Archiv rubriky: Nezařazené

Co jsem četl v roce 2022

V mém loňském souhrnu jsem se zmiňoval o tom, že by bylo dobré zastavit klesající počet přečtených knih. Bohužel se mi to nepodařilo a pokles pokračoval:
54 knih v roce 2020
26 knih v roce 2021
16 knih v roce 2022
Proto si pro letošní rok dávám jiný cíl a to přečíst si každý měsíc alespoň jednu kvalitní knihu. A také každou přečtenou knihu ihned ohodnotit na mém profilu na databazeknih.cz – abych nemusel při psaní příštího souhrnu přemýšlet o tom, co jsem vlastně četl.

Co se týče hodnocení knih, největším zklamáním pro mě byla kniha Pandemie a hodnotil bych ji velmi slabě, skoro jako ztrátu času. Myslel jsem si, že stojí za pozornost kniha o globální pandemii která vyšla pár let před Covidem – nestojí.
Největší překvapení byl třetí díl 1Q84 od Harukiho Murakamiho, který jsem po mém kritickém hodnocení prvních dvou dílů nechtěl vůbec číst. Nakonec jsem si ho přečetl a rozhodně nelituji – ve třetím díle se konečně vyjasnilo to, co se zdlouhavě rozehráválo první dva díly. Myslím si ale, že kdyby celá série tří tlustých knih byla zredukována jen na jednu tlustou, nic by se nestalo a možná by to jen prospělo.
Jako svou knihu roku bych vyhlásil dílo Stefana Zweiga o mořeplavectví a objevování světa, konkrétně příběhy a životy Kryštofa Colomba a Fernanda Magallanesa. Skvěle napsané životopisy dvou mužů, kteří psali historii. Do budoucna bych si rád přečetl něco na podobné téma.

HARARI: 21 lekcí pro 21. století
LABUS: Japonsko
LETCHER: Shroomer
OPATRNÝ: USA
WOHLLEBEN: Tajný život stromů
ZWEIG: Amerigo / Magellan

CCH-SIN: Problém tří těles
CCH-SIN: Temný les
FITZEK: Sběratel očí
LE FANU: Zelený Děs
MURAKAMI: 1Q84 Kniha Tři
ORWELL: Nadechnout se
RIDDLE: Pandemie
REID: Daisy Jones and The Six
THOMPSON: Rumový deník
THOREAU: Walden aneb život v lesích

Co jsem četl v roce 2021

Napsat komentář

Letos jsem přečetl dvacet-šest knih, což je asi polovina toho co loni. Předsevzetím do nového roku je zvrátit klesající trend a číst víc.

Do top3 toho co jsem letos přečetl (a četl to poprvé), bych zařadil; King Suckerman od George P. Pelecanos, Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové od Stuart Turton a Jsou světla, která nevidíme od Anthony Doerr.

Co se týká literatury faktu, tak plné hodnocení si zaslouží Sapiens – Úchvatný i úděsný příběh lidstva od Yuval Noah Harari.

Největším zklamáním bylo 1Q84 od Murakamiho, přečetl jsem první dva díly a třetí díl jsem nečetl a ani číst nebudu – to mluví asi za vše. A pak taky nechápu ten hype kolem knihy Proč spíme? – já na ní nevidím nic zajímavýho.

MURAKAMI – 1Q84: Kniha 1 a 2
SUSKIND – Parfém: Příběh vraha
GLUKHOVSKY – Metro 2033
PELECANOS – King Suckerman, Odvrácená tvář města
TIDHAR – Muž leží a sní
KEROUAC – Dobrá bloncka
PEARSON – Spodní proudy
FREEMAN – Noční pták
NESSER – Muž bez psa
HARTL – Prvok, Šampón, Tečka a Karel
DOERR – Jsou světla, která nevidíme
SHUSTERMAN – Smrtka
DICK – Temný obraz, Muž z vysokého zámku
LONDON – Tulák po hvězdách
TURTON – Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové
THOMPSON – Strach a hnus v Las Vegas
WELLS – Výpadek systémů

ZIBURA – Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii, Pěšky mezi budhisty a komunisty

