Vlakem přes Atlantický deštný prales, vlakem přes patagonskou step.
Dvě trasy, dva světy – dvě tváře jednoho kontinentu. Každá úplně jiná, ale u obou zaznívají ozvěny minulosti. Dvě slavné železnice mířící k pobřeží Atlantiku. Jedna se klikatí z kopce dolů, mezi mlhou a hustou džunglí, druhá míří tichem a rozlehlostí patagonské prázdnoty.
Pioneros del tren
Na jihu Brazílie byla na konci 19. století vybudována železnice – dnes známá jako Serra Verde Express – technický zázrak své doby. V náročných podmínkách neprostupného Atlantického deštného pralesa byla v krvi a potu více než devíti tisíc dělníků ručně vybudována trať se třinácti tunely a desítkami mostů. Koleje klesají z náhorní plošiny v Curitibě do přístavu Paranaguá a na sto kilometrech překonávají více než 900 metrů převýšení. Jejím hlavním účelem bylo propojit vnitrozemí státu Paraná a jeho kávové plantáže s mořem a usnadnit tak cestu pro export.
Tři tisíce kilometrů jižněji a o padesát let později, vznikla v srdci Patagonie jiná železnice, dnes známá jako Tren Patagónico. Spojuje odlehlé San Carlos de Bariloche s Viedmou, přístavem na řece Río Negro poblíž Atlantiku. V té době to bylo jediné spolehlivé spojení vnitřní Patagonie se světem. Trať byla vybudována proto, aby usnadnila export nerostných surovin a masa a podpořila rychlejší kolonizaci této bohem zapomenuté krajiny. Na rozdíl od krátké a strmé trati Serra Verde Express měří Tren Patagónico 826 kilometrů – ale v Patagonii je vzdálenost pojem relativní.
Vlakem v džungli
Serra Verde Express je dnes spíš turistická atrakce. Většina lidí ráno vyjíždí z Curitiby do městečka Morretes, kde si projdou historické centrum, nakoupí suvenýry a dají si místní specialitu – barreado, pomalu vařené hovězí maso podávané se smaženým banánem a rýží – luxusní záležitost! Odpoledne pak nasednou na autobus zpět do Curitiby. V Morretes jsem zůstal pár dní, půjčil si kolo a jezdil po okolních cestách v džungli.
To, že je vlak turistická atrakce, má i svoje výhody – jako je pohodlná online rezervace jízdenek. Nabízejí různý balíčky, třeba se zpáteční cestou autobusem nebo projížďkou jeepem v džungli. Vlak má dvě hlavní třídy: levnější Turística, což je běžnej vůz s klasickým rozmístěním sedaček, a komfortnější Boutique – stylový vagóny, občerstvení, welcome drink v podobě sklenky šumivého vína a neomezená konzumace nápojů během jízdy.
Zvolil jsem dražší variantu a vybral si vagón pojmenovaný Curitiba. Lístek mě stál 405 BRL, druhá třída vychází asi na polovinu. Za asi třiapůlhodinovou jízdu je to celkem dost, ale jak už jsem psal – jde hlavně o zážitek. A když už člověk jede, podle mě se vyplatí si něco připlatit, sednout si do pohodlnýho křesla a s výhledem na zelený kopce si vychutnat cestu se skleničkou v ruce.
Vlakem přes step
Oproti tomu Tren Patagónico doteď slouží jako běžný dopravní spoj, nejen jako turistická atrakce. Online nákup jízdenek je trochu komplikovanej – jak to v Argentině bejvá. Mně se lístek nakonec podařil koupit přes vyhledávač Plataforma10. K dispozici byly jen obyčejný sedačky a s provizí to tehdy vyšlo na něco přes 70.000 ARS. Ve vlaku jsou i kupé, ale buď jsou určený jen pro cestující, co si nakládají auto na vlak, nebo je prodávají jen přes turistický agentury – mně se k nim bohužel dostat nepodařilo.
I tak byla cesta vlakem super a člověk se cestou nenudí. Krom výhledů z okna je k dispozici dobře zásobený jídelní vůz s kuchyní, kde podávají patagonské speciality – třeba jehněčí guláš. A co mě překvapilo: poslední vagón byl přestavený na kino. Během cesty promítali argentinské filmy, já jsem byl na nějaký kriminálce o bankovní loupeži v Buenos Aires. Pobavilo mě, že z banky ukradli deset milionů argentinských pesos – v (nedávné) době natáčení to byla asi závratná suma, ale dneska je to míň než deset tisíc dolarů.
Koleje, co změnily svět
Ne, Jižní Amerika není ráj pro železniční nadšence. Ale kdo hledá, najde. Obě tratě jsou nezapomenutelné. Serra Verde je jak fotka z katalogu – uhlazená, barevná, skoro až moc pěkná. Tren Patagónico je road movie – syrovej, pomalej, a opravdovej.
Co je spojuje? Ne místo, ani trasa. Ale to, že zvuk jejich kolejí s sebou nese vzpomínky na dávnou minulost, která pořád rezonuje i dnes.
Obě řadím k tomu nejlepšímu, co se dá na kolejích zažít.
- Stanice Marumbi je jedinou bránou do stejnojmenného národního parku Pico do Marumbi State Parku, přístupná pouze po kolejích, silnice tam nevede. Park zahrnuje vrcholy horského masivu Conjunto Marumbi – nejvyšší je Olimpo (1 539 m), považovaný za kolébku horolezectví v této části Brazílie. ↩︎
- Osada Clemente Onelli v argentinské provincii Río Negro má dnes jen něco přes sto obyvatel. Nese jméno italského zoologa, který zasvětil život výzkumu místní fauny a dvacet let vedl zoologickou zahradu v Buenos Aires. ↩︎
