7/5/20

A dokonce jsem si dal večer i sprchu, v parku pod otočným kohoutkem. Ráno jsem byl na nohou už v pět, přes park jsem šel rychlým krokem směrem k záchodům – včerejší večeře; cereálie s mlíkem a čtyřma banánama, značně urychlili pohyb mejch střev. Ne že by v nich nadělali nějakou neplechu, jen se prostě zrychlilo tempo a to mě překvapilo. Nejdřív jsem si říkal, že za to můžou ty cerálie, ale pak jsem usoudil že viníkem byl půllitr mlíka. Mlíko normálně nepiju – nejsem tele – a ideálně volím mandlový, ale včera v tom obchodu měli jen normální a sójový – a sójový mi zas nechutná. Jednou jsem tu měl kokosový, v petce malý, jen za sto jenů a bylo dobrý, bohužel je dostupný jen v nějakých supermarketech, takže přemejšlím jak to vyřešit, mlíko už ne – uklidnilo se to až odpoledne.

Ráno jsem nemusel nikam pospíchat, markety kam jsem dnes měl namířeno, vzdálený půl hodiny chůze, otvírali v 8:30 a v 9:00. Ten první byl Y100shop, kam jsem nemusel, ale byl hned vedle Konanu, kde prodávají plyn. Tak jsem to spojil. Byl jsem tam už po osmý, tak jsem si skočil do Lawsonu na tu melounovou vodu a onigiri. Už od rána jsem měl skvělou náladu a do města jsem šel s širokým úsměvem, takže jsem šel do Lawsonu pozitivně naladěn (bojkot mi dlouho nevydržel), v klidu jsem si nakoupil a šel čekat ven na otevření marketů. Když jsem odcházel, šel jsem vyhodit obal od toho melounovýho drijáku (koše jsou v Japonsku velká vzácnost) a koše byli přelepený informací, jak jinak, že protože Corona, sorry ale koše nejsou v provozu. Nevědel jsem jestli brečet a nebo se smát. Taková blbost! Proč?! Nenechal jsem si kazit náladu a šel jsem za prodavačkou a s úsměvem, leč důrazně, se ptám kam to mám vyhodit a ukazuju na Lawson nálepku (když si nevemete igelitku, nalepí vám na zboží takvou nálepku), zřejmě se zalekla mýho důrazu a vzala si to ode mě. Kdyby si to nevzala, nechal bych to venku u dveří, je to blbý (a nějakýmu malýmu krámku co třeba nemá uvnitř koš, bych to nikdy neudělal), ale když kvůli Coroně přelepili i koše, tak ať si naserou. Navíc je to Lawson, velká korporace (a proto vymýšlí píčoviny), takže se s tím nějak vypořádají. Po tomhle malým ranním škobrtnutí, jsem zamířil do 100shopu a sousedícího marketu pro jídlo, hned u vchodu mě rozladili cereálie, 800g za ¥350 a já včera kupoval 500g tý samý značky za ¥650, ehm, byl to příjemnej rodinnej podnik včera, ale příště bych si je teda nakoupil radši tady – a aspoň vím kolik stojí normálně – stay positive. Náladu jsem si spravil melon ice cream sodou, pak šel do ¥100 a tam si koupil čelenku na hlavu a nůžky, a konečně vyrazil pro plyn a hurá na cestu – pryč z města, už bylo po devátý a já se dnes zatím skoro ani nepohnul – jenže! Ten hobby market otvírali o hodinu později. Důvod? Corona! Si dělají z lidí prdel! Proč??? Měl jsem chuť někoho zabít a říct; Sorry, corona. Takže jsem čekal do deseti a to už byla dobrá nálada pryč a chtěl jsem prostě jen jít pryč.