KAGGE – Radost z ticha
WALKER – Proč spíme
SMIL – Čísla nelžou
HARARI – Sapiens

Deník ze Shikoku

Napsat komentář

abstract
flashbacks : roads, coast, mountains, urbex, lsd

Pivo v Japonsku

1 komentář

Perfektní servis je v Japonsku standartem. Kamikatz

Místní trh s pivem ovládají čtyři velký společnosti; Asahi, Kirin, Suntory a Sapporo. Jedničkou je Asahi s vlajkovou lodí Asahi Super Dry a celkově tahle společnost ovládá 37% pivního trhu (btw. toho českýho 44%, protože je vlastníkem Plzeňského Prazdroje). Kdybych si měl z těhlech pivovarů vybrat, byla by to čtyřka na trhu a nejstarší pivovar v Japonsku; Sapporo, jejich Sapporo Classic (dostupný jen na Hokkaido) je dobrý a Yebisu, taková lehce prémiová značka, pod ně spadající, je taky fajn.

V celým Japonsku je běžně dostupný pivo Orion z Okinawy, představuje však jen procento pivního trhu. Ale na Okinawě se pije převážně Orion a osobně mi víc chutnal než Asahi Super Dry. Ale je fakt, že Orion nejlíp chutná na svým domovským ostrově.

Značnej podíl, co se pití piva týká, spadá pod Happoshu, což je nízko-sladové pivo které vděčí své existenci místním daňovým předpisům a jeho zařazením do méňě zdaněné kategorie, než je u normálního piva. Pozná se tak, že je levnější a nepřekvapivě většinou nestojí za nic. Ale dají se najít i výjimky, který ujdou, třeba moje oblíbený bylo Asahi The Rich. Cena v supermarketu začíná na ¥150 (30kč) za půlitrovou plechovku a to je asi polovina ceny piva normálního – takže tak, levnější cesta jak se opít.

Další cestou jak ušetřit peníze je Nomihodai aneb All you can drink, v Česku by tenhle obchodní model nejspíš moc nefungoval, ale v Japonsku to není nic neobvyklého. Je to sranda a člověk bez extra snahy snadno stlačí cenu piva pod běžnou taxu. Jinak obvyklý pivo v Izakaya (japonská hospoda) stojí ¥500 a ty v microbrewery zhruba dvojnásobek.

jeden ze spousty druhů happoshu od Sappora

Kdyby náhodou člověka omrzeli japonský piva, není problém si koupit spoustu zahraničních piv; od gigantů jako Heineken, Guiness, Budweiser, přes spousty řemeslných piv z Ameriky až třeba po Bernarda z českého Humpolce. V poslední době se otevírají Pilsner hospody, takže kdyby se někomu stejskalo po točený Plzni, ani to není problém (btw. v době mojí návštěvy stál půlitr ¥1200 (240kč) ).

A to nejlepší na konec a důvod proč by měl mít každej pivní turista na seznamu Japonsko jako svůj cíl návštěvy, jsou samozřejmě řemeslné mikropivovary. Po Japonsku jich je kolem tří set a tak je co objevovat a jsou na vysoké úrovni. Určitě musím zmínit Kyoto Beer Lab, což je nanobrewery nabízející zajímavý piva, v pohodový atmosféře. Jejich Blueberry Cheesecake Sour byl naprosto fenomenální. V Kjótu je toho ale mnohem víc, třeba Spring Valley Kyoto, ti mají naprosto promakaný párování jídla s jejich pivem a celou návštěvu výčepního zařízení tak povyšují na novou vyšší úroveň.

Nejlepší pivní bar kterej jsem kdy navštívil je Beer-In v Sapporu, nabízející více než 300 druhů piv a to zejména z americké pivní scény. V Sapporu se krom týhle pivní oázy nachází taky nějáká ta kultura, v podobě muzea pivovaru Sapporo, kde je možné prozkoumat téměř stopadesátiletou historii tohoto pivovaru (samozřejmě s ochutnávkou jejich současných produktů). A ve městě je možné prozkoumat dnešní pivní řemeslnou scénu.

