Archiv pro měsíc: Březen 2021

Pivo v Japonsku

Perfektní servis je v Japonsku standartem. Kamikatz

Místní trh s pivem ovládají čtyři velký společnosti; Asahi, Kirin, Suntory a Sapporo. Jedničkou je Asahi s vlajkovou lodí Asahi Super Dry a celkově tahle společnost ovládá 37% pivního trhu (btw. toho českýho 44%, protože je vlastníkem Plzeňského Prazdroje). Kdybych si měl z těhlech pivovarů vybrat, byla by to čtyřka na trhu a nejstarší pivovar v Japonsku; Sapporo, jejich Sapporo Classic (dostupný jen na Hokkaido) je dobrý a Yebisu, taková lehce prémiová značka, pod ně spadající, je taky fajn.

Sapporo Classic

V celým Japonsku je běžně dostupný pivo Orion z Okinawy, představuje však jen procento pivního trhu. Ale na Okinawě se pije převážně Orion a osobně mi víc chutnal než Asahi Super Dry. Ale je fakt, že Orion nejlíp chutná na svým domovským ostrově.

Orion nejlíp chutná na pláži

Značnej podíl, co se pití piva týká, spadá pod Happoshu, což je nízko-sladové pivo které vděčí své existenci místním daňovým předpisům a jeho zařazením do méňě zdaněné kategorie, než je u normálního piva. Pozná se tak, že je levnější a nepřekvapivě většinou nestojí za nic. Ale dají se najít i výjimky, který ujdou, třeba moje oblíbený bylo Asahi The Rich. Cena v supermarketu začíná na ¥150 (30kč) za půlitrovou plechovku a to je asi polovina ceny piva normálního – takže tak, levnější cesta jak se opít.

pití s jelenama v Nara je sranda

Další cestou jak ušetřit peníze je Nomihodai aneb All you can drink, v Česku by tenhle obchodní model nejspíš moc nefungoval, ale v Japonsku to není nic neobvyklého. Je to sranda a člověk bez extra snahy snadno stlačí cenu piva pod běžnou taxu. Jinak obvyklý pivo v Izakaya (japonská hospoda) stojí ¥500 a ty v microbrewery zhruba dvojnásobek.

jeden ze spousty druhů happoshu od Sappora

Kdyby náhodou člověka omrzeli japonský piva, není problém si koupit spoustu zahraničních piv; od gigantů jako Heineken, Guiness, Budweiser, přes spousty řemeslných piv z Ameriky až třeba po Bernarda z českého Humpolce. V poslední době se otevírají Pilsner hospody, takže kdyby se někomu stejskalo po točený Plzni, ani to není problém (btw. v době mojí návštěvy stál půlitr ¥1200 (240kč) ).

kvalitní u.s. beer? no problem.

A to nejlepší na konec a důvod proč by měl mít každej pivní turista na seznamu Japonsko jako svůj cíl návštěvy, jsou samozřejmě řemeslné mikropivovary. Po Japonsku jich je kolem tří set a tak je co objevovat a jsou na vysoké úrovni. Určitě musím zmínit Kyoto Beer Lab, což je nanobrewery nabízející zajímavý piva, v pohodový atmosféře. Jejich Blueberry Cheesecake Sour byl naprosto fenomenální. V Kjótu je toho ale mnohem víc, třeba Spring Valley Kyoto, ti mají naprosto promakaný párování jídla s jejich pivem a celou návštěvu výčepního zařízení tak povyšují na novou vyšší úroveň.

Kyoto Beer Lab

Nejlepší pivní bar kterej jsem kdy navštívil je Beer-In v Sapporu, nabízející více než 300 druhů piv a to zejména z americké pivní scény. V Sapporu se krom týhle pivní oázy nachází taky nějáká ta kultura, v podobě muzea pivovaru Sapporo, kde je možné prozkoumat téměř stopadesátiletou historii tohoto pivovaru (samozřejmě s ochutnávkou jejich současných produktů). A ve městě je možné prozkoumat dnešní pivní řemeslnou scénu.

Kdyby někoho už unavoval ruch velkoměst, zatoužil poo klidu venkova a zároveň se nechtěl vzdát dobrého piva, může zamířit na Shikoku, kde ve vesnici Kamikatsu je zero waste pivovar Kamikatz Rise & Win Brewing Co. který krom zodpovědného přístupu nabízí i velmi kvalitní pivo.

Jak je vidět, Japonsko toho má spoustu co nabídnout, tak Kanpai!

Asahi Super Dry a nejvyšší vrchol Shikoku Mt. Ishizuchi

Rok v Japonsku

2000km pěšky & 2500km na kole

Pěšky

Po jarní pouti na Šikoku jsem chtěl v chození pokračovat na Hokkaidó, ale už po pár dnech mi došlo, že Šikoku nejde nahradit. Hokkaidó má krásnou přírodu, zajímavý místa, ale všechno je propojený frekventovanýma silnicema – nic pro pěší. Došel jsem z Otaru až do Wakkanai a odtud pokračoval na ostrovy Rebun a Rishiri. Po týdnu chození v ráji jménem Rebun jsem se definitivně rozhodnul, že dál už ani krok. Po návratu do Wakkanai jsem se chtěl dostat na poloostrov Širetoko (v jazyce Ainu, původních obyvatel Japonska, „Konec světa“). Nakonec jsem se tam dostal kombinací autobusu, vlaku, stopu a pár dní pěšky. Vylezl jsem na tamní nejvyšší vrchol, Mt. Rausu, ochutnal medvědí maso a odjel autobusem do Sappora.

takhle se člověk tváří, když stráví posledních 18 let chozením po Japonsku

Na kole

Kolo jsem si koupil v Sapporu. Původně jsem chtěl být zodpovědnej a pořídit si nějakej mírně jetej bicykl na delší trasy. Nakonec jsem si ale koupil skládačku značky Jeep a rozhodl se, že na něm dojedu z Hokkaida až na Okinawu. Se šestistupňovou přehazovačkou to do kopců šlo ztuha, navíc moc nebrzdilo (na začátku špatně, ke konci už vůbec), takže i sjezdy byly dost divoký – ale byla to prostě sranda.

můj Jeep

Měl jsem už dost kempů a chtěl jsem využít nově nabitý volnosti v podobě toho, že nejsem omezen počtem kilometrů který jsem schopen ujít, ale kolik jich jsem schopen ujet (btw. to je troj až čtyřnásobek). První noc jsem strávil na gauči v autobusový zastávce a dál jsem spal prostě tam, kde se dalo – v hamace u veřejnejch záchodů na pláži, v šatně v lese u horkýho pramene, v opuštěný dřevěný boudě u lesa… prostě kdekoli.

hamaka u pláže
gauč na zastávce

Začátek na Hokkaidu byl fajn, i když občas dost náročnej – velký kopce, deštivý počasí, frekventovaný silnice. Ale pořád to byla fajn jízda. Když jsem pak přeplul trajektem na Honšú, ze začátku to ještě šlo, ale pak jsem začal projíždět nekonečným, nudným, šedivým a dost depresivním předměstím – nejdelší úsek měl přes 100 km souvislý městský zástavby – a chuť pokračovat dál mě začala opouštět. Začal jsem pochybovat, jestli vůbec dojedu na Okinawu. Když jsem dorazil do Kjóta, dal jsem si týden pauzu a bylo mi víceméně jasný, že to nedojedu. Přes Naru jsem pak dojel na Šikoku, zastavil se zpátky na farmě – a bylo jasno. Dál už ne.

kempovaní na ostrově Kamomejima

Pracovně

Pracovní část svýho work&travel pobytu jsem strávil na jedný farmě v prefektuře Tokušima na Šikoku. Celkem jsem tam byl čtyři měsíce – rozdělený do tří období. Viděl jsem, jak farma vypadá na začátku sezóny, uprostřed i na konci, a trochu pochopil, jak to celý funguje podle filozofie One-Straw Revolution. Naučil jsem se pár japonskejch slovíček, říct dánsky „dobrý ráno“, vyhrál jsem kvalitně obsazenej mezinárodní turnaj v badmintonu a potkal spoustu zajímavejch lidí. A po Vánocích jsem s týdenním stopoverem v Sendai odletěl na Okinawu.

západ slunce z Broken Bridge