14/5/20
Včera večer jsem usnul jak zabitej, odložil jsem na chvíli kindle – a spím. A ráno jsem byl takovej vyhořelej, nic se mi nechtělo, cejtil jsem se unavenej a špinavej. Což jsem teda asi i byl, naposled jsem se myl, jak jsem si teď našel v deníku, před třemi dny večer v oceánu. Jeden den byl spíš odpočinkovej a druhej nebylo moc teplo, ale i tak; priorita no.1 – vykoupat se!
A to mám dnes sváteční den, oslavím 10958. den na planetě Zemi, nebo je to taky třicet let. Nějak mě to nevzrušuje, necejtím se jinak než včera. I když jo, dvojka na začátku vypadala líp než trojka.
Narozeniny neslavím, ale pamatuji si některý z předchozích; 27.; v Peruánskejch Andách, u Cristiana, v potní chýši, San Pedro – pamatuju a nezapomenu. Pak 28.; v indickým Jaipuru, kde bylo ve stínu přes 40°C a já ležel s ultimátním indickým průjmem/zvracením/horečkou a myslel si, že to jsou asi moje poslední narozeniny. Pak si taky pamatuju svůj 10.000. den (což je imho mnohem zásadnější milník v životě člověka, než třicet let); to bylo v Česku na louce u lesa, s objevem ctěného profesora Hoffmana.
Ale řek jsem si, že ten den začnu alespoň slavnostním jídlem; nakrájel jsem včera koupenou mrkev, rozkrájel pár stroužků česneku, hodně chilli, trochu bazalky, sůl a omáčku do těstovin (nevím co to je za příchuť, ale něco jak jsou takový ty fejkový pomazánky „alá losos“) zalil vodou a povařil, pak dolil vodu a přisypal těstoviny. Necedil jsem to, byla to taková hustá pasta polívka – výtečná. A pak jsem šel, hned dole u automatu jsem si koupil ice coffee, abych zahnal únavu a mohl se plně zaměřit na nalezení vhodnýho místa ke koupeli – ani ne po půl hodině jdu kolem malý roztomilý písečný pláže, krom toho že je v zálivu, tak je ještě odcloněna před vlnama blokama z betonu, takže takmer bez vln. Jsem nadšen! Když lezu do vody, všímám si kolem sebe bílejch, skoro průhlednejch medůz – nevyznám se v tom a nevím který člověka popálej a který ne, tak během koupele obezřetně sleduju blízký okolí – a vše proběhlo bez kontaktu s těma alienama. Vyvoněn mořskou vodou, jsem si na sebe vzal čistý oblečení a šel dál, po chvíli jsem narazil na místní krámek a koupil si tam nanunka (bylo to v takový plastový tubě a byla to taková kapučínová dřeň – zajímavý), už jsem byl čistej, únava byla pryč a já se rozhodl, že si udělám volnej den – vypadalo to na krásnej slunečnej den – tak kam se hnát? Abych nezapomněl, měl jsem jsem vše, až na vodu a tak když jsem procházel kolem rodinnýho domku, u kterýho paní domácí zrovna věšela prádlo a na můj pozdrav odpovědela s vřelým úsměvem, vetřel jsem se a poprosil o vodu, stačila by mi ze zahradní hadice, ale paní mi vzala láhev, zaběhla do kuchyně a když mi jí nesla zpět, nalila mi k tomu sklenici pomerančovýho džusu. Pochlubila se, že to jsou pomeranče odsud, z Ehime – vypil jsem džus a pochválil místní citrusy, poděkoval a s úsměvem jsem se rozloučili. Před jedenáctou jsem dorazil před město Uwadžima – kam budu muset jít dokoupit zásoby, zjistit počasí a dobít mobil, ale ne dnes, nechám to na zejtra; dnes si udělám výlet na ostrov Ku a odpočinu si od Shikoku a vůbec od celý cesty, budu si tam jen tak bezcílně bloudit. Na ten ostrov vede půl kilometrovej most a když jsem po něm šel, zaujala mě v kopcích velká betonová budova – o chvíli později, jsem na odpočívadle za mostem zjistil od místního mladýho kluka co jel zrovna na ryby, že to je vodní věž. Doufal jsem v nějaký urbex, ale nevadí, i tak se tam půjdu podívat – podle mapy je to asi hodinová cesta do kopců a v půlce je odbočka k místní svatyni – ideální.