Kdyby někoho už unavoval ruch velkoměst, zatoužil poo klidu venkova a zároveň se nechtěl vzdát dobrého piva, může zamířit na Shikoku, kde ve vesnici Kamikatsu je zero waste pivovar Kamikatz Rise & Win Brewing Co. který krom zodpovědného přístupu nabízí i velmi kvalitní pivo.

Jak je vidět, Japonsko toho má spoustu co nabídnout, tak Kanpai!

Asahi Super Dry a nejvyšší vrchol Shikoku Mt. Ishizuchi

Rok v Japonsku

Napsat komentář

2000km pěšky & 2500km na kole

Pěšky

Po jarní pouťi na Shikoku, jsem chtěl v chození pokračovat na Hokkaidó, ale po několika dnech, jsem zjistil že Shikoku nejde nahradit. Hokkaidó ma hezkou přírodu, zajímavý místa, ale všechno je to spojený frekventovanýma silnicema – nic pro pěší. Došel jsem z Otaru do Wakkanai a odtamtud jsem odjel na ostrovy Rebun a Rishiri. Po týdenim chození v ráji jménem Rebun, jsem se definitivně rozhodnul, že dál už ani krok. Po návratu zpět do Wakkanai, jsem se chtěl dostat na poloostrov Širetoko (v jazyce Ainu, původních obyvatel Japonska; „Konec Světa“). Dopravil jsem se tam nakonec kombinací autobusu, vlaku, stopu a pár dní po svejch. Vylezl jsem na tamní nejvyšší bod Mt. Rausu, ochutnal jsem medvědí maso a odjel autobusem do Saporra.

*takhle se člověk tváří, když stráví posledních 18 let chozením po Japonsku*

Na kole

Kolo jsem si koupil v Sapporu, původně jsem uvažoval, že si pořídím, jako zodpovědný člověk, nějaký mírně jetý bicykl vhodný na delší trasy, no nakonec to dopadlo tak, že jsem si koupil skládačku značky Jeep a rozhod se, že na ni dojedu z Hokkaida na Okinawu. Se šesti stupňovou přehazovačkou to šlo do kopců z tuha, navíc ani moc nebrzdila (resp. na začátku cesty špatně, ke konci už vůbec) takže i sjezdy byli zajímavý – ale byla to prostě sranda.

Měl jsem už dost kempů a chtěl jsem využít nově nabitý volnosti v podobě toho, že nejsem omezen počtem kilometrů který jsem schopen ujít, ale kolik jich jsem schopen ujet (btw. to je troj až čtyřnásobek), takže hned první noc jsem strávil na gauči v autobusový zastávce a dál jsem spal kde se dalo prostě; v hamace u veřejných záchodů na pláži, v šatně v lese u horkýho pramene, v opuštěný dřevěný boudě u lesa… kdekoli.

Začátek na Hokaidu byl fajn, občas to bylo složitější; velký kopce, deštivý počasí, frekventovaný silnice – ale byla to fajn jízda. Když jsem přeplul na trajektu na Honshu, ze začátku to ještě šlo, ale když jsem potom začal projíždět nekonečným, nudným, šedivým a depresivním předměstím – nejdelší úsek měl dost přes 100km, tak mě chuť do další cesty začala opouštět a já začal pochybovat o svém cíli na Okinawě. Pak jsem dojel do Kjóta a tejden si odpočinul, už jsem tušil že na Okinawu nedojedu. Potom jsem pokračoval přes Naru na Shikoku, stavil se zpátky na farmě – a bylo jasno, že dál nejedu.

Pracovně

Moji pracovní část svýho work&travel pobytu jsem odpracoval na jedný farmě v prefektuře Tokushima na Shikoku. Celkově jsem tam strávil čtyři měsíce – rozdělený do tří částí; viděl jsem jak to na farmě vypadá na začátku sezóny, uprostřed i na konci – a trochu tak zjistil, jak funguje a jak to vypadá na farmě podle one straw revolution. Naučil jsem se několik japosnkejch slovíček, říct dánsky dobrý ráno, vyhrál jsem kvalitně obsazený mezinarodní turnaj v badmintonu a poznal spoustu zajimavejch lidí. …a po Vánocích, jsem s tydením stopoverem v Sendai, odletěl na Okinawu.

