Archiv rubriky: Hike & Ride

Na kolejích Jižní Ameriky: Serra Verde & Tren Patagónico

Vlakem přes Atlantický deštný prales, vlakem přes patagonskou step.
Dvě trasy, dva světy – dvě tváře jednoho kontinentu. Každá úplně jiná, ale u obou zaznívají ozvěny minulosti. Dvě slavné železnice mířící k pobřeží Atlantiku. Jedna se klikatí z kopce dolů, mezi mlhou a hustou džunglí, druhá míří tichem a rozlehlostí patagonské prázdnoty.

Pioneros del tren

Na jihu Brazílie byla na konci 19. století vybudována železnice – dnes známá jako Serra Verde Express – technický zázrak své doby. V náročných podmínkách neprostupného Atlantického deštného pralesa byla v krvi a potu více než devíti tisíc dělníků ručně vybudována trať se třinácti tunely a desítkami mostů. Koleje klesají z náhorní plošiny v Curitibě do přístavu Paranaguá a na sto kilometrech překonávají více než 900 metrů převýšení. Jejím hlavním účelem bylo propojit vnitrozemí státu Paraná a jeho kávové plantáže s mořem a usnadnit tak cestu pro export.

Serra Verde Express /fotka z railsouthamerica.com/

Tři tisíce kilometrů jižněji a o padesát let později, vznikla v srdci Patagonie jiná železnice, dnes známá jako Tren Patagónico. Spojuje odlehlé San Carlos de Bariloche s Viedmou, přístavem na řece Río Negro poblíž Atlantiku. V té době to bylo jediné spolehlivé spojení vnitřní Patagonie se světem. Trať byla vybudována proto, aby usnadnila export nerostných surovin a masa a podpořila rychlejší kolonizaci této bohem zapomenuté krajiny. Na rozdíl od krátké a strmé trati Serra Verde Express měří Tren Patagónico 826 kilometrů – ale v Patagonii je vzdálenost pojem relativní.

Vlakem v džungli

Průjezd džunglí

Serra Verde Express je dnes spíš turistická atrakce. Většina lidí ráno vyjíždí z Curitiby do městečka Morretes, kde si projdou historické centrum, nakoupí suvenýry a dají si místní specialitu – barreado, pomalu vařené hovězí maso podávané se smaženým banánem a rýží – luxusní záležitost! Odpoledne pak nasednou na autobus zpět do Curitiby. V Morretes jsem zůstal pár dní, půjčil si kolo a jezdil po okolních cestách v džungli.

To, že je vlak turistická atrakce, má i svoje výhody – jako je pohodlná online rezervace jízdenek. Nabízejí různý balíčky, třeba se zpáteční cestou autobusem nebo projížďkou jeepem v džungli. Vlak má dvě hlavní třídy: levnější Turística, což je běžnej vůz s klasickým rozmístěním sedaček, a komfortnější Boutique – stylový vagóny, občerstvení, welcome drink v podobě sklenky šumivého vína a neomezená konzumace nápojů během jízdy.

Zvolil jsem dražší variantu a vybral si vagón pojmenovaný Curitiba. Lístek mě stál 405 BRL, druhá třída vychází asi na polovinu. Za asi třiapůlhodinovou jízdu je to celkem dost, ale jak už jsem psal – jde hlavně o zážitek. A když už člověk jede, podle mě se vyplatí si něco připlatit, sednout si do pohodlnýho křesla a s výhledem na zelený kopce si vychutnat cestu se skleničkou v ruce.

stanice Marumbi1

Vlakem přes step

krávy a nic

Oproti tomu Tren Patagónico doteď slouží jako běžný dopravní spoj, nejen jako turistická atrakce. Online nákup jízdenek je trochu komplikovanej – jak to v Argentině bejvá. Mně se lístek nakonec podařil koupit přes vyhledávač Plataforma10. K dispozici byly jen obyčejný sedačky a s provizí to tehdy vyšlo na něco přes 70.000 ARS. Ve vlaku jsou i kupé, ale buď jsou určený jen pro cestující, co si nakládají auto na vlak, nebo je prodávají jen přes turistický agentury – mně se k nim bohužel dostat nepodařilo.

I tak byla cesta vlakem super a člověk se cestou nenudí. Krom výhledů z okna je k dispozici dobře zásobený jídelní vůz s kuchyní, kde podávají patagonské speciality – třeba jehněčí guláš. A co mě překvapilo: poslední vagón byl přestavený na kino. Během cesty promítali argentinské filmy, já jsem byl na nějaký kriminálce o bankovní loupeži v Buenos Aires. Pobavilo mě, že z banky ukradli deset milionů argentinských pesos – v (nedávné) době natáčení to byla asi závratná suma, ale dneska je to míň než deset tisíc dolarů.

zastávka Clemente Oneli2

Koleje, co změnily svět

Ne, Jižní Amerika není ráj pro železniční nadšence. Ale kdo hledá, najde. Obě tratě jsou nezapomenutelné. Serra Verde je jak fotka z katalogu – uhlazená, barevná, skoro až moc pěkná. Tren Patagónico je road movie – syrovej, pomalej, a opravdovej.