Odbočuji ke svatyni už cestou tam, abych si tam udělal delší polední pauzu a unikl polednímu žáru – a zároveň se podíval jestli by tam šlo přespat, že bych se tam potom vrátil. Zjistil jsem, že by tam spát šlo, ale chtěl jsem něco opuštěnýho v lese a tohle bylo na kraji vesnice. Tak jsem si tam udělal krásnou dvou hodinovou přestávku. Četl jsem si, po Lolitě jsem se pustil do A uzřela oslice anděla; pamatuji si, když jsem to četl poprvý, jak mě tahle kniha uchvátila. Když jsem přicházel ke svatyni, dole pod schodama odpočíval místní postarší farmář, dole jsme se jen pozdravili, ale po chvíli za mnou vyběhl nahoru po schodech, zeptat se odkud jsem atd. Taky mi přinesl ze svý zahrady dva velký pomeranče, tak jsem si je dal k polední svačině. Pak jsem pokračoval v cestě k vodní věži, po cestě jsem procházel kolem pomerančovejch sadů a podél cest hojně rostlo mě neznámý ovoce – byli to takový blůmo-meruňky se sladkou medovou chutí. Přišlo mi, že tu jde hlavně o citrusy a tohle je jakoby navíc, plevel kolem silnic. Během dne jsem jich snědl spousty, nevím jestli to je tím, že poslední dobou jím jen citrusy a banány, ale tyhle medový blůmy (musím zjistit jméno) řadím mezi nejlepší ovoce co jsem kdy jedl.
Na Ku se mi líbilo hodně, udělal jsem pár fotek (Shikoku je odtamtud dost fotogenický) a napadla mě taková bussines/life idea: žít na ostrově Ku, koupit tam pozemek se sadem (na Shikoku jsou pozemky levný btw), pěstovat „medový blůmy“ a mít mikropivovar, jehož nejvetším tahákem by bylo fruit beer z blům z ostrova Ku. Taky bych z nich pálil limitovanou edici pálenky. Měl bych velkej zeleninovej záhon a rejžový pole pro samozásobování, hejno slepic na vejce, roje včel na med, pár koz na sýr, tři novozélandský Kune Kune čuníky jako domácí mazlíčky a jednoho mlsnýho kocoura kterej by to měl všechno pod palcem. Prodával bych pálenku, med, vejce a přebytky ze zahrady, provozoval bych malou víkendovou hospodu, kde bych točil vlastní pivo a podával k tomu speciality z kozího sejra. A možná bych provozoval i malej guesthouse, na takový víkendový pobyty na farmě pro lidi z měst a taky bych příjmal dobrovolníky z celýho Světa přes workaway.
Cestou jsem si průběžně fotil hezký panoráma druhýho břehu a když jsem přišel k cíli, tý vysoký vodní věži (nebyla to taková ta jako v Česku s kopulí nahoře, byl to prostě vysokej betonovej obdélník), věděl jsem, že nejlepší výhled a nejlepší fotka bude z tý věže. I na Japonsko, mě překvapilo, že takovýhle strategický místo není líp zabezpečený – čekal jsem kamery, vysokej plot, ostnatej drát. Kamery tam nebyli žádný, plot mi byl po pás a nahoru na věž vedl od země pohodlný žebřík. No nemělo by se, (ale ani tam nebyl nikde napsanej žádnej zákaz vstupu :p ) ale snadno jsem se přehoupl přes plot, vylez po žebříku a chvíli jsem se tam kochal a měl paradní výhled, i když moc jsem se tam přece jen nezdržoval – jedna věc je prozkoumávat opuštěný budovy a jiná věc je lízt ke zdroji pitný vody pro bůhví kolik lidí. V západním světě by mě obvinili z terorismu a v lepším případě bych dostal jen pokutu. Když jsem slez, šel jsem zpět, na odpočívadle jsem si vypral věci (jo a cestou jsem od dalšího dědy dostal další pomeranče, nechám si je na snídani) a dobyl trošku phone na záchodě a potom jsem se vrátil zpět na Shikoku, k odbočce na Uwadžimu, kde jsem šel dopoledne. Je tu jedna svatyně kde přespím a zítra půjdu do města dokoupit zásoby, nabít telefon a zjistit počasí – který rozhodne o dnech příštích; doufám že se to vyprší během jednoho dne a nebude průběžně pršet několik dní. Dnes jsem si krásně odpočinul, teda psychicky odpočinul – jak teď koukám, ušel jsem 20km. Výlet na ostrov Ku byl skvělej a kdoví, třeba se tam v budoucnu ještě podívám.
15/5/20
Po ránu jsem byl zas takovej přetáhlej, i kdyby nepršelo, tak bych si měl dát den pauzu – ale nevim, furt mě to žene dopředu, bejt v pohybu. Ráno jsem si dal snídani, ze včera darovaný dva velký pomeranče, pytlík sušených banánů a půl litr zelenýho čaje – už mi není dvacet, a tak si musím hlídat životosprávu, že ano.
První zastávkou byl Lawson, koupil jsem si velký ice coffee (japonci, kdybych měl použít terminologii z Brave New World, jsou predestinováni k tomu, aby pily nápoje z plechovek a malejch pet lahví, hlavně z automatů. Takže těch ice coffee tu je hodně druhů, já si většinou beru to „nejvíc“ black, která má na sobě napsaný, že obsahuje extra porci kávy) abych se trochu nabudil na to dnešní zařizování, a taky jsem se mrknul na počasí, aktualizovaný info; dnes celou noc déšť, zítra odpoledne silná přeháňka, pozítří nic a v pondělí opět přeháňky. Trošku se to od minule zlepšilo a uvidím co z toho nakonec bude, pro dnešek je jasný to, že si potřebuju najít místo kde přečkám deštivou noc a možná celej zítřek.
Pak jsem šel na nákupy – tam se nic zajímavýho neudálo (už mám repelent) a pak na road station nabít phone, tam jsem byl přes hodinu (baterka na 70%), nejdřív jsem si tam četl a potom si dal lehkej oběd; cereálie s jahodovým mlíkem a banán (jo a při nákupech jsem si koupil nanuk „matcha cheesecake“ – asi nejlepší co jsem tu zatím měl), před polednem jsem vyrazil pryč z města, nejdřív přes kopce, lesy a pomerančový sady – přemejšlel jsem, jestli se pro změnu neutábořit někde v lese, ale pak jsem si řek, že jedna noc by tam byla sice fajn, ale druhej den by se mi chtělo jít dál, navíc bych musel nejdřív najít zdroj vody – no šel jsem dál, k pobřeží, kde bylo podle mapy dost šintoistickejch svatyň. Ze začátku jsem to bral prostě jen jako přespání pod střechou, bez nutnosti stavět stan, ale nějak se mi to zalíbilo a chytlo – chodit od svatyně ke svatyni. Má to svý kouzlo, tenhle styl putování a i ty místa samy o sobě samozřejmě. A po pravdě, o šintoismu nic nevím – až dočtu Oslici, rád bych si o tom něco přečet. Podle mapy, chrámy z 88ky a ty mimo88ku jsou buddhist temple a tyhle svatyně jsou shintó shrine. Jediný co vím, že většina Japonců vyznává oboje a že se to dost prolíná.
