Archiv autora: vagabund

On the Fold: Malaysia

folding my bike, unfolding the world!

Kuala Lumpur, 15/12/2025

Poslední měsíce jsem strávil na japonským Shikoku, nejdřív jsem šel Shikoku 88 a pak si na dva tejdny půjčil kolo a trochu se projel, slavný Shimanami Kaido a nějaký další místa. Během ježdění jsem si uvědomil, že chci jet na kole dál – a můj původní plán, letět z Japonska do Singapuru a odtamtud jet vlakem do laoskýho Luang Prabang, tam si koupit kolo a projet Laos – změnit tak, že vynechám ten vlak úplně. Jsem v KL, koupil jsem si skládačku, Polygon Urbano 5, a jedu na sever. Na jaře chci bejt zpět v Japonsku.

do Kuala Kubu Bharu, 60 km

Výjezd z Kuala Lumpur nakonec nebyl tak hroznej, vyjížděl jsem časně z rána a za stálýho mrholení jsem dojel do Batu Caves, kde déšť zesílil, a tak jsem to přečkal na vlakový stanici. Ptaly se mě tam na cestu dvě vietnamský turistky, což mě celkem pobavilo. Když se déšť utlumil, vyjel jsem dál a čekalo mě stoupání a chvílema jsem kolo i tlačil. Déšť se pak zas vrátil a celej jsem zmoknul, ale cestou zas uschnul. Ubytoval jsem se v takovejch příjemnejch předělanejch nákladních kontejnerech a je tu bazén, takže si zajdu na večeři a pak si dám bazén a jdu spát.

do Slim River, 55 km

Tak celkem očistec dnes. Večer jsem si pohrával s myšlenkou provést zátěžový test a ujet 140 km do Teluk Intan, ale když jsem ráno v pět vstal a pršelo, tušil jsem, že to dnes asi nevyjde. Ve tmě a v dešti se mi vyjíždět nechtělo, a tak jsem čekal a vyjel až před devátou, to už jen lehce poprchávalo. Ale po chvíli zase začalo pršet, chcalo celej den, víc jak včera. Krom asi 10 km, kdy jsem projížděl vedlejší cestou vedoucí palmovou plantáží, jsem jel převážně po dálnicích a ke konci to bylo celkem o držku a příště radši 30 km objedu, než abych vjel na dálnici. Dost pršelo a už byly všude možně kaluže, nebyla tu žádná krajnice a celkem provoz a ještě dost náklaďáků, jakože nebyl to hezký zážitek.Takže fucking highway a opět celej prochcanej, jediný co mi zvedlo náladu byla dnešní gastronomie; k pozdní snídani jsem zastavil u stánku a dal rýži se vším možným, ke svačině takový hand made Ferrero Rocher. A oběd/večeře vedle hotelu, nejdřív nějaký křupavý kuře s omáčkou sambal, pak malajskou verzi fish and chips a k tomu dvě mangový smoothie s vanilkovou zmrzlinou. A zejtra do Teluk Intan!

do Teluk Intan, 85 km

Ráno netradičně nepršelo, vyjel jsem plnej pozitivní energie a chtěl si dát snídani až po prvních 20 km, ale to se mi vymstilo, protože tam zrovna nic nebylo a zachránily mě až na 35. km alespoň smažený banány a teplý Milo v jednom stánku. Cesta fajn, žádná dálnice, dokonce i úsek na takový neasfaltový cestě, spousta opic a vydrželo nepršet celej den, takže fajn.Ale začala se srát přehazovačka, od začátku nepřehazovala úplně precizně, ale dalo se to, ale během dneška se to začalo dost zhoršovat. Před koncem jsem ještě zaznamenal, že zadní kolo potřebuje dofouknout, takže po příjezdu na hotel jsem odjel do cykloservisu, kde jsem si to nechal seřídit, zároveň vše zkontrolovat, dofouknout – a neplánovaně jsem si koupil novou sedačku, z tý původní tvrdý mě fakt bolí prdel. Vzal jsem gelovou, co není úplně ideální na long distance, ale na tu tvrdou bych si zejtra asi nedokázal sednout. Stála jen 50 ringitů. Uvidím, jak to s ní půjde, tu starou jsem si nechal v záloze.

do Seri Iskandar,60 km

Čekal mě jen kratší úsek, tak jsem vyrazil až po osmý a ještě se hned stavil na vydatnou snídani. Po ránu lehce poprchávalo, ale po chvíli to přešlo a už během dne nepršelo. Cesta celkem monotónní, většinu dne jsem strávil na takový státovce, nebylo to nebezpečný, spíš jen nudný. Až před cílem jsem z ní sjel a projel takový malý vesnice v nějakým pralese, tam to bylo fajn. Dorazil jsem hodinu před check-inem, takže jsem zašel na oběd and that’s all. Btw sedačka lepší, ale ke konci mě bolela prdel i tak.

