pěší, a pro wild camping už vůbec ne. Vyrazil jsem z poslední zastávky MHD v Taipei podél severního pobřeží, kolem nejsevernějšího bodu Taiwanu, a došel jsem do Keelungu.
Zádrhely na cestě
Prvním problémem na cestě byla hustá doprava, která by sice časem polevila, jakmile bych se vzdálil od hlavního města, ale zásadní problém byla nemožnost volně kempovat – prostě nebylo kde. Když už místo bylo, třeba nějaké odpočívadlo s veřejnými záchody, bylo tam zakázáno stanovat. Takže první noc jsem spal na kraji menšího města u pláže v dlouho opuštěné budově a druhou noc jsem strávil ve stanu, který jsem si postavil na kopci nad silnicí, na dřevěné vyhlídce.
Hualien: kolo?
Když jsem dorazil do Keelungu, koupil jsem si lístek na vlak do Hualienu a rozhodl se promyslet další postup tam. V Hualienu jsem strávil pár dní, jeden den jsem se vydal pěšky podél pobřeží a přenocoval ve stanu na pláži. Nakonec jsem se rozhodl vrátit do Hualienu a pokračovat na kole. Kolo jsem si půjčil v síti půjčoven Giant, které jsou rozmístěny po celé zemi a po dohodě lze kolo vrátit na jiné jejich pobočce. Nabízejí kvalitní kola za přijatelné ceny, která jsou udržovaná a dobře vybavená na cestu kolem ostrova.
Cesta kolem ostrova na kole
přibližná trasa
Vydal jsem se den po zemětřesení v Hualienu podél pobřeží na jih. Původně jsem chtěl dojet až na úplný jih a pak se vrátit přes vnitrozemí zpět, přes hory a jednu z nejvýše položených cyklotras na světě – Wuling Pass, dosahující nadmořské výšky 3275 metrů, vedoucí národním parkem Taroko. Bohužel zemětřesení způsobilo sesuvy půdy a celý národní park byl na neurčito uzavřen, takže jsem zvolil alternativní cestu. Po dosažení nejjižnějšího bodu ostrova jsem jel po západním pobřeží zpět na sever a dojel jsem do Kaohsiungu, kde začíná městská část a civilizace. Tam jsem svou cyklistickou projížďku ukončil a dál pokračoval po západním pobřeží místním rychlovlakem do Taipei se zastávkou v Tainanu.
Původně jsem chtěl pokračovat se stanováním i na kole. První noc se mi to povedlo v placeném kempu s horkými prameny a možností nákupu vychlazeného piva, což je ideální kombinace po celém dni stráveném na kole. Nakonec jsem však tuto myšlenku vzdal a během cesty využíval penziony, což se na Taiwanu ukázalo jako ta správná volba. Co se týká stravování, většinu času jsem se spoléhal na konbini jako 7-Eleven a Family Mart. I když to nejsou žádné kulinářské orgie, bylo to plně dostačující a komfortní.
můj typický oběd ve Family Martu
Celkový dojem: Taiwan jako cyklistický ráj
Celkově moje trasa měřila asi 420 km a zabrala mi jeden týden s jedním odpočinkovým dnem. Když porovnám svoje zkušenosti s cyklistikou v Asii, Japonsko se mi zdá jako přeceňované, Vietnam podceňovaný a o Taiwanu se mluví jako o cyklistickém ráji – a já to mohu jen potvrdit. Od výše zmíněných půjčoven kol, přes velmi přátelskou infrastrukturu na silnicích pro cyklisty, až po to nejlepší – skvělé výhledy u pobřežních silnic, malých vesnic obklopených rýžovými políčky, kopcovitý terén v džungli, kde jsou všude motýli a sem tam jsou slyšet řvoucí opice, a mezitím po cestě taoistické a buddhistické chrámy. Kdybych jezdil v pohodlí domova na kole ve virtuální realitě, Taiwan by bylo mé preferované prostředí. Taiwan tedy mohu jen doporučit a sám mám v úmyslu se tam v budoucnu vrátit a projet další části ostrova.
výhled z malé lesní asfaltky na hlavní silnici v údolí.
pobřežní silnice
Tento termín znamená „Střední cesta“ a v buddhismu označuje koncept vyváženého života mezi extrémy. Střední cesta je cesta k moudrosti, morálce a meditaci, která se vyhýbá jak přílišnému asketismu, tak nadměrnému požitkářství. Podle vzoru „kolik třešní, tolik višní“ bych to přeložil jako „Zlatá střední cesta“ . ↩︎
Cestování nočními vlaky bylo v Japonsku v minulosti velmi populární, ale s nástupem šinkansenů a levných letenek jejich počet postupně klesal. Dnes zůstávají v provozu pouze dva pravidelné noční vlaky – Sunrise Seto a Sunrise Izumo, které začaly jezdit v roce 1998 jako nástupci legendárních Blue Train, jež po čtyřiceti letech ukončily svou slavnou éru na japonských tratích.
Sunrise Izumo /Wikimedia Commons/
Jel jsem vlakem Sunrise Izumo z Izumoshi do Tokya a po pár dnech jsem se vydal vlakem Sunrise Seto na Shikoku, konkrétně do Takamatsu. Oba vlaky sdílí část trasy, což tvoří praktické spojení mezi hlavním městem, západním Honshu a Shikoku. Celková délka trasy činí 1759 km a cesty trvají zhruba dvanáct, resp devět a půl hodiny.
Mapa trasy vlaků Sunrise Seto a Sunrise Izumo
Vlaky mají několik kategorií jízdenek. Nejlevnější variantou je třída Nobinobi, připomínající hostel, ale v japonském stylu – čisté a pohodlné prostředí a ohleduplní spolucestující. I tato třída zaručuje skvělý komfort, a pokud máte JR Pass, můžete ji využít zdarma. Za příplatek lze rezervovat vyšší třídu, což znamená soukromé kupé. Normální jízdné se pohybuje kolem ¥12.000 a soukromé kupé je za dvojnásobek. I když jsem cestoval v Nobinobi, komfort byl víc jak dostačující, a když to srovnám s nejvyšší třídou vietnamského Reunion Expressu, japonský vlak jednoznačně vítězí. Ale i tak, je samozřejmě vlakové spojení Hanoje se Saigonem perfektní vlakový zážitek.
Trochu problém je nutnost včasné rezervace, protože tento spoj je celkem oblíbený a tak je rychle vyprodaný. Mně se podařilo rezervovat jízdenku na pracovní den týden před odjezdem, ale víkendy byly vyprodané několik týdnů dopředu. Ve vlacích je taky k dispozici sprcha, na kterou si jde koupit v prodejním automatu, ale doporučuji koupit lístek hned po nástupu, jelikož jejich počet je omezený.
Cesta nočními vlaky Sunrise Izumo a Sunrise Seto je skvělý zážitek. I v nejlevnější třídě Nobinobi jsem měl pohodlí a klid, a výhledy na krajinu byly nezapomenutelné – od západu slunce nad venkovem poblíž Izumoshi až po příjezd do městské džungle při východu slunce. Pokud plánujete cestu do Japonska, určitě doporučuji zařadit tento vlakový spoj do itineráře.
Pro fanoušky železnice mám tip: Z nebo do Izumoshi se můžete pohodlně dostat Limited Expressem Yakumo, který jezdí z Okayamy. Tento vlak nabízí krásné výhledy na okolní krajinu a rozhodně stojí za vyzkoušení.
Ačkoliv to může mnohé překvapit, Vietnam má silnou pivní tradici a Vietnamci pivo milují. Pivo se do Vietnamu dostalo během francouzské koloniální vlády. Zajímavý je, že po nástupu komunistů k moci, v rámci výměnné pomoci mezi spřátelenými socialistickými státy, jezdili českoslovenští inženýři stavět pivovary a školit místní sládky. Možná i díky tomuto českému know-how není vietnamské pivo vůbec špatný.
Bia Saigon
Je lídrem vietnamského pivního trhu s dominantním podílem přes 40 %. Pivovar Sabeco, který byl založen v roce 1875 a vyrábí Bia Saigon, byl nedávno zprivatizován a majoritní podíl získala thajská skupina ThaiBev – takže Thajci konečně dělají dobré pivo! Ať už jste v rušném Saigonu nebo v zapadlých koutech Vietnamu, Bia Saigon je téměř vždy k dispozici. Osobně ho považuji nejen za nejlepší místní pivo, ale i za jedno z nejlepších piv produkovaných velkými pivovary v Asii (a Asii co se týče piva dělím na Japonsko a zbytek).