A když jsem přicházel k první, už dobrejch dvacet minut slabě pršelo, jsem si říkal že by bylo fajn, kdyby hned první pokus vyšel. Když jsem podle mapy stál přímo před svatyní, nikde jsem žádnou bránu ke svatyni neviděl, a když jsem to tak zkoumal na mapě, zrovna u toho místa stál nějakej děda, tak jsem se ho šel zeptat, jestli neví kde to je; zavedl mě pár minut cestou zpět co jsem přišel, odbočili jsme a dovedl mě k lesní stezce, která vede ke svatyni – to bych v životě sám nikdy nenašel. Po pár minutách chůze po strmý lesní cestě, stojím pod schodama a nahoře je neuveřitelná svatyně. Udržovaná, s krásnou zahradou venku, odříznutá od vesnice strmým stoupáním, ztracena v lese. Jedna z nejlepších kde jsem byl. Budu tady spát a zítra uvidím co bude.
Ps. dneska mě napadlo, že neskončím na Sadamisaki – nejzápadnejším bodu ostrova, ale že budu pokračovat dál, kolem celýho ostrova. Budu to muset promyslet.
16/5/20
Včera když jsem usínal, už nějakej čas pršelo, začlo už před setměním a déšť sílil. Když jsem se po svítání probudil, pršelo furt a nevypadalo to že jen tak přestane – zůstávám, zero day po dvou tejdnech a skoro 300km cesty. Hned po probuzení jsem si dal cereálie s jahodovým mlíkem a banánem a pak spal dál. Když už jsem vylez ven, že opláchnu sebe a kastrol dole pod schodama, zjistil jsem že zdání klame a voda z kohoutku neteče, resp po pár sekundách přestala. Na okamžik mě to lehce zachmuřilo, ale po malý chvíli jsem si uvědomil – a v duchu jsem se musel sám sobě smát, jak jsem tam tak stál v dešti a se sandálema v kaluži vody – voda je všude kolem mě! Nechal jsem si ze střechy nakapat plnej kastrůlek a uvařil čaj. Může být vůbec voda čistší, než tahle, co napršela z nebe na střechu svatyně stojící v lese a z ní stekla do mý nádoby?! Svatá voda! Dokonce jsem si pod ní pak dal i sprchu, na místě kde se překrývají dvě střechy a stejká nejvíc vody, jsem si nejdřív naplnil láhev a potom se svlíknul a díky kapající vodě ze střechy, vody z láhve a za pomocí mýdla vydrhnul do čista.
Pršet přestalo až odpoledne, během dopoledne jsem si udělal inventuru batohu a vymetl hlavní místnost svatyně a pak jsem si četl Oslici, přemejšlel si a dělal sladký nic. Jsem zvědavej na zejtřek a vlastně i na pozejtří, podle předpovědi by to nemělo bejt až tak zlý, ale bůh ví. Každopádně zaseknout se tu na další den nechci a zejtra půjdu dál, snad to bude poklidná neděle a vyprší se to případně přes tu dnešní noc.
17/5/20
Vzbudil jsem se na šestou, šel si sednout ven ke snídani (cereálie se zbytkem jahodovýho mlíka) a zhodnotit počasí; mlha (včera večer jsem pozoroval jak se krásně převaluje kolem mě), oblačno, leč nevypadá to až tak zle, občas se i mezi mraky objeví slunce. A ta vlhkost je fakt smrtící, když jsem si dával do batohu oblečení, co jsem měl položený na dřevěný podlaze, tak spodní kus byl vlhkej a na dřevě byla vlhká stopa – a to jsem to tam dával suchý.
Vyrazil jsem po sedmý a počasí se neustále zlepšovalo – možná až moc, k tý enormní vlhkosti se přidalo ostrý slunce a to je pekelná kombinace, ale hlavně že neprší. Takže jsem šel v klidu a pomalu a říkal si, že si musím udělat polední pauzu, jinak budu mít zas úžeh. V jednu jsem přišel k jedný svatyni, u lesíku na kopci nad vesnicí, stará, pěkná, udržovaná a s fungující elektrickou zásuvkou! Nabíjím všechno, dojídám cereálie a necejtím se zrovna optimálně, jakobych měl lehkej úpal, nic hroznýho ale v kombinaci s dostupnou elektřinou se rozhoduju že tu zůstanu přes noc. Možná v tý mojí lehký indispozici hrajou roli cereálie. Jsem rád že jsem je zařadil do jídelníčku a když si z nich obden udělám velkou snídani, tak mi to jen prospěje. Ale třeba tohle poslední 800g balení jsem spořádal během dvou dnů a to asi nebude úplně optimální, udělat si z nich většinovej zdroj obživy, je to určitě samej cukr.
K zítřejšímu počasí jsem optimistickej, měl jsem už takovej pocit od rána – že to bude dobrý a když si mě dnes odchytil jeden farmář s brilantním americkým přízvukem jeho english (dva roky žil v Oregonu), tak mi říkal že zejtra cloudy, tak snad jo.
18/5/20
Vstal jsem v pět a udělal si poctivou snídani (rámen nudle, hrst těstovin, hrst arašíd, vejce, panák oleje) a potom půl litr čaje – takhle to musím dělat každej den – kvalitní snídaně je základ kvalitního dne.
Nebe nevypadá úplně přátelsky a je kompletně zataženo, ale věřím v sílu pozitivního myšlení, tak si déšť nepřipouštím a na sedmou vyrážím. Hned po ránu potkávám a zdravím jednoho farmáře, kterej mi daruje dva pomeranče, tak si je během cesty sním. Po pár kilometrech procházím kolem místní samoobsluhy a protože mám suroviny už jen na jedno jídlo, jdu se tam podívat. Ještě není otevřeno, ale jakmile nakouknu do polozavřených vrat, prodavačka mě nadšeně zve dál. V těhlech místních obchodech není moc výběr a nebo to co chci, je o dost dražší než ve velkým marketu. Tak nakonec kupuju jednu instantní polívku, cibuli a česnek – už mám dvě jídla. Beru si ještě jednu melon sodu a k ní sladkou housku plněnou krémem s melounovou příchutí – jako sladkou tečku po snídani. Jestli jsem měl včera obavy o nutriční složení mýho jídla, tak dneska jsem doplnil všechno; tuky, bílkoviny, vitamíny, cukry.
Jde se dobře protože je stále zataženo, před desátou a po deseti kilometrech přicházím k pěkný pláži, jsou tu záchody, krytý posezení – odkládám batoh a jdu na záchod. Když se vracím na pláž začíná pršet – říkám si fajn, jako bych to měl naplánovaný. Jdu se v děšti vykoupat a píšu to sice už poněkolikátý, ale nejlepší koupaní zatím; žádný vlny, parádní písek a protože stejně prší, chvíli ve vodě pobudu a vydrhnu si důkladně vlasy slanou vodou. Už jsem čtyřicet dní nepoužil šampon. Používali lidi před sto padesáti a víc lety šampon? Anti shampoo league!
S čistou hlavou sedím v altánu a pozoruju déšť, tohle vůbec nevypadá na krátkou přeháňku – a taky není, už jsou dvě a furt prší, chvílema dost silně. Kdyby se teď vyjasnilo, mohl bych ještě dojít do dnešního původního cíle, velkýho parku s majákem, kde jsem si chtěl postavit stan. Ale nevím, moc to nevypadá, možná zůstanu tady – výhoda by byla luxusní ranní koupel.
Ps. Tak pršet přestalo v půl třetí, ale už jsem nikam nešel – naštěstí, protože po necelý hodině se znovu rozpršelo a teď se stmívá a chčije furt.
19/5/20
Moc jsem se nevyspal. Tak se ještě vrátím k včerejší noci; kolem střechy altánu kde jsem chtěl spát, byl pověšenej takovej vánoční světelnej řetěz, všiml jsem si toho už odpoledne a doufal jsem, že nebude večer svítit – svítil – a nejen to, svítili stromy, zábradlí, všechno. Dokonce i takovej laser co dělal takový různý efekty… úplná diskotéka. Zkoušet tam usnout, tak spíš dostanu epileptickej záchvat, než se dočkám spánku. Když déšť oslabil, vzal jsem polštář, karimatku a osušku (spacák jsem dnes v noci vůbec nevytahoval, nechtěl jsem aby byl mokrej) a vyběhl jsem po schodech nahoru, do jinýho altánu, kde sice nebyli lavičky a ležel jsem tak na betonu, ale zas tam byl menší světelný smog. Když jsem se vzbudil (zima, malá osuška), tak už bylo zhasnuto, takže jsem seběhl dolu a dospal na metr a půl dlouhým stolu. Kvůli zimě a nepříliš komfortnímu spaní, jsem se budil každou hodinu. A když jsem se vzbudil v půl pátý, tak jsem vzdal další pokusy o usnutí a šel si radši udělat snídani, po který jsem se parádně vykoupal.
Vyšel jsem před sedmou a až když jsem zašel za první zatáčku, všiml jsem si jak vypadá nebe – apokalypticky. Mísil se ve mě vztek a bezmoc, dva z posledních tří dnů propršeli a teď znova?! S očima upřenýma k nebi, jsem šel a čekal kdy začne pršet. Potkal jsem slečnu co šla vynýst odpad, zdravím jí, ptám se a ukazuju „Rain? Today?“ a ona kroutí hlavou a říká „Sunny.“ Takovou odpověď jsem teda nečekal, zaraženě jsem poděkoval, zůstal stát a koukal jsem na ty černý mračna, no a pak jsem pokračoval v cestě. Ukázalo se, že ta slečna ví co říká, asi po dvou hodinách se zašlo rozjasňovat a v poledne už bylo vážně sunny.
Po desátý jsem dorazil k majáku Osakibana, kde bylo i pěkný posezení, hodinu jsem tam poseděl a dosušil zatím prádlo. Měl jsem oboje svý merino ponožky mokrý, tak jsem šel v obyčejnejch a za ty tři hodiny chůze se mi udělal na malíčku velkej puchejř, vyměnil jsem ponožky a šel dál, po pěkný cestě v opuštěným lesíku. Už jsem to tady viděl dřív, ale dneska o něco víc než normálně – vyhozený ledničky, myčky atd v lese. Zajímalo by mě, co se člověku honí hlavou, když doma naloží do auta starou ledničku a jde jí odvízt do lesa. Střílel bych takový lidi – odpad lidské společnosti. Nemyslím to nějak „jako“ (aka „ruku jim useknout“) nebo v naštvání, s klidnou hlavou si myslím, že kulka do hlavy takovejm lidem, je nejlepší možný řešení (nebo možná jít eko-rudokhmérskou cestou a umlátit je bambusem). Je mi úplně fuk, že třeba ten dotyčnej vychovává tři malý smrady a nebo žije životem ctihodného občana a platí řádně daně – jak odpověděl Che, na shromáždění OSN po kubánský revoluci, kde mu nějakej poskok západu vytýkal, že nový kubánský režim popravuje kontrarevolucionáře; „Ano, popravovali jsme, popravujeme a popravovat budeme.“ – Nazdar! Taková by byla vhodná odpověď na hlasy, že je to možná až moc radikální řešení. Ale to jsem trochu odbočil…, pokračoval jsem teda po tý cestě a po poledni se mi už nešlo nejlíp; puchejře + únava (spal jsem tak šest hodin a tak šestkrát jsem se vzbudil během noci) + boty už možná začínají mít to nejlepší za sebou; díry na podrážce se ukázalo že není zásadní problém, ale na některých místech je podrážka tak sešlapaná, že jdu v podstatě jen po vložkách v botě.