Co jsem četl v roce 2020

Napsat komentář

Minulý rok bylo pro mě čtenářsky plodné období; přečetl jsem něco přes padesát knih a držel se (i když v nepravidelným rytmu) tempa co týden, to kniha. Celý tohle proběhlo na mým novým Kindlu a i když jsem se mu dlouhou dobu bránil, už bych se bez něj neobešel. Přečetl jsem si dost věcí, co už jsem četl dřív – a člověk většinou čte znova jen to, co se mu líbí. Z těch novejch věcí bych do mýho top3 loňského roku zařadil a někdy v budoucnu si je přečtu znova :

McCarthy : Krvavý Poledník aneb Večerní červánky na západě
London : Tulák po hvězdách
Thoraeu : Walden aneb život v lesích
a zmínit musím i ekonomicko-filozofickou knihu od českýho ekonoma Tomáše Sedláčka : Ekonomie dobra a zla

Naopak co se týká zklamání;
Nelíbilo se mi Rok Vdovou od mého oblíbence Johna Irvinga. Taky jsem přečetl asi tři nebo čtyři díly série Dexter a myslím že autor může bejt rád že na motivy jeho knih vznikl perfektní seriál, protože knihy jsou podprůměr. A nakonec ne úplně špatná kniha Já, poutník – ale když jsem viděl na databázeknih.cz hodnocení 91% čekal jsem něco velkýho a… …napínavý to bylo, ale žádnej zázrak se nekonal.

IRVING – Modlitba za Owena Meanyho, Svět podle Garpa, Rok Vdovou
KEROUAC – On the road, Dharmoví tuláci, Big Sur, Andělé pustiny, Vize Gerarda, Maggie Cassidy
MCCARTHY – Cesta, Všichni krásní koně, Hranice, Města na planině, Dítě Boží, Krvavý Poledník
PUZO – Kmotr, Sicilián
HUXLEY – Brave New World
ZAMJATIN – My
ORWELL – 1984, Úpadek anglické vraždy
CAVE – A uzřela oslice anděla
CHRISTIE – Vražda v Orient Expresu, Zlo pod Sluncem, Zlatá Brána otevřená
WYNDHAM – Den Trifidů
CLARK – Noc Trifidů
NABOKOV – Lolita
HRABAL – Příliš hlučná samota
LINDSAY – Dexter’s
MURAKAMI – Podivná knihovna
HEMINGWAY – Stařec a moře
NESBØ – Syn
VIEWEGH – Báječná léta pod psa
HESSE – Stepní vlk
LONDON – Tulák po hvězdách
SAINT-EXUPÉRY – Malý princ
VONNEGUT JR. – Jatka č.5
HAYES – Já, poutník
MICHIE – Kouzelník ze Lhasy
MCDOUGAL – Zrozeni k běhu

PRITZKER – Vynález jménem Bitcoin
SEDLÁČEK – Ekonomie dobra a zla
STROUKAL – Ekonomické bubliny, Dark Web

FUKUOKA – One straw revolution
LEARY – Politika extáze
KRAKAUER – Útěk do divočiny
THORAEU – Walden aneb život v lesích
KACZYNSKI – Unabomber : manifest
MATSUSHITA – Shikoku Pilgrimage
ROSLING – Faktomluva

VRÁZ – V Siamu, zemi bílého slona
BOWDEN – Pablo Escobar

The Way of Light’houses, Shikoku, Japan

Napsat komentář

Jak? pěšky
Kolik? cca 1250km, dva měsíce
Kdy? mezi dubnem a červnem 2020
Kudy? po jižním pobřeží Šikoku a pak na Mt. Ishizuchi
Za kolik? denní náklady cca ¥1250 / $12

Původně jsem měl v plánu buddhistickou pouť Shikoku88; cestu s více jak tisíciletou tradicí, po osm a osmdesáti chrámech na japonským ostrově Šikoku, ale nakonec, z různých důvodů, jsem se rozhodl jít svou vlastní cestou.

Začal jsem na nejvýchodnějším bodu ostrova – majáku Kamoda a pokračoval na západ podél pobřeží, prošel okolo nejjižnějšího bodu – majáku Ashizuri, až jsem se dostal k nejzápadnějšímu bodu – majáku Sadamisaki. Dál na západ už to nešlo, ale já nechtěl končit a tak jsem zahnul do vnitrozemí a putoval směrem k nejvyšší hoře ostrova – Mt. Ishizuchi. Po výstupu jsem se ještě pár dní toulal po severním pobřeží a pak svou cestu ukončil.

První tři týdny jsem šel offline a prvních tisíc kilometrů bez alkoholu. Na začátku cesty jsem vykouřil svou poslední cigaretu a od tý doby jsem bývalý kuřák. Nejčastěji jsem spal v šintoistických svatyních nebo ve stanu; v lesích, na plážích nebo v parcích. Ale taky jsem spal na rozhlednách, altánech, vlakový a autobusový zastávce, dálničním odpočívadle, v opuštěný kavárně, opuštěným kulturáku, ve skladu, v dělostřelecký jeskyni, v horský boudě a na chodbě veřejných záchodů.

Za nocleh jsem platil jen jednou – dobrovolný příspěvek v horský boudě, jinak moje výdaje byli z většiny jen na jídlo; snídaně a večeře jsem si vařil sám. Cestou jsem se třikrát stavil v onsenu, jinak jsem se myl v oceánu, řekách, na veřejných toaletách a nebo v parcích u venkovního zdroje vody.

Fotky z týhle cesty jsou (a ještě nějaký přibudou) k nalezení pod tagem the way of light a cestovní deník, který jsem si během cesty vedl, je tady.

Třicet knih

Napsat komentář

Nejlepší beletrie co jsem četl do svých třiceti let. Těch knih není třicet, je jich o pár víc – ale líbil se mi ten nadpis; třicet knih. Jednotlivé knihy nechávám bez komentáře, ale když jsem si je seřadil, utvořilo se v tom seznamu několik skupin ohraničených obdobím vzniku; od prorockých vizí z meziválečného období, přes poválečnou beat generation, kreativitu šedesátých let, beznaděj následující po konci šedesátek, po vstup do nového milénia s Irvinem Welshem.
Kdybych musel vybrat tři knihy a jednoho autora; byl by to nesmrtelný král beat generation Jack Kerouac a celé jeho dílo,
Irvingův Owen Meany, Caveův Euchrid Eucrow a prequel k Trainspottingu Skagboys.

Můj, nějaký čas neaktualizovaný, profil na databazeknih.cz je https://www.databazeknih.cz/uzivatele/kofejn-59152

Jevgenij Zamjatin 🇷🇺
Мы, 1920

Aldous Huxley 🇬🇧
Brave New World, 1932

George Orwell 🇬🇧
Burmese Days, 1934
Nineteen Eighty-Four, 1949

John Wyndham 🇬🇧
The Day of the Triffids, 1951

Jack Kerouac 🇺🇲
On the Road, 1957
Visions Of Cody, 1959
The Dharma Bums, 1958
Desolation Angels, 1958

Ken Kesey 🇺🇲
One Flew Over the Cuckoo’s Nest, 1962
Sailor Song, 1992

Tom Wolfe 🇺🇲
The Electric Kool-Aid Acid Test, 1968

Hunter S. Thompson 🇺🇲
Fear and Loathing in Las Vegas, 1971

James Donleavy 🇺🇲
The Beastly Beatitudes of Balthazar B., 1968

Mario Puzo 🇺🇲
The Godfather, 1969
The Family, 2001

Cormac McCarthy 🇺🇲
Suttree, 1979

Nick Cave 🇦🇺
And the Ass Saw the Angel, 1989

John Irving 🇺🇲
The World According to Garp, 1978
The Cider House Rules, 1985
A Prayer for Owen Meany, 1989

Christiane F. 🇩🇪
Wir Kinder vom Bahnhof ZOO, 1978

Ingvar Ambjørnsen 🇳🇴
Hvite Niggere, 1986

Radek John 🇨🇿
Memento, 1986

Jan Pelc 🇨🇿
…a bude hůř, 1996

Gene Brewer 🇺🇲
K-PAX The Trilogy, 1995

Jon Krakauer 🇺🇲
Into the wild, 1996

Irvine Welsh 🇬🇧
Skagboys, 2012
Trainspotting, 1993
Filth, 1998
Glue, 2001
The Bedroom Secrets of the Master Chefs, 2006
The Sex Lives of Siamese Twins, 2014
A Decent Ride, 2015

DBC Pierre 🇦🇺
Lights Out in Wonderland, 2010

Uhlíkový Peklo

Napsat komentář

*Na letišti v Hanoi je bezpečnost na prvním místě a to stylově!*

Čekám na letišti a přemejšlim, kolikrát jsem za poslední dobu odněkud někam letěl. Vyšlo mi, že za posledních cca 1000 dní jsem 41x nastupoval do letadla – to je víc jak jeden let každý čtyři týdny. Nevím kolik je to kilometrů a kolik se díky mě vyprodukovalo CO2 a počítat se mi to nechce…

1) Praha🇨🇿 – Brusel🇧🇪
2) Brusel🇧🇪 – Madrid🇪🇸
3) Madrid🇪🇸 – Lima🇵🇪
4) Lima🇵🇪 – Tarapoto🇵🇪
5) Tarapoto🇵🇪 – Lima🇵🇪
6) Lima🇵🇪 – Madrid🇪🇸
7) Madrid🇪🇸 – Mnichov🇩🇪
8) Praha🇨🇿 – Dauhá🇶🇦
9) Dauhá🇶🇦 – Saigon🇻🇳
10) Hue🇻🇳 – Saigon🇻🇳
11) Saigon🇻🇳 – Phom Penh🇰🇭
12) Siem Reap🇰🇭 – Hanoi🇻🇳
13) Hanoi🇻🇳 – Saigon🇻🇳
14) Saigon🇻🇳 – Dauhá🇶🇦
15) Dauhá🇶🇦 – Praha🇨🇿
16) Praha🇨🇿 – Dauhá🇶🇦
17) Dauhá🇶🇦 – Dillí🇮🇳
18) Váránasí🇮🇳 – Dillí🇮🇳
19) Dillí🇮🇳 – Bagdogra🇮🇳
20) Bagdogra🇮🇳 – Mumbai🇮🇳
21) Mumbai🇮🇳 – Goa🇮🇳
22) Goa🇮🇳 – Mumbai🇮🇳
23) Mumbai🇮🇳 – Dauhá🇶🇦
24) Dauhá🇶🇦 – Praha🇨🇿
25) Praha🇨🇿 – Dauhá🇶🇦
26) Dauhá🇶🇦 – Saigon🇻🇳
27) Hanoi🇻🇳 – Penang🇲🇾
28) Penang🇲🇾 – Langkawi🇲🇾
29) Langkawi🇲🇾- Kuala Lumpur🇲🇾
30) Kuala Lumpur🇲🇾 – Hanoi🇻🇳
31) Hanoi🇻🇳 – Chiang Mai🇹🇭
32) Saigon🇻🇳 – Dauhá🇶🇦
33) Dauhá🇶🇦 – Praha🇨🇿
34) Vídeň🇦🇹 – Bangkok🇹🇭
35) Bangkok🇹🇭 – Hanoi🇻🇳
36) Hanoi🇻🇳 – Yangon🇲🇲
37) Yangon🇲🇲 – Hanoi🇻🇳
38) Hanoi🇻🇳 – Bangkok🇹🇭
39) Bangkok🇹🇭 – Colombo🇱🇰
40) Colombo🇱🇰 – Bangkok🇹🇭
41) Bangkok🇹🇭 – Ósaka🇯🇵

…a tak jsem smířenej s tím, že skončím v CO2 pekle. Na obrazovce přede mnou bude portrét Gréty, ve stylu Big Brother z 1983, kterej na mě bude upírat svůj nasranej pohled. Celý to peklo bude v permanentní turbulenci, neustále bude znít ohlušující zvuk startujícího letadla a já budu mít nikdy nekončící jetlag. Nebudu sedět u okýnka a vedle mě bude sedět tlustej a spocenej týpek, kterej přetejká ke mě na sedačku a zezadu do mě bude furt kopat ňákej nevychovanej spratek. A všichni okolo budou tleskat.

Ps. Šestkrát jsem přestupoval v Dauhá a do Hanoje jsem pětkrát přiletěl a čtyřikrát z něj odletěl – takže jsem byl na těchto letištích častěji, než na pražský Ruzyni. Btw. Na mou obranu; do Hanoje jsem jednou přijel z Laosu autobusem (24h cesta), několikrát jsem přijel a odjel vlakem (dvakrát trasu Saigon-Hanoi; 34h cesty) a jednou přijel na kole.

Je dovolená v Myanmar drahá?

Napsat komentář

1000 MMK = $0,7 = 16kč

Někde jsem četl, že dovolená v Barmě je dražší než je v Jihovýchodní Asii běžný. Hlavně co se týká ubytování – kvůli tomu že cizinci můžou spát jen v hotelech který mají licenci na ubytovávání zahraničních turistů. Po čtyřech tejdnech strávených v Barmě, si to nemyslím.
Jednadvacet nocí jsem strávil v hostelech, všechny jsem si rezervoval na booking.com. A vždycky jsem vybíral ty, s nejlepším hodnocením. U všech byla snídaně v ceně. Za těch dvacet jedna nocí jsem zaplatil 234.000MMK, to je průměrně $7.5 na noc. Čtyři noci jsem strávil na cestě; tři noční autobusy a jeden vlak. To stálo 59.000MMK a to je zhruba $10 na jeden noční přesun. Celkem to bylo skoro 2.000km, ale byli to fakt celonoční cesty, protože místní doprava je prostě pomalá (a vlaky ještě o dost pomalejší). Další dvě noci jsem byl na treku Kalaw – Inle Lake, organizovaný třídenní trek s průvodcem, jedna noc v homestay v zapadlý vesnici a druhá noc v buddhistickým klášteře. V ceně bylo i veškerý jídlo po celou dobu treku a přejezd na lodi přes Inle Lake. Cena byla 38.000MMK / $26. Když jsem platil, váhal jsem jestli je to cena za celý trek a nebo cena za jeden den 🙂 Další věc na kterou je třeba myslet jsou placený vstupy do určitejch oblastí; Bagan 25.000, Inle 15.000, Shwedagon 10.000MMK. Jak jsem psal, snídaně je v Barmě vždycky v ceně ubytování.

Streetfood začíná na tisíci kyatech a jídlo s pitím v místní restauraci se vejde v pohodě do pěti tisíc. I s nákupem vody a ňákejch drobností okolo se člověk vejde do 10.000MMK na den ( a kdyby chtěl tak klidně na polovinu).Pivo v místních hospodách stojí většinou 850MMK (a krabička červenejch Lucky Strike 1.200) 😉

Takže to je;

Ubytování 234k
Doprava 59k
Trek 38k
Vstupné 50k
Jídlo a pití 250k
Taxi 20k

A to je zhruba 650.000MMK / $444 / 10.000kc za čtyři tejdny v lowcost stylu ale s tím, že se člověk v ničem neomezuje a může procestovat kus týhle krásný země.

Samozřejmě, je to dost individuální, můžete se nad Baganem proletět v horkovzdušným balónu za $400 a v Rangúnu si zajít na oběd do slavnýho Strand Hotel za $100, nebo chodit na pivka do Burbrit Brewery (btw. doporučuju 🙂 ) a místo autobusů lítat letadlem, tohle je takovej pohodlnej základ…
Plus vízum který stojí $50 / 1150kč.

Jedenáct tisíc jde utratit za víkend v Amsterdamu nebo za tejden v Chorvatsku. Já hlasuju pro měsíc v Barmě.

VAGABUNDUS

…on the road!

Archiv rubriky: Nezařazené

Co jsem četl v roce 2022

Co jsem četl v roce 2021

Deník ze Shikoku

Pivo v Japonsku

Rok v Japonsku

Co jsem četl v roce 2020

The Way of Light’houses, Shikoku, Japan

Třicet knih

Uhlíkový Peklo

Je dovolená v Myanmar drahá?