Hned po nákupech jsem taky vyrazil, pryč z města jsem se vymotal až kolem jedenáctý a v poledne jsem překračoval hranice do další prefektury. Po Tokushima a Kochi následuje Ehime. Hned za ukazatelem byla dlouhá písečná pláž – tomu říkám uvítaní. Hodinu jsem tam pobyl, příjemně jsem se vykoupal, koukal na vlny a taky jsem se oholil, resp ostříhal, těma nůžkama co jsem si koupil – už to bylo dlouhý, zastřih jsem si kníra a trochu to celý zarovnal. Stříhal jsem se v odrazu mejch lehce zrcadlovejch slunečních brýlí. Jak jsem tam tak seděl na kameni u oceánu a holil se po pár tejdnech, připadal jsem si jak Robinson Crusoe. Pak jsem šel dál, abych taky dneska něco ušel, pobřežní opuštěnou silničkou v kopcích, po cestě pár malejch vesniček s zhruba 50% opuštěností budov. Jinak jen les. Kolem třetí jsem si dal pauzu u průzračný a ledový říčky – nabral jsem vodu a řek jsem si, až narazím na vhodný místo, tak pro dnešek končím. Mám vodu a mám hlad. Po chvíli byla odbočka do lesa, šel jsem se podívat – a dnes kempuju tady. Uvařil jsem si těstoviny s mrkví a bazalkou a k tomu usmažil houby na česneku s chilli – gurmánský zážitek. Po jídle a po stavbě stanu jsem se šel podívat kam cesta pokračuje – nikam, pomalu mizí v lese – ale při průzkumu jsem viděl nějaký zvíře. Vím že tu jsou prasata, dvakrát jsem je už viděl a taky značky s upozorněním že tu jsou, ale tohle prase nebylo. Bylo to asi 30m ode mě a já na dálku sice nevidím nejlíp, ale prase bych poznal. Když jsem to uviděl, zavolal jsem „Co je? Co je…?!“ a „to“ nehybně stálo a pozorovalo mě (což mě dost znejistilo). Bylo to velký jak středně velký pes a vypadalo to jak hubená ovce, nebo chlupatá koza. Když jsem vykročil, dalo se to na útěk. Zajímalo by mě, co to bylo. Nevím kde by se tu vzala ovce. Jestli je tohle můj poslední záznam v deníku, tak mé poslední přání je, aby se podle mojí cesty natočil horor s krvelačnýma zmutovanýma ovcema.

8/5/20

Přežil jsem, i když teda byl v noci kolem stanu živo. Vyrazil jsem po sedmý, u prvního baráku kde jsem někoho viděl na zahradě (nic lehkýho tu potkat člověka), jsem požádal o vodu a pokračoval v cestě, bez větší zastávky jsem došel do deset kilometrů vzdálenýho města, bylo kolem desátý hodiny. První zastávka byla Lawwson, ani jsem nešel dovnitř, sedl jsem si ven a připojil se na internet – asi hodinu. Hned vedle byl ¥100shop, kam jsem si zašel nakoupit jídlo, v tom včerejším jídlo nebylo. Koupil jsem si sušený banány a kokosový a banánový mlíka – do cereálií. Po nákupu jsem se přesunul na road station na druhý straně ulice, dal si tam nabít telefon a zatím se najedl (cereálie, sušený banány a banánový mlíko – luxus), narovnal nákup do batohu, namazal se krémem na opalování a po hodině nabíjení telefonu, jsem si ho vyzved, že se ještě podivám na počasí a půjdu – jenže jsem se na tom zase zasek. Když jsem se konečně vydal na cestu, zjistil jsem že mi to celý zabralo tři hodiny – byl jsem na sebe nasranej. Internet mě okrádá o čas a úplně mě vždycky vyruší to moje pracně budovaný poklidný tempo, když jsem byl furt offline bylo to lepší. Většinu zbylý cesty jsem o tom přemejšlel (a i to mě sralo, mohl jsem si zatím přemejšlet nad něčím jiným) a došel jsem k závěru, že to musím výrazně omezit. Mají teď už dost přibývat deštivý dny co jsem koukal a o předpověď se nechci nechat připravit, tak mě napadlo; budu využívat Lawsony jako svoje meteo stanice. Vždy jich potkám několik během týdne a bez Lawsonu jsem nejhůř maximálně pár dní. Vypnu všechny notifikace a vždy se půjdu jen podívat na počasí a zas rychle půjdu (a na cenu btc samozřejmě). Není to dlouhodobý řešení, je to na zbytek cesty. Zbejvají mi tak dva týdny.

Šel jsem po pěkně blbý silnici, celkem frekventovaný, zatáčky a nejenže nebyl po straně chodník, často za čárou nebylo vůbec žádný místo. Takže to bylo dost otravný. Zejtra má pršet, ale začít by mělo až po obědě a večer by pak měla bejt i bouřka. Takže pro dnešek jsem chtěl spát pod střechou, abych mohl brzo ráno vyjít a taky, kdyby předpověď nevyšla a začalo pršet dřív. Jenže, po cestě vůbec nic nebylo, až jsem před pátou dorazil k jedný vesničce, na kraji byla malá svatyně – v nouzi by tam šlo přespat, hned vedle byla velká opuštěná budova – ale kolem ní lidi, tak jsem pokračoval a uprostřed vesnice perfektní autobusová zastávka se záchody. Na bocích má dvě okna a jako vchod velký posuvný skleněný dveře. Už se mi nikam nechtělo, navíc od oběda, jak by řekli v relaci o počasí, přibývalo oblačnosti a teď už to skoro vypadalo i na déšť. Nějaký dvě milý babky se na mě přišli podívat, zrovna jsem vařil. Poslední dny jsem zas s nikým nemluvil, tak jsem pokecal aspoň s nima – ukázal jsem jim na mapě odkud jdu. Venku u vody je nehlídaná zahradní hadice – a s ní si umím poradit. Není to sice idealní, je to uprostřed obce, ale naposledy jsem se koupal včera v poledne – takže, půjdu, po setmění. Zítřejší snový plán vyrazit na šestou a po deseti kilometrech objevit vhodnou svatyni a nebo něco opuštěnýho, kde si ten den odpočinu a v noci přečkám v klidu bouřku.

Ps. Na tý road station jsem si koupil místní sušený zázvor na čaje. Už jsem si ho chtěl koupit delší čas; čerstvej a k tomu malý struhadlo – co jsem jednou viděl v 100yenshopu, jenže jsem se k tomu nikdy nedostal. A sušenej je stejně praktičtější. Třista gramů stálo ¥550 – zdálo se mi to jako podezřele dobrá cena

[intánetto / internet]

9/5/20

Budík jsem měl na 4:44 a před pátou jsem byl na nohách, dal jsem si cereálie s kokosovým mlíkem, oplách se, pořádně si zabalil a na šestou jsem vyrazil. Po cestě nebylo vůbec nic kde by šlo přespat, navíc, nejdřív u mě zastavilo auto a řidič se mi snažil něco říct – vyvodil jsem z toho, že je něco v nepořádku s cestou. Zával? A po chvíli se to opakovalo s jednou milou důchodkyní. Každopádně, když jsem se jich ptal a ukazoval že půjdu dál, tak nic nenamítali. Tak nevím. Když jsem viděl jaký jsou po cestě možnosti, upínal jsem své naděje k majáku Koumo. Byl 14km daleko (a do kopce) a nic moc jsem nečekal, modlil jsem se aby tam byl někde zdroj vody a aspoň nějakej přijatelnej flek pro stan. Po cestě jsem nikde nezastavoval, za prvý jsem neměl proč a za druhý se bojím deště a dokud nenajdu něco ke spaní, tak prostě půjdu. Když jsem po devátý hodině přicházel k majáku, nevěřil jsem svým očím – už z dálky jsem viděl nějakou budovu (záchod?), velkej altán a fantastickej výhled. Když jsem tam přišel, bylo to tak. V tohle jsem ani nedoufal – čistý pocit štěstí. V altánu by se spalo krásně, ale nemá stěny a vím, že má odpoledne pršet a večer bejt bouřka, takže radši stavím stan, lepím ho hned za budovu záchodů, kvůli ochraně před větrem. Ještě jsem si vypral špinavý prádlo a dnes si udělám krásnej odpočinkovej den – nikdy bych se nenadál toho, že budu jako odpočinkovej den označovat ten den, kdy se v pět ráno probudím na autobusový zastávce a pak tři hodiny stoupám s batohem do kopců, kde si přeperu oblečení v umyvadle. Jsou dvě odpoledne a zatím byla jen malá přeháňka, když večer nepřijde hurikán a neodfoukne mi stan, bude to perfect day.

Ps. Listoval jsem si takovou malou knížkou co sebou nesu; Japonština – konverzace, a zaujali mě místní státní svátky. Japonci mají jako státní svátek Den hor, Den oceánu a Den úcty ke starým – krásný.

10/5/20

Bouřka nepřišla, večer foukal vítr a dost pršelo, nad ránem přestalo, ale nebylo to nic hroznýho – stan to přežil, akorát byl celej mokrej, takže jsem po ránu s ničím nespěchal a i když nesvítilo slunce, doufal jsem že to trochu vysuší vítr. Ráno byla mlha, všechno bylo zahalený v takovým mlžným oparu a mraky byli dost tmavý a nevěstili nic dobrýho, ale spoléhám se na předpověd a ta hlásila zataženo, maximálně velmi ojedniněle slabé přeháňky.

Vyrazil jsem až v deset, ale ještě než jsem vyrazil, stala se mi taková věc; včera večer přijel k majáku jeden kluk, měl pěknou dodávku – vzadu předělanou na spaní. Je ze severu Shikoku a momentálně se svojí dodávkou cestuje po ostrově. Chvíli jsme se včera bavili, uměl trochu anglicky, takže jsme se v klidu domluvili. Ukazoval mi na mapě kde byl, fotky z těch míst, já se ho ptal na nejvyšší horu ostrova. Ráno mě přišel pozdravit a ptal se jestli mám rád „něco“ – ukázal mi to a byla to uzená ryba a to já fakt nemůžu. Nechtěl jsem ho urazit a tak jsem mu zalhal, že maso nejím a s úsměvem poděkoval. Bral to taky s úsměvem, tak dobrý. Pak pokračuju v balení, jdu si akorát vyčistit zuby, když se přijde rozloučit, podáváme si ruce, loučíme se a on mi podává něco, co je poctivě zabalený do ubrousku, že to je prej dárek, tak děkuju, on nasedá hned do auta a odjíždí. V první chvíli jsem si myslel, že v tom ubrousku je zabalený něco k jídlu, třeba něco sladkýho. Ale po malý chvíli, když si jednou rukou čistím zuby a druhou držím ten ubrousek, ve mě úplně hrkne – v tom ubrousku nemůže nic bejt, maximálně nějaký papír. Přestávám si čistit zuby a doufám že v tom nejsou peníze – rozbalím ubrousek a jsou to peníze, tisíc jenů. To je asi $10 a skoro můj denní rozpočet na týhle cestě. Úplně mi to vzalo slova. Cestuju lowcost a třeba na týhle cestě si počítám každej jen, ale to proto, že mě to tak baví – čím míň utratím, tím je to zábavnější. Štěstí si člověk nemůže koupit. Momentálně jdu po Shikoku za $10+ na den a je mi skvěle – a nedokážu si představit právě teď nic lepšího s libovolně velkým rozpočtem. Kdyby za mnou někdo přišel a nabídnul mi; jeď kam chceš a já ti dám $100 za každých $10 co by si utratil tady – odmítnul bych. A teď mi úplně cizí člověk, s kterým jsem se čtvrt hodiny bavil dá jen tak tisíc jenů – tohle se může stát jen v Japonsku. Takže mimochodem už nemám v peněžence ¥270 ale ¥1270.