do Simpang, 95 km

Díky očekávaným kilometrům jsem vyrazil hned z rána na sedmou, pár minut před východem slunce, a ještě že tak. Doteď u mě vzbuzoval respekt déšť, ale až dnes jsem zažil slunečný den – peklo. Už kolem devátý bylo dost nepříjemně. Dal jsem si rychlou snídani, takový ty indický placky a nějaký skopový curry a pak už bych do sebe nic nedostal. Jen jsem doplňoval tekutiny a chladil se nanukama. Kolem poledne jsem začal zvolňovat tempo a dělal kratší i delší pauzy.Každopádně jsem úspěšně dojel a už od rána jsem byl rozhodnut, že si dám zítra první odpočinkový den bez kola.

PS: Poznávám místní faunu dle přejetých mrtvol na silnici, dnes jsem viděl dva velký hady, varana (?), opici (!), kočku a něco jako skunka.

PS2: Celej den jsem projížděl mezi plantážemi ty palmy na olej, co tu pěstují – už i dřívější dny, ale dnes to bylo skoro jen to a navíc i zpracovatelský továrny a tak. Přemýšlel jsem po cestě, co to přineslo místním lidem a na různý místní souvislosti, co mě předtím nikdy nenapadly.

Simpang, zero day

První odpočinkový den se nesl ve znamení naprosto nicnedělání, přes den jsem vyšel jen jednou z mojí klimatizovaný místnosti s výhledem na lotosovou farmu – pro pizzu, co jsem si objednal k obědu. Jinak jsem jen četl, ležel, koukal na natočený videa a tak. Po setmění jsem si došel do nejbližší restaurace a to bylo vše. Už teď můžu říct, že den odpočinku je velmi znát, už jen co se týče hýžďových partií. Když jsem před cestou rozpočítával, kam můžu a jak rychle dojet, říkal jsem si, že pojedu čtyři nebo pět dní a pak den pauza. První dny jsem si říkal, že bych mohl zrychlit, že bych vynechával jen sedmej den – ale když jsem to počítal, nemá to skoro smysl. Při pěti dnech jízdy (80 km/den) na den pauzy ujedu za měsíc 2000 km. Když to zvednu na tempo šest dní jízdy na den volno, tak za měsíc ujedu 2057 km. Je to takový neintuitivní, myslel bych, že rozdíl bude větší.

do Bukit Mertajam, 95 km

Vyjížděl jsem s východem slunce, ale původně jsem chtěl vyjet aspoň o půl hodiny před ním, protože dnes měl bejt obzvlášť horkej den, pocitovka po poledni hlášená na 43 °C. Ale večer jsem usnul později a ráno se mi nechtělo… Den by šel rozdělit na tři úseky, start a konec byly po frekventovaný hlavní silnici a mezi tím byla dlouhá klidná cesta podél rovnýho zavodňovacího kanálu a v jeho okolí převážně rýžový pole a sem tam nějakej barák. Ráno jsem posnídal ovesnou kaši a koupil při výjezdu z města nějakej sendvič, takže jsem vydržel až do skoro poledne a naplánoval si jídlo až v tom největším horku. Nejdřív klimatizovaný KFC a pak dýl odpoledne v jedný kavárně, kde jsem měl skvělý singapurský nudle. Vedro bylo fakt brutální, už jsem vybavenej solí a piju slanou vodu a je to znát – sůl nad zlato! Po příjezdu jsem zašel do místního Decathlonu a koupil si kuklu proti slunci a neodolal jsem a vzal jsem taky cyklokraťasy s tou gelovou výplní – uvidím, jak se osvědčí.

do Teluk Bahang,60 km

Od rána jsem byl takovej zpruzelej a nezlepšilo to, že jsem projížděl přes Butterworth, přes město, přes frekventovaný silnice – nuda a šeď a všude samý auta, bloudění a hledání nájezdů. Pak trajekt na Penang, ten byl dobrej, přijel jsem, nalodil se a vypluli jsme a za pár minut byli na ostrově. Pak jsem koukal do mapy a zaradoval se, že George Town projedu celej cyklostezkou. Šlo ale spíš o chodník a nemít skládačku, bylo by to ještě otravnější, takhle jsem pár km v klidným tempu na chodníku vydržel, ale pak sjel na frekventovanou silnici a namířil na druhou stranu ostrova, do rybářský vesnice, kde mám ubytování. A zejtra volno, nejsem fyzicky vyčerpanej, ale vzhledem k tomu ránu možná psychicky, takže pauza přijde vhod. Taky jsem koukal, že hranice jsou blízko a za pár dní jsem v Thajsku.

