Můj batoh je všechno co mám a všechno co na cestě potřebuju. Čím lehčí – tím lepší, takže to chce brát jen důležitý věci a netahat sebou zbytečnosti. Někde jsem viděl merch „Míň věcí, víc zážitků“ a něco na tom je. Dobrý je mít takovej batoh, jehož obsah člověka v ničem neomezuje a zároveň se mu pod jeho váhou nepodlamujou kolena. A v ideálním případě je ten batoh pohodlnej a samozřejmě taky dobře vypadá.
Tenhle batoh a věci v něm jsou na delší cestu po Asii; cestování po Jihovýchodní Asii a kempování v Japonsku. Nebejt toho campingu, tak bych sebou netahal stan se spacákem a karimatkou a měl bych o třetinu lehčí vybavení a o víc jak polovinu levnější…
BACKPACK
OUTDOOR SYSTEM
HADRY
ELEKTRONIKA
DOKLADY
OTHER
Celková váha všech věcí je něco pod 10 kg, ale s tím že vetšinou nechodím nahej a mám na sobě kilo až dvě oblečení a k tomu něco po kapsách, takže batoh se pohybuje kolem osvědčených sedmi kil. A ještě teda boty co sebou vezu a který pomalu dosluhujou, mám hlavně na zimní Hanoj a pak je jejich osud nejistý – v plánu mám kempovat a chodit po Japonsku v sandálech Xero Z-Trail.
…z Danangu do Hanoje…
Kolo jsem koupil v Danangu za 3.5 milionu dongů, nechal jsem přidělat nosič na batoh a vyjel na Sever, do Hanoje. Hned za Danangem je jedna z nejznámějších silnic ve Vietnamu – Hai Van Pass alias Průsmyk mraků. V Top Gearu si to tady Jeremy Clarkson hodně pochvaloval. Asi v polovině stoupání do kopce, jsem si uvědomil, že všichni kdo si tu cestu tak oblíbili jí jeli pravděpodobně na motorce a ne na kole. Ke všemu dost pršelo a tak nebylo nic vidět, ale i tak to byl pěknej vejšlap a sjezd dolů byl parádní.
Po první etapě jsem zakotvil v jednom rodinným penzionu na pláži Chan May a čekal až přestane pršet – trvalo to tejden. Nebyl jsem tu poprvý, byl jsem tu i minulou zimu a shodou okolností taky furt pršelo.
Do Hue a do Dong Ha jsem jel po klidný pobřežní silnici QL49B. Pak už následovala Ho Chi Minh Road QL15, po který jsem dojel až do Hanoje. Kromě Hai Van Passu je po cestě ještě jeden kopec, za Phong Nha, jinak celou dobu byla mírně zvlněná rovina. Ho Chi Minh Road vede pěknou krajinou, sem tam je nějaká vesnice s možností občerstvení, pěknej asfalt, minimální provoz… …prostě cyklistickej ráj! Překvapilo mě proto, že jsem za celou cestu potkal jen dva jiný cyklo-turisty.
Vietnamská doprava je známá jako chaotická a taky nebezpečná, ale na trase kterou jsem jel, jsem se cejtil úplně v pohodě a bezpečně. Jediný nebezpečí po cestě byli psi, čím víc na sever, tím víc psů. Psi nemají rádi cyklisty a ti z Vietnamu nejsou výjimkou. Když potkáte osamocenýho psa, tak jen zaštěká a ani se nerozeběhne. Pokud jsou dva, už se navzájem trochu hecujou a většinou už se rozeběhnou, ale nejsou moc motivovaný a člověk je s trochou úsilí snadno setřese. Ale tři jsou už malá smečka a tam začíná problém a velká smečka = vetší problém. Já potkal takovouhle vetší smečku jednou, bylo to víc jak deset psů a měl jsem je pár pernejch minut v patách. Takže hafani po cestě jsou překážka, ale ne nepřekonatelná. Když člověk zachová chladnou hlavu a rychle šlape, tak jim ujede a nic se mu nestane. Zato hlasitý nadávání v češtině se moc neosvědčilo a mými pronásledovateli bylo naprosto ignorováno.
V průběhu cesty jsem spával v tzv. Nhà Nghỉ, kterejch jsou po celým Vietnamu spousty. Jsou to takový levný rodinný hotely. Stojí většinou 2oo tisíc dongů za noc a člověk má pokoj sám pro sebe,postel a sprchu.
Ani jídlo po cestě není problém, v každý vesnici se najde nějakej krámek kde se prodává něco k snědku, většinou nějaký phở, občas bánh mì; to byla moje mesíční dieta; nudlová polívka, bageta a pivo v plechovce. Projel jsem dvě pivní pásma, ze středovietnamskýho Bia Huda do severního Bia Hanoi (a Huda je lepší).
Na cestě jsem měl jednu poruchu a to že mi prasknul nosič, ale pár svárů to spravilo. Taky jsem si dvakrát po cestě nechal dofouknout duše a to bylo vše. V Hanoji jsem se s kolem rozloučil a prodal ho za polovinu nákupní ceny.