Čekání na vlak u hlaváku v Saigonu
Bia Hanoi
I když je Bia Hanoi až trojkou na místním trhu, jedná se o ikonické pivo, které byste rozhodně měli ochutnat, pokud budete v Hanoji. I když není tak populární jako jeho konkurent ze Saigonu a jeho dostupnost je omezena převážně na sever Vietnamu a hlavní město, jeho význam je nezpochybnitelný. A taky je Bia Hanoi je součástí slavného Obama Combo, což je menu zahrnující bún chả a Bia Hanoi – kombinace, kterou si během své návštěvy v roce 2016 dal bývalý US prezident Barack Obama. A když mohl Barack, měli byste to zkusit taky.
Cheers!
Bia Huda
Ve středním Vietnamu, mimo hlavní proud, se nachází Bia Huda, kterou vlastní dánský Carlsberg a sídlí ve městě Hue. Název Huda odkazuje na HU jako Hue a DA jako Danish. Toto lehký a osvěžující pivo bych přirovnal k nepříliš oblíbenému „europivu“, které může v Česku působit nudně, ale v Asii to považuju spíše za kompliment než za urážku. Pokud navštívíte Vietnam během svátku Tet, zažijete zajímavou akci: každé víčko plechovky skrývá vtipnou loterii s možností vyhrát další plechovku zdarma, až po unci zlata. Osobně jsem vyhrál „pouze“ piva zdarma, ale šance na výhru jsou překvapivě vysoké. Nejednou jsem si k večernímu bazénu koupil čtyři plechovky a pak v noci hledal otevřený obchod, kde mi vymění tři vyhraná víčka za tři piva gratis. Alkohol a hazard v jednom – co víc si přát!
Free beer!
Ti druzí
Dvojkou na trhu je Heineken, který produkuje značky jako Tiger a samozřejmě Heineken. Tyto piva jsou oblíbená nejen u turistů, kteří chtějí pít stejně nudný pivo, na který jsou zvyklí z domova, ale mají fanoušky i mezi místními. Tipoval bych, že v tom hraje roli především marketing a fakt, že „výrobek ze Západu“ má lepší zvuk. Heineken jsem tam nikdy nepil, mám takový pravidlo, že ho piju jen v letadle, když není nic jiného na výběr, nebo v Amsterdamu.
Bia Oi!
Bia Hoi
Pivní fenomén Vietnamu; plastové židličky na ulici, spousta různých jídel a k tomu nejlevnější čepované pivo na světě. Pravda, nízké ceně odpovídá i nižší kvalita, ale o to tu jde až ve druhé řadě – hlavní je zážitek. Sedět uprostřed noci na rušné vietnamské ulici na malé plastové židličce, obklopen místními i turisty, a dlouho do noci pít jedno pivo za druhým. Bia Hoi, v překladu „čerstvé pivo“, stojí litr zhruba 15 Kč a obsah alkoholu je něco málo nad 3 %. Určitě jsem pil lepší piva, ale kultura Bia Hoi je unikátní a doporučuji ji vyzkoušet pivařům i nepivařům
Mango Coconut Sour Milkshake IPA v Hội An
Craft
I Vietnam pomalu zaplavuje vlna řemeslného piva a dají se najít i velmi povedené projekty. Mojí srdcovkou je saigonský Heart of Darkness, který nabízí širokou škálu piv od nachmelenejch ejlů až po barrel-aged imperial stouty. Jejich domovská hospoda v Saigonu je jednoznačně nejlepší pivní bar v celém Vietnamu. Za návštěvu taky stojí 7 Bridges a jejich hospoda v Hoi An. Kromě kvalitní nabídky piv stojí za zmínku i samotné místo – krásná historická budova s příjemným posezením na zahrádce. I v Hanoji lze najít dobrý craft. Nejčastěji jsem chodil do tamní pobočky 7 Bridges, protože je u Tay Ho, kde bydlím, když jsem v Hanoji, ale doporučil bych místní pobočku saigonského Pasteur Street Brewing Company. Jejich Cyclo Stout s kakaovými boby a vietnamskou skořicí a vanilkou je famózní, a když si k tomu dáte Cyclo Stout brownies, beergasm je kompletní. Když dostanu chuť v Hanoji na ne-vietnamské pivo a jídlo, jasnou volbou je Pizza Belga – dokonalá pizza a výběr kvalitních belgických piv.
Pozdní svačina v Heart of Darkness
Najít se dají i další více či méně povedené pivovary. Nejvíc se mi líbí takové rodinné nano brewery, skoro na úrovni o něco větších homebrew projektů, které možná nemají tak kvalitní pivo, ale mají své kouzlo. Třeba takový Bia Nhà Brewhouse v Danangu rozhodně stojí za návštěvu.
Banana/Hazelnut White Pastry Stout na My Khe Beach