Teluk Bahang, zero day

Ostrov Penang mi přišel příhodnej pro den pauzy, původně jsem plánoval si zajet taxíkem do George Townu, trošku se tam projít a zajít na pivo – ale když jsem viděl, že 25 km cesta tam trvá skoro hodinu, tak mě přešla chuť a den jsem strávil v hamace a čet si, navečer jsem se prošel, koupil dva Carlsbergy a šel spát.

Jo a přes den jsem vyměnil sedačku a vrátil tu původní tvrdou. Uvidím jak to s ní bude vypadat s těma cyklo kraťasama.

do Sungai Petani, 65 km

Vyjel jsem za tmy a hezky jsem se projel po ostrově směrem k trajektu, kterej byl oproti cestě sem skoro prázdnej. V Butterworthu jsem si dal vydatnou snídani a jel pomalu dál na sever. Jelo se mi celkem dobře, před Sungai Petani byl na hlavní celkem hustej provoz a silnice byla bez krajnice, ale i tak jsem dojel do hotelu dobře naladěnej.

do Kangar, 120 km

S vědomím, že jsem si naplánoval delší jízdu a vytvoření novýho maxima, tak jsem na nic nečekal a z města jsem vyjel za hluboký tmy. Vzít to víc vnitrozemím, zkrátil bych si to o víc jak 10 km, ale mě lákalo pobřeží a tamní vesnice a městečka jako třeba Yan. Vede tamtudy silnice K1, je to hlavní tah, ale ne dálnice, prostě takovej hlavní spoj tamní oblasti, na hezkejch pár desítek kilometrů jsem z ní uhnul a projížděl po malejch cestách mezi rýžovými poli a vesnicemi – co mě zaujalo hned, co mě praštilo takříkajíc do nosu, bylo to, že tam nemají popelnice a odpad pálí, skoro před každým domem bylo ohniště a sem tam něco doutnalo.

Vyšlo celkem počasí na tenhle zátěžovej test a skoro celej den bylo zataženo a od moře foukal příjemnej vánek. Teplo furt, ale po těch předešlých peklech to bylo příjemný pokles. Takže jsem jel bez kukly na obličej a měl jsem ji jen na čele, aby mi nestejkal pot do očí. Ale když jsem přijel na hotel, zjistil jsem, že jsem pěkně spálenej, tady to slunce praží i když je schovaný za mrakem. Zejtra překročení hranic do Thajska, jsem rád za novou kapitolu, ale nejsem rád za nutnost zjišťování a zařizování různejch věcí. No snad mě pustí a zítra budu v Siamu.

PS: Zastavil mě postarší chlápek a upřímně se zajímal o mojí skládačku, má totiž v plánu na něčem podobným jet do Mekky.

do Padang Besar, 55 km

Tradičně za tmy, vstříc hranicím a Thajsku. Asi hodinu před Thajskem jsem zastavil na snídani a při placení říkám sympatický obsluze, že mi na těch 20 ringitů nemusí vracet, že jsem za chvíli v Thajsku a už je nepotřebuju – zeptala se, kudy jedu, a že jestli přes Wang Kelian, tak ten je zavřenej kvůli sesuvu a musím jet dál k Padang Besar (a vrátila mi ringity nazpátek – asi tu není dýšková kultura). Nepotěšilo mě to, ale nejdřív jsem si říkal, že si zajedu o hodinu dál východně, překročím hranici a pak pojedu zpět k vybranýmu ubytování, co jsem měl za Wang Kelian, jenže pak jsem koukal do mapy, kudy pojedu, a nejde tam jet, je tam nepropustná džungle bez cest a dnes (a pravděpodobně ani později) se tam nedostanu. To mi trochu narušilo plány, ehm. Chvíli jsem si říkal, že překročím hranici a ubytuju se hned někde zkraje Thajska, jenže překročení hranice, hledání novýho ubytování, SIM karta, ATM… Vůbec se mi to nechtělo řešit takhle za běhu a rozhodl jsem se zůstat ještě na noc v malajským bezpečí a další postup si naplánovat odsud. Siam se nekonal.

Na kolejích Jižní Ameriky: Serra Verde & Tren Patagónico

Vlakem přes Atlantický deštný prales, vlakem přes patagonskou step.
Dvě trasy, dva světy – dvě tváře jednoho kontinentu. Každá úplně jiná, ale u obou zaznívají ozvěny minulosti. Dvě slavné železnice mířící k pobřeží Atlantiku. Jedna se klikatí z kopce dolů, mezi mlhou a hustou džunglí, druhá míří tichem a rozlehlostí patagonské prázdnoty.