Co je spojuje? Ne místo, ani trasa. Ale to, že zvuk jejich kolejí s sebou nese vzpomínky na dávnou minulost, která pořád rezonuje i dnes.
Obě řadím k tomu nejlepšímu, co se dá na kolejích zažít.

  1. Stanice Marumbi je jedinou bránou do stejnojmenného národního parku Pico do Marumbi State Parku, přístupná pouze po kolejích, silnice tam nevede. Park zahrnuje vrcholy horského masivu Conjunto Marumbi – nejvyšší je Olimpo (1 539 m), považovaný za kolébku horolezectví v této části Brazílie. ↩︎
  2. Osada Clemente Onelli v argentinské provincii Río Negro má dnes jen něco přes sto obyvatel. Nese jméno italského zoologa, který zasvětil život výzkumu místní fauny a dvacet let vedl zoologickou zahradu v Buenos Aires. ↩︎

Tōhoku pěšky: Ztracený sever Japonska

Úzká venkovská silnice v oblasti Tóhoku s výhledem na zasněžené hory v dálce.
Ztracený sever Japonska

Na severu Honšú: Konec cesty

Začátkem jara 2024 jsem se vydal do Japonska na dálkový trek Michinoku Coastal Trail, který vede podél severovýchodního pobřeží ostrova Honšú. Slovo Michinoku by se dalo přeložit jako „na konci cesty“ – a přesně tak to tam působí. Trasa vede regionem Tóhoku, to zahrnuje prefektury Fukušima, Mijagi, Iwate a Aomori – jedny z nejméně turisticky navštěvovaných oblastí v Japonsku. Kombinace pobřežního trailu, autentickýho venkova a možnost vyhnout se overtourismu, který v posledních letech Japonsko zasáhl, pro mě zněla jako ideální volba.

Celý příspěvek

Rok v Japonsku

2000km pěšky & 2500km na kole

Pěšky

Po jarní pouti na Šikoku jsem chtěl v chození pokračovat na Hokkaidó, ale už po pár dnech mi došlo, že Šikoku nejde nahradit. Hokkaidó má krásnou přírodu, zajímavý místa, ale všechno je propojený frekventovanýma silnicema – nic pro pěší. Došel jsem z Otaru až do Wakkanai a odtud pokračoval na ostrovy Rebun a Rishiri. Po týdnu chození v ráji jménem Rebun jsem se definitivně rozhodnul, že dál už ani krok. Po návratu do Wakkanai jsem se chtěl dostat na poloostrov Širetoko (v jazyce Ainu, původních obyvatel Japonska, „Konec světa“). Nakonec jsem se tam dostal kombinací autobusu, vlaku, stopu a pár dní pěšky. Vylezl jsem na tamní nejvyšší vrchol, Mt. Rausu, ochutnal medvědí maso a odjel autobusem do Sappora.

takhle se člověk tváří, když stráví posledních 18 let chozením po Japonsku

Na kole

Kolo jsem si koupil v Sapporu. Původně jsem chtěl být zodpovědnej a pořídit si nějakej mírně jetej bicykl na delší trasy. Nakonec jsem si ale koupil skládačku značky Jeep a rozhodl se, že na něm dojedu z Hokkaida až na Okinawu. Se šestistupňovou přehazovačkou to do kopců šlo ztuha, navíc moc nebrzdilo (na začátku špatně, ke konci už vůbec), takže i sjezdy byly dost divoký – ale byla to prostě sranda.

můj Jeep

Měl jsem už dost kempů a chtěl jsem využít nově nabitý volnosti v podobě toho, že nejsem omezen počtem kilometrů který jsem schopen ujít, ale kolik jich jsem schopen ujet (btw. to je troj až čtyřnásobek). První noc jsem strávil na gauči v autobusový zastávce a dál jsem spal prostě tam, kde se dalo – v hamace u veřejnejch záchodů na pláži, v šatně v lese u horkýho pramene, v opuštěný dřevěný boudě u lesa… prostě kdekoli.

hamaka u pláže
gauč na zastávce

Začátek na Hokkaidu byl fajn, i když občas dost náročnej – velký kopce, deštivý počasí, frekventovaný silnice. Ale pořád to byla fajn jízda. Když jsem pak přeplul trajektem na Honšú, ze začátku to ještě šlo, ale pak jsem začal projíždět nekonečným, nudným, šedivým a dost depresivním předměstím – nejdelší úsek měl přes 100 km souvislý městský zástavby – a chuť pokračovat dál mě začala opouštět. Začal jsem pochybovat, jestli vůbec dojedu na Okinawu. Když jsem dorazil do Kjóta, dal jsem si týden pauzu a bylo mi víceméně jasný, že to nedojedu. Přes Naru jsem pak dojel na Šikoku, zastavil se zpátky na farmě – a bylo jasno. Dál už ne.

kempovaní na ostrově Kamomejima

Pracovně

Pracovní část svýho work&travel pobytu jsem strávil na jedný farmě v prefektuře Tokušima na Šikoku. Celkem jsem tam byl čtyři měsíce – rozdělený do tří období. Viděl jsem, jak farma vypadá na začátku sezóny, uprostřed i na konci, a trochu pochopil, jak to celý funguje podle filozofie One-Straw Revolution. Naučil jsem se pár japonskejch slovíček, říct dánsky „dobrý ráno“, vyhrál jsem kvalitně obsazenej mezinárodní turnaj v badmintonu a potkal spoustu zajímavejch lidí. A po Vánocích jsem s týdenním stopoverem v Sendai odletěl na Okinawu.

západ slunce z Broken Bridge

The Way of Light, Shikoku, Japan

Mapa japonského ostrova Šikoku s trasou pěší cesty mezi majáky a horou Ishizuchi
Trasa pěší cesty po Šikoku mezi majáky
  • Jak? Pěšky
  • Kolik? Cca 1250km, dva měsíce
  • Kdy? Mezi dubnem a červnem 2020
  • Kudy? Po jižním pobřeží Šikoku a pak na Mt. Ishizuchi
  • Za kolik? Denní rozpočet cca ¥1250 / $12

Od majáku k majáku

Původně jsem chtěl projít buddhistickou pouť Shikoku88 – tisíc let starou trasu, která spojuje osmdesát osm chrámů na japonském ostrově Šikoku. Nakonec jsem se ale z různých důvodů rozhodl jít jinudy. Jít svou vlastní cestou.

Začal jsem na nejvýchodnějším bodu ostrova – u majáku Kamoda. Odtud jsem šel na západ podél pobřeží, minul nejjižnější bod – maják Ashizuri – a nakonec dorazil k nejzápadnějšímu bodu ostrova, k majáku Sadamisaki. Dál už to nešlo. Ale mně se nechtělo končit. Zahnul jsem do vnitrozemí a vydal se směrem k nejvyšší hoře Šikoku – Mt. Ishizuchi. Po výstupu jsem se ještě pár dní potuloval po severním pobřeží. Pak jsem svou cestu ukončil.

První tři týdny jsem šel offline a prvních tisíc kilometrů bez alkoholu. Na začátku cesty jsem vykouřil svou poslední cigaretu – od té doby jsem nekuřák. Nejčastěji jsem spal v šintoistických svatyních nebo ve stanu: v lesích, na plážích nebo v parcích. Ale taky jsem přespával na rozhlednách, v altánech, na vlakové a autobusové zastávce, na dálničním odpočívadle, v opuštěné kavárně, opuštěném kulturáku, ve skladu, v dělostřelecké jeskyni, v horské boudě a jednou i na chodbě veřejných záchodů.

Za nocleh jsem platil jen jednou – dobrovolný příspěvek v horské boudě. Jinak moje výdaje byly většinou jen za jídlo. Snídaně a večeře jsem si vařil sám. Cestou jsem se třikrát stavil v onsenu, jinak jsem se myl v oceánu, v řekách, na veřejných toaletách nebo v parcích u venkovního kohoutku.

Fotky z týhle cesty jsou pod tagem The Way of Light – a časem ještě nějaké přibudou. Cestovní deník, který jsem si během cesty vedl, je dostupný tady. A shrnutí mého roku v Japonsku je zde.

před šintoisticku svatyní na ostrově šikoku
před šintoisticku svatyní na ostrově Šikoku

Trek v Myanmaru : Kalaw – Inle Lake

V prosinci 2019 jsem se zúčastnil čtyřdenního organizovaného treku k jezeru Inle. V té době to byla jediná legální možnost – jít bez průvodce nešlo. Trek byl tak levný, že když mi v agentuře řekli cenu, myslel jsem, že je to částka za jeden den, a podal jsem jim čtyřnásobek. Peníze navíc mi s úsměvem vrátili.
Blíže o tom, kolik stojí Myanmar zde.

Bylo nás asi pět. Šli jsme přes řídce osídlené oblasti, kolem polí s chilli, s pěknými výhledy do krajiny a přes vesnice, kde jsme spávali v homestay. Na Štědrý den jsme přespali na zemi v buddhistickém klášteře – hezký zážitek. Když jsme došli k jezeru, přejeli jsme ho lodí – a tím celá cesta skončila.

  • Jak? Pěšky. První den sám okruh kolem Kalaw, pak organizovaný trek ve skupině s průvodcem.
  • Kolik? Asi 85 km, čtyři dny
  • Kdy? Vánoce 2019