A tak jsem teda šel, vlhkost by se dala krájet a mraky byli škaredý – po čtvrt hodině začlo pršet, bylo to sice poprchávání, ale za to vytrvalý. Proklínal jsem nebesa, v rychlosti navlík na batoh nespolehlivou pláštěnku a na sebe bundu. Šel jsem svižnou chůzí a zvenku moknul a zevnitř se potil. Neměl jsem špatnou náladu, ale byl jsem prostě nasranej, že dvacet čtyři hodin stojím aby se to vypršelo a jen co vyjdu, začne chcát. Po hodině přestalo, akorát když jsem šel k prvnímu obydlenýmu úseku, ale nebe vypadalo furt zle, takže jsem nepolevoval a šel dál, první pauzu jsem si udělal až po poledni. Chtěl jsem si vyměnit ponožky, protože jsem měl ňák neočekávaně mokro v botech a zjistil jsem, že mi obě boty na podrážkách napraskli – a proto ty mokrý ponožky. Boty mi opět vydrželi vcelku 300km. Ale jde se mi v nich furt dobře, sice se snížila voděodolnost z nízké na nulovou, ale to mě nechává v klidu, dokud se nerozapdnou úplně, nový si kupovat nebudu. Prostě vydržej až do cíle. Mám v plánu si koupit pořádný boty (ne na 300km ale na 3000km), ale to až po týhle cestě. Snažil jsem se ty praskliny zalejt sekunďákem, co jsem si jednou koupil na drobnou opravu stanu, a zdržel jsem se tak půl hodiny. Když jsem vyšel, vypadalo to že začne každou chvíli pršet, takže jsem opět nasadil zběsilý tempo a mířil na road station, kde jsem byl předevčírem – po dvou hodinách jsem tam dorazil. Až bude příště zataženo a vypadat to na přeháňky – nikam nejdu – takovýhle rychlostní etapy se mi zdají nešťastný. Na road station jsem se připojil na net, oznámil že budu zas nějaký čas offline a šel si nakoupit. Pak se tam v klidu najed – půllitr cereálií s jahodovým mlíkem a tři banány a v pět vyrazil za město do parku. Je uzavřenej, pravděpodobně kvůli Corona, ale co mi zbejvá než to ignorovat? Vyjdu po schodech na kopec, kde je budova se záchodama a posezení pod střechou – tady budu spát. Pověsil jsem stan aby vyschnul, vypral si a chystám se jít spát. Když jsem přišel, vlhkost byla na nejvyšším představitelným stupni, teď v devět večer už trochu ustupuje a trochu se i rozjasňuje. Podle předpovědi má bejt od pondělí do pátku bez deště.

11/5/20

Vstal jsem před šestou, všechno sbalil, posnídal cereálie s banánovým mlíken a vyrazil jsem. Ani jsem nevařil čaj, protože jsem měl namířeno do Lawsonu co byl pod parkem, protože jsem si vzpomněl, že musím ještě něco udělat online, abych měl na zbytek cesty klid – a tam jsem si místo čaje chtěl koupit melon water, ta nebyla a tak jsem vzal broskvovou. Když jsem měl hotovo, tak jsem šel, dnes jsem měl cíl a to netradiční – onsen. Byl asi tři hodiny cesty. Plán byl tam před polednem přijít a pobejt tam dvě tři hoďky, dát si pár koleček sauna – ledová voda a pak buď ještě újít pár kilometrů a nebo zakempovat někde poblíž kempu (hned vedle byl park). Problémem je tetovaní, doufal jsem že budou shovívavý a dostanu zelenou. Po cestě jsem si koupil citrusy, zase nějaký jiný; takový větší mandarinky a chuť byla kombinací grepu a pomeranče, bych řek. Kilo stálo jen ¥100. Onsen byl zavřenej a tak jsem se nedozvědel, jestli by mě pustili s tetovaním. Bylo zavřeno samozřejmě kvůli Corona a proto že tam byla „infikovaná osoba“. To mi přijde jako pádnej důvod, neřikám nic.

Takže jsem pokračoval dál a zahnul na takovej výběžek, kde na úplným konci je nějaká památka, resp ruiny z války, původně jsem tam chtěl jít, ale cestou jsem si to rozmyslel; a) po druhý polovině toho výběžku vede jen jedna cesta, takže bych se pak musel vracet stejnou cestou a to mě nebaví. b) cesta přímo k těm ruinám byla ve hvězdách, ani na jedný mapě nebyla a klestit se víc jak kilometr nějakou džunglí by se mi taky nechtělo. Takže jsem se rozhod, že si projdu pobřeží tý první půlky výběžku a na vhodným místě se utábořím. Po prvních třech hodinách, kdy jsem byl v půlce, jsem narazil teprve na první místo kde by šlo spát, krytou autobusovou zastávku – nic moc. Vedle byla možnost se vykoupat, tak jsem toho využil.

Rozhodl jsem se udělat ještě menší okruh na tý druhý půlce výběžku, jestli tam neobjevím něco lepšího a když ne, tak se vrátím na tu zastávku. Prošel jsem kolem dvou opuštěných škol, ale byli v „centru dění“ a bylo teprv odpoledne, tak jsem je ani neprozkoumal. Vůbec, tady ta opuštěnost a vylidněnost byla vyšší než je normálně. Na ty lidi co tu jsou, to musí působit dost depresivně. Nedokážu si už ani představit, jak to tu vypadalo v době rozkvětu. Kousek za tou jednou školou, v rybářský osadě, jsem zahlíd bránu ke svatyni – zaradoval jsem se, vystoupal po schodech a doufal že bude odemčená. Odemčená byla a byla – opuštěná, vyklizená a bylo vidět že tam nikdo nějaký čas už nebyl. Elektrika tam zavedena nebyla, voda sice jo, ale ta byla pro změnu odpojená. Když jsem uvnitř zametal, chtěl jsem se podívat, co je za takovým tím oltářem co je uvnitř šintoistický svatyně, kam normalně není přístup – a málem jsem dostal infarkt, protože jsem něco vyplašil, nějaký zvíře, který tam začalo rámusit. Podle zvuků to muselo bejt něco většího. Přesunul jsem se co nejdál od oltáře a doufal, že si vzájemně budeme respektovat svoje teritoria – a přemejšlel co to asi je. Nejdřív mě napadli ptáci, ale podle těch zvuků to muselo být něco jinýho, řek jsem si, že to je kuna a četl jsem si. Ono tajemný zvíře dělalo dost kravál, žádnej zvuk nevydávalo, ale furt se tam jakoby „chrulo“. Buď to naprosto ignorovalo mou přítomnost a nebo naopak, bylo to ze mě nervózní. Tak jsem se dal na ústup a šel si číst ven na schody, když po chvíli slyším, jakoby „to“ vylejzalo ven a pak zcela zřetelně slyším kroky, jak to prochází kolem v trávě – to jsem začal bejt nervozní já. Každopádně, od tý chvíle byl klid. Buď jsem to vyplašil a nebo to šlo na noční lov. Když jsem usínal, slyšel jsem jen neustálý bzučení nepříjemně velkýho počtu komárů – budu si muset koupit repelent.

12/5/20

V noci mě nic nebudilo a ráno jsem už nic neslyšel a tak se už nikdy se už nedozvím, co to bylo. Po ránu mě trochu bolela hlava – říkal jsem si, že už jsem možná přetáhlej, tohle je jedenáctý den bez pauzy a nebo že jsem lehce dehydratovanej. Přes den když jdu, tak piju hodně, ale večer už moc ne a včera když jsem přišel do svatyně, měl jsem necelý dva litry a musel jsem s vodou šetřit, a tak jsem si v šest uvařil a vypil půlitr zázvorovýho čaje a pak už jsem nepil. Ale to s tím spíš nesouvisí, protože to takhle dělám obvykle každej den. Ale, cejtil jsem se tak. Takže po snídani dostal přednost šálek čaje před zubní hygienou.

Vyšel jsem po sedmý, po chvíli si koupil v automatu ice tea a na osmou přišel k dětskýmu hřišti, kde jsem provedl ranní hygienu a doplnil vodu – do láhví i do sebe. Po osmý ráno jsem už v sobě měl dva litry tekutin – žízní neumřu. Ale i tak, jsem si chtěl udělat volnější den, včera jsem ušel skoro 30km a můžu zvolnit, není to závod, ne? V poklidu jsem se vrátil na hlavní cestu a kolem jedenáctý přišel do malýho parčíku s posezením a záchodama, na mapě se jmenoval Friendship Square. Zastavil jsem. Od rána jsem měl chuť na cereálie, koupil jsem si banánovo-čokoládový, přisypal do nich sušený banány a je to vynikající záležitost. Jenže, po cestě jsem nepotkal žádnej obchod kde bych si koupil nějaký ne-mlíko do nich. Tak jsem je zkusil suchý – a je to super, můžu si je dávat jen tak. Sněd jsem jich půllitr. Pak jsem si v klidu vypral triko, dočet Lolitu (dobrá knížka, 4/5), pak si něco psal, přemejšlel si, pozoroval okolí, …pohoda. Po třetí jsem dostal hlad a chtěl jsem využít toho, že jsem u zdroje vody a tak jsem si uvařil večeři, klasiku; těstoviny, arašídy, česnek, bazalka, olivový olej.

Po necelých pěti hodinách strávených na tom odpočívadle jsem si příjemně odpočinul a s chutí jsem vyrazil, s plánem hodinu až dvě jít, objevit nějakou svatyni – ideálně s elektrikou (telefon je na 20%) a pokud možno bez záhadných zvířat uvnitř. Po cestě jsem si koupil ještě malou svačinu; tabulku čokolády s mandlema a citronovou limonádu. Oboje bylo z takový poličky co tady mají občas v obchodech, kde je zlevněný jídlo kterýmu se blíží datum spotřeby. Když jsem jedl tu čokoládu, koukal jsem že je do konce května – hlavou mi blesklo, proč to tam mají, když je až do konce května. Po chvíli jsem si uvědomil, že je vlastně květen – nějak mám furt začátek roku (to mi btw. připomnělo; když jsem vloni překračoval thajsko-laoský hranice a odevzdával u okýnka formulář, vzpruzelej úředník klepal tužkou na kolonku datum, kterou jsem zapomněl vyplnit. Tak se ho ptám kolikátýho je – řek nějaký číslo, já ho napsal a pak se zarazil, protože jsem si nebyl jistej jakej je měsíc – tak se ho ptám na měsíc a on mi ho s velkým opovržením řekl. Chtěl jsem ho pak ještě trochu nasrat, tak jsem se ho s tázavým pohledem ptal ještě jakej je rok. Btw2; na stejným formuláři jsem do rasistický kolonky „race“ napsal „human“ a to ho nechalo úplně v klidu. Asi má v popisu práce hliídat jen ty nevyplněný kolonky.) A zrovna když jsem dopil tu citronádu, objevil se automat od nějaký do tý doby pro mě neznámý firmy a mají melounovou sodovku, ale jiná značka než tamta co jsem pil. Takže jsem jí zkusil a jo, jde to. Příhodná substituční léčba od mý milovaný Guboni melon ice cream sodovky.

Před šestou jsem šel na kopci u rybářský osady uviděl parádní svatyni, je z ní výhled na celou tu osadu a na oceán. Je starší a udržovaná a já jsem nadmíru spokojen. K dokonalosti chybí jen elektřina – budu muset vyřešit zejtra.

Ps. Právě jsem koukal že mám přesně 666km. Kdybych měl v empétrojce Djali Zwan – the number of the beast, pustil bych si to. Six – six, six.

13/5/20

Nad ránem mě vzbudil silnej vítr, ta svatyně měla dokola takový dřevěný mřížování a sklo bylo z jen jedný strany – příhodně z tý, co foukal vítr. Posnídal jsem suchý cereálie, ne že bych na ně měl chuť, ale neměl jsem chuť na těstoviny s arašídama na česneku – dneska si budu muset koupit nějakou přílohu k těm těstovinám. Sešel jsem dolů k záchodům u dětskýho hřiště, provedl tam všechny potřebný úkony a před osmou vyrazil. Vítr foukal furt a občas dost silně, ale šlo se dobře.

Dopoledne jsem uviděl první japonskou opici, když jsem vcházel do dlouhý zatáčky, tak jsem jí zahlíd jak se mihla na silnici, tak jsem šel pomalu a potichu a koukal do stromů – až jsem ji odhalil, objímala kmen stromu a dělala že tam není. Chvíli jsem jí pozoroval a pak jsem na ni promluvil; „hej, vidím tě!“ – obezřetně a pomalu se otočila a pak když mě spatřila tak rychle utekla. Byla taková dost chlupatá a přišlo mi, že vypadá jako ty slavný japonský opice, co si v zimě užívají v horkých lázních. Ale ty jsou z Hokkaidó a nevím jestli jsou i tady a nebo to jsou jiný. Před polednem jsem dorazil do města a zašel do Lawsonu – potěšilo mě že už jsou v provozu záchody a nepotěšila mě předpověď počasí, aktualizovaný info je takový, že pátek v noci déšť – sobota/neděle přeháňky – pondělí opět déšť. Bylo by lepší kdyby pršelo celej den v kuse a pak klid, než když je to takhle roztáhlý. No, počkám na další info a pak to nějak vymyslím. Pak jsem se nuceně vydal na road station, musel jsem dobít phone. Byla to odbočka hodinu do vnitrozemí – původně jsem si myslel, že se pak vrátím zpět, ale kašlu na to – z road station jsem se pak nejbližší odbočkou vrátil k pobřeží a tamten kus pobřěží prostě vynechal – nejsem žádnej zeměměřič, abych MUSEL chodit jen přesně po pobřeží. Má návštěva roadstation ale nebyla moc úspešná; původní plán, že si dám nabíjet mobil a já se vydám do blízkýho onsenu na dvě hodiny, se nekonal, protože byl onsen zavřen, kvůli Corona. Tak jsem si tam dal místo toho oběd – rejže zabalená do různejch věcí a pak popíjel lísko oříškový latté. Po hodině mě to už tam nebavilo, tak jsem si vyzvednul telefon a šel – a tady druhý negativum mojí návštěvy; baterka se zvedla jen o 25% a má se přitom za hodinu zvednout o 50%. A nabíječka byla rozpálená – asi blbá zástrčka. Takže pozejtří nejdýl budu muset znovu zas někde nabíjet. Vydal jsem se zpátky přes kopce na pobřeží a na rozloučenou s městem jsem si koupil nanuka – takovýho japonskýho Noggera. Hned u pobřeží byla první svatyně, byla celkem velká a vypadal spíš jako chrám – byli tam i záchody a elektrika – ale ne zástrčky (kdyby tam byli, tak bych tam zůstal). Elektřina tam byla kvůli kamerám co to tam snímali – to jsem tu viděl poprvý. Líbí se mi ta důvěra a spát někde pod kamerama by se mi teda nechtělo. Další svatyni vhodnou ke spaní (oblíbil jsem si je) jsem našel až po pátý hodině a poslední kilometr už mě začli dost bolet chodidla, takže když jsem k ní došel bylo to vítaný vysvobození. Teď jsem koukal, ušel jsem skoro 30km – měl bych zvolnit. Dnešní svatyně bude příjemná na přespání, ale na tu včerejší s tím paradním výhledem teda nemá. Ale jsem za ní hodně rád i tak.

[saru / opice ]