Původně jsem chtěl přespat někde před jedním městem, ale běhěm dne jsem nepotkal žádný obchod a tak jsem musel do města na nákup (ráno markety otvírají až v 9h), za městem jsem se zničenej a znavenej svalil v jedný svatyni, najedl se a šel spát. Ušel jsem 30km a poslední třetina byla „na krev“.
20/5/20
Spal jsem skoro devět hodin v kuse (a zároveň vstával v pět ráno) a tak jsem se ráno cejtil zregenerovanej. První zastávka byl nějaký útes, kde jsem se zdržel asi hodinu, sešel jsem dolů po schodech a prohlížel si útesy a nahoře jsem zas koukal do všech světovejch stran. Byla tam nějaká socha se svatyní a k dispozici vonný tyčky, tak jsem tam tři zapalil. Vedle byl velkej zvon, kterej se rozezvučil vedle zavěšenou kládou – tak jsem si na něj zazvonil. Když jsem pak pokračoval v cestě, nešlo se mi vůbec dobře – puchejř na malíčku dál roste a způsobil to, že; tlačí na vedlejší prst kterej nehtem ryje do prostředního prstu – krev a kvůli náhlýmu zvětšení objemu se udělal novej puchejř z boku pod palcem (naštěstí rychle prask). A prostě celkově to byla bída, připomnělo mi to dny, kdy moje předešlý boty končili, já měl nohy samej puchejř a sotva jsem šel. Po poledni jsem udělal hodinovou pauzu v jedný svatyni a byla to vítaná pauza a šlo se mi potom o fous líp. Během dne mě dva lidé obdarovali, nejdřív u mě přibrzdila cisterna a řidič mi dal láhev nějaký citronový limonády a po chvíli jedna paní na skůtru, ta mi dala koupenej sendvič z obchodu. A mám pocit, že jsem ty lidi potkal dřív – tu paní určitě, vjížděla na hlavní, po který jsem zrovna šel, tak jsem jí s úsměvěm zdravil – a ona mi pak cestou zpět (asi jela z nákupu) dala ten sendvič. A jedný cisterně jsem po cestě uhejbal ze silnice, aby se mi nemusela složitě vyhejbat a zdravil řidiče – jestli to byl ten samej co mě teď obdaroval, to nevím.
Později jsem koupil v obchodě nanuka a meloun sodu a po pár stech metrech došel k Torii, což je ta brána vedoucí k chrámům a svatyním a tahle brána stála ve vodě postavená na břehu. Přemejšlel jsem, že se tam u ní vykoupu a umeju, ale pak koukám že tam jsou sprchy! Žádnej velkej luxus, ale člověk má nad hlavou hlavici z který teče voda = sprcha. Co víc chtít? Ani nevím po jak dlouhý době jsem stál pod opravdovou sprchou. Pak už jsem zamířil do Suwazaki Cape, původně jsem si myslel, že se vyspím třeba někde na lavici v altánu, ale žádný altány vhodný ke spaní tu nejsou, takže jsem postavil stan – ve stanu jsem dlouho nespal.
Ps. Dnes jsem zakončil šestý týden a mám v nohách 808km a to znamená, že jsem během dneška udělal miliontý krok na týhle cestě. Jak to vím? Je tu spousta tunelů a občas, když se mi chce, tak si před tunelem tipnu, na kolik ho projdu kroků – pak jsem postupem času trochu cheatoval a spočítal si na kalkuačce jak je dlouhej jeden můj krok, podle údajů z neúspěšných pokusů – necelejch 80cm.
btw. nikdy jsem přesný počet netrefil, nejblíž jsem byl v asi 300m dlouhým tunelu, kde mi to nevyšlo o jeden krok – mohl jsem trochu podvádět a ten poslední krok natáhnout, jenže, co bych z toho pak měl?