Archiv štítku: japan

Pivo v Japonsku

Perfektní servis je v Japonsku standartem. Kamikatz

Místní trh s pivem ovládají čtyři velký společnosti; Asahi, Kirin, Suntory a Sapporo. Jedničkou je Asahi s vlajkovou lodí Asahi Super Dry a celkově tahle společnost ovládá 37% pivního trhu (btw. toho českýho 44%, protože je vlastníkem Plzeňského Prazdroje). Kdybych si měl z těhlech pivovarů vybrat, byla by to čtyřka na trhu a nejstarší pivovar v Japonsku; Sapporo, jejich Sapporo Classic (dostupný jen na Hokkaido) je dobrý a Yebisu, taková lehce prémiová značka, pod ně spadající, je taky fajn.

Sapporo Classic

V celým Japonsku je běžně dostupný pivo Orion z Okinawy, představuje však jen procento pivního trhu. Ale na Okinawě se pije převážně Orion a osobně mi víc chutnal než Asahi Super Dry. Ale je fakt, že Orion nejlíp chutná na svým domovským ostrově.

Orion nejlíp chutná na pláži

Značnej podíl, co se pití piva týká, spadá pod Happoshu, což je nízko-sladové pivo které vděčí své existenci místním daňovým předpisům a jeho zařazením do méňě zdaněné kategorie, než je u normálního piva. Pozná se tak, že je levnější a nepřekvapivě většinou nestojí za nic. Ale dají se najít i výjimky, který ujdou, třeba moje oblíbený bylo Asahi The Rich. Cena v supermarketu začíná na ¥150 (30kč) za půlitrovou plechovku a to je asi polovina ceny piva normálního – takže tak, levnější cesta jak se opít.

pití s jelenama v Nara je sranda

Další cestou jak ušetřit peníze je Nomihodai aneb All you can drink, v Česku by tenhle obchodní model nejspíš moc nefungoval, ale v Japonsku to není nic neobvyklého. Je to sranda a člověk bez extra snahy snadno stlačí cenu piva pod běžnou taxu. Jinak obvyklý pivo v Izakaya (japonská hospoda) stojí ¥500 a ty v microbrewery zhruba dvojnásobek.

jeden ze spousty druhů happoshu od Sappora

Kdyby náhodou člověka omrzeli japonský piva, není problém si koupit spoustu zahraničních piv; od gigantů jako Heineken, Guiness, Budweiser, přes spousty řemeslných piv z Ameriky až třeba po Bernarda z českého Humpolce. V poslední době se otevírají Pilsner hospody, takže kdyby se někomu stejskalo po točený Plzni, ani to není problém (btw. v době mojí návštěvy stál půlitr ¥1200 (240kč) ).

kvalitní u.s. beer? no problem.

A to nejlepší na konec a důvod proč by měl mít každej pivní turista na seznamu Japonsko jako svůj cíl návštěvy, jsou samozřejmě řemeslné mikropivovary. Po Japonsku jich je kolem tří set a tak je co objevovat a jsou na vysoké úrovni. Určitě musím zmínit Kyoto Beer Lab, což je nanobrewery nabízející zajímavý piva, v pohodový atmosféře. Jejich Blueberry Cheesecake Sour byl naprosto fenomenální. V Kjótu je toho ale mnohem víc, třeba Spring Valley Kyoto, ti mají naprosto promakaný párování jídla s jejich pivem a celou návštěvu výčepního zařízení tak povyšují na novou vyšší úroveň.

Kyoto Beer Lab

Nejlepší pivní bar kterej jsem kdy navštívil je Beer-In v Sapporu, nabízející více než 300 druhů piv a to zejména z americké pivní scény. V Sapporu se krom týhle pivní oázy nachází taky nějáká ta kultura, v podobě muzea pivovaru Sapporo, kde je možné prozkoumat téměř stopadesátiletou historii tohoto pivovaru (samozřejmě s ochutnávkou jejich současných produktů). A ve městě je možné prozkoumat dnešní pivní řemeslnou scénu.

Kdyby někoho už unavoval ruch velkoměst, zatoužil poo klidu venkova a zároveň se nechtěl vzdát dobrého piva, může zamířit na Shikoku, kde ve vesnici Kamikatsu je zero waste pivovar Kamikatz Rise & Win Brewing Co. který krom zodpovědného přístupu nabízí i velmi kvalitní pivo.

Jak je vidět, Japonsko toho má spoustu co nabídnout, tak Kanpai!

Asahi Super Dry a nejvyšší vrchol Shikoku Mt. Ishizuchi

Rok v Japonsku

2000km pěšky & 2500km na kole

Pěšky

Po jarní pouťi na Shikoku, jsem chtěl v chození pokračovat na Hokkaidó, ale po několika dnech, jsem zjistil že Shikoku nejde nahradit. Hokkaidó ma hezkou přírodu, zajímavý místa, ale všechno je to spojený frekventovanýma silnicema – nic pro pěší. Došel jsem z Otaru do Wakkanai a odtamtud jsem odjel na ostrovy Rebun a Rishiri. Po týdenim chození v ráji jménem Rebun, jsem se definitivně rozhodnul, že dál už ani krok. Po návratu zpět do Wakkanai, jsem se chtěl dostat na poloostrov Širetoko (v jazyce Ainu, původních obyvatel Japonska; „Konec Světa“). Dopravil jsem se tam nakonec kombinací autobusu, vlaku, stopu a pár dní po svejch. Vylezl jsem na tamní nejvyšší bod Mt. Rausu, ochutnal jsem medvědí maso a odjel autobusem do Saporra.

takhle se člověk tváří, když stráví posledních 18 let chozením po Japonsku

Na kole

Kolo jsem si koupil v Sapporu, původně jsem uvažoval, že si pořídím, jako zodpovědný člověk, nějaký mírně jetý bicykl vhodný na delší trasy, no nakonec to dopadlo tak, že jsem si koupil skládačku značky Jeep a rozhod se, že na ni dojedu z Hokkaida na Okinawu. Se šesti stupňovou přehazovačkou to šlo do kopců z tuha, navíc ani moc nebrzdila (resp. na začátku cesty špatně, ke konci už vůbec) takže i sjezdy byli zajímavý – ale byla to prostě sranda.

můj Jeep

Měl jsem už dost kempů a chtěl jsem využít nově nabitý volnosti v podobě toho, že nejsem omezen počtem kilometrů který jsem schopen ujít, ale kolik jich jsem schopen ujet (btw. to je troj až čtyřnásobek), takže hned první noc jsem strávil na gauči v autobusový zastávce a dál jsem spal kde se dalo prostě; v hamace u veřejných záchodů na pláži, v šatně v lese u horkýho pramene, v opuštěný dřevěný boudě u lesa… kdekoli.

hamaka u pláže
gauč na zastávce

Začátek na Hokaidu byl fajn, občas to bylo složitější; velký kopce, deštivý počasí, frekventovaný silnice – ale byla to fajn jízda. Když jsem přeplul na trajektu na Honshu, ze začátku to ještě šlo, ale když jsem potom začal projíždět nekonečným, nudným, šedivým a depresivním předměstím – nejdelší úsek měl dost přes 100km, tak mě chuť do další cesty začala opouštět a já začal pochybovat o svém cíli na Okinawě. Pak jsem dojel do Kjóta a tejden si odpočinul, už jsem tušil že na Okinawu nedojedu. Potom jsem pokračoval přes Naru na Shikoku, stavil se zpátky na farmě – a bylo jasno, že dál nejedu.

kempovaní na ostrově Kamomejima

Pracovně

Moji pracovní část svýho work&travel pobytu jsem odpracoval na jedný farmě v prefektuře Tokushima na Shikoku. Celkově jsem tam strávil čtyři měsíce – rozdělený do tří částí; viděl jsem jak to na farmě vypadá na začátku sezóny, uprostřed i na konci – a trochu tak zjistil, jak funguje a jak to vypadá na farmě podle one straw revolution. Naučil jsem se několik japosnkejch slovíček, říct dánsky dobrý ráno, vyhrál jsem kvalitně obsazený mezinarodní turnaj v badmintonu a poznal spoustu zajimavejch lidí. …a po Vánocích, jsem s tydením stopoverem v Sendai, odletěl na Okinawu.

západ slunce z Broken Bridge

The Way of Light’houses, Shikoku, Japan

  • Jak? pěšky
  • Kolik? cca 1250km, dva měsíce
  • Kdy? mezi dubnem a červnem 2020
  • Kudy? po jižním pobřeží Šikoku a pak na Mt. Ishizuchi
  • Za kolik? denní náklady cca ¥1250 / $12

Původně jsem měl v plánu buddhistickou pouť Shikoku88; cestu s více jak tisíciletou tradicí, po osm a osmdesáti chrámech na japonským ostrově Šikoku, ale nakonec, z různých důvodů, jsem se rozhodl jít svou vlastní cestou.

Začal jsem na nejvýchodnějším bodu ostrova – majáku Kamoda a pokračoval na západ podél pobřeží, prošel okolo nejjižnějšího bodu – majáku Ashizuri, až jsem se dostal k nejzápadnějšímu bodu – majáku Sadamisaki. Dál na západ už to nešlo, ale já nechtěl končit a tak jsem zahnul do vnitrozemí a putoval směrem k nejvyšší hoře ostrova – Mt. Ishizuchi. Po výstupu jsem se ještě pár dní toulal po severním pobřeží a pak svou cestu ukončil.

První tři týdny jsem šel offline a prvních tisíc kilometrů bez alkoholu. Na začátku cesty jsem vykouřil svou poslední cigaretu a od tý doby jsem bývalý kuřák. Nejčastěji jsem spal v šintoistických svatyních nebo ve stanu; v lesích, na plážích nebo v parcích. Ale taky jsem spal na rozhlednách, altánech, vlakový a autobusový zastávce, dálničním odpočívadle, v opuštěný kavárně, opuštěným kulturáku, ve skladu, v dělostřelecký jeskyni, v horský boudě a na chodbě veřejných záchodů.

Za nocleh jsem platil jen jednou – dobrovolný příspěvek v horský boudě, jinak moje výdaje byli z většiny jen na jídlo; snídaně a večeře jsem si vařil sám. Cestou jsem se třikrát stavil v onsenu, jinak jsem se myl v oceánu, řekách, na veřejných toaletách a nebo v parcích u venkovního zdroje vody.

Fotky z týhle cesty jsou (a ještě nějaký přibudou) k nalezení pod tagem the way of light’houses a cestovní deník, který jsem si během cesty vedl, zveřejním s ročním odstupem, v dosud neexistujícím Japanese Journal.

před šintoistickou svatyní