Pioneros del tren

Na jihu Brazílie byla na konci 19. století vybudována železnice – dnes známá jako Serra Verde Express – technický zázrak své doby. V náročných podmínkách neprostupného Atlantického deštného pralesa byla v krvi a potu více než devíti tisíc dělníků ručně vybudována trať se třinácti tunely a desítkami mostů. Koleje klesají z náhorní plošiny v Curitibě do přístavu Paranaguá a na sto kilometrech překonávají více než 900 metrů převýšení. Jejím hlavním účelem bylo propojit vnitrozemí státu Paraná a jeho kávové plantáže s mořem a usnadnit tak cestu pro export.

Serra Verde Express /fotka z railsouthamerica.com/

Tři tisíce kilometrů jižněji a o padesát let později, vznikla v srdci Patagonie jiná železnice, dnes známá jako Tren Patagónico. Spojuje odlehlé San Carlos de Bariloche s Viedmou, přístavem na řece Río Negro poblíž Atlantiku. V té době to bylo jediné spolehlivé spojení vnitřní Patagonie se světem. Trať byla vybudována proto, aby usnadnila export nerostných surovin a masa a podpořila rychlejší kolonizaci této bohem zapomenuté krajiny. Na rozdíl od krátké a strmé trati Serra Verde Express měří Tren Patagónico 826 kilometrů – ale v Patagonii je vzdálenost pojem relativní.

Vlakem v džungli

Průjezd džunglí

Serra Verde Express je dnes spíš turistická atrakce. Většina lidí ráno vyjíždí z Curitiby do městečka Morretes, kde si projdou historické centrum, nakoupí suvenýry a dají si místní specialitu – barreado, pomalu vařené hovězí maso podávané se smaženým banánem a rýží – luxusní záležitost! Odpoledne pak nasednou na autobus zpět do Curitiby. V Morretes jsem zůstal pár dní, půjčil si kolo a jezdil po okolních cestách v džungli.

To, že je vlak turistická atrakce, má i svoje výhody – jako je pohodlná online rezervace jízdenek. Nabízejí různý balíčky, třeba se zpáteční cestou autobusem nebo projížďkou jeepem v džungli. Vlak má dvě hlavní třídy: levnější Turística, což je běžnej vůz s klasickým rozmístěním sedaček, a komfortnější Boutique – stylový vagóny, občerstvení, welcome drink v podobě sklenky šumivého vína a neomezená konzumace nápojů během jízdy.

Zvolil jsem dražší variantu a vybral si vagón pojmenovaný Curitiba. Lístek mě stál 405 BRL, druhá třída vychází asi na polovinu. Za asi třiapůlhodinovou jízdu je to celkem dost, ale jak už jsem psal – jde hlavně o zážitek. A když už člověk jede, podle mě se vyplatí si něco připlatit, sednout si do pohodlnýho křesla a s výhledem na zelený kopce si vychutnat cestu se skleničkou v ruce.

stanice Marumbi1

Vlakem přes step

krávy a nic

Oproti tomu Tren Patagónico doteď slouží jako běžný dopravní spoj, nejen jako turistická atrakce. Online nákup jízdenek je trochu komplikovanej – jak to v Argentině bejvá. Mně se lístek nakonec podařil koupit přes vyhledávač Plataforma10. K dispozici byly jen obyčejný sedačky a s provizí to tehdy vyšlo na něco přes 70.000 ARS. Ve vlaku jsou i kupé, ale buď jsou určený jen pro cestující, co si nakládají auto na vlak, nebo je prodávají jen přes turistický agentury – mně se k nim bohužel dostat nepodařilo.

I tak byla cesta vlakem super a člověk se cestou nenudí. Krom výhledů z okna je k dispozici dobře zásobený jídelní vůz s kuchyní, kde podávají patagonské speciality – třeba jehněčí guláš. A co mě překvapilo: poslední vagón byl přestavený na kino. Během cesty promítali argentinské filmy, já jsem byl na nějaký kriminálce o bankovní loupeži v Buenos Aires. Pobavilo mě, že z banky ukradli deset milionů argentinských pesos – v (nedávné) době natáčení to byla asi závratná suma, ale dneska je to míň než deset tisíc dolarů.

zastávka Clemente Oneli2

Koleje, co změnily svět

Ne, Jižní Amerika není ráj pro železniční nadšence. Ale kdo hledá, najde. Obě tratě jsou nezapomenutelné. Serra Verde je jak fotka z katalogu – uhlazená, barevná, skoro až moc pěkná. Tren Patagónico je road movie – syrovej, pomalej, a opravdovej.

Co je spojuje? Ne místo, ani trasa. Ale to, že zvuk jejich kolejí s sebou nese vzpomínky na dávnou minulost, která pořád rezonuje i dnes.
Obě řadím k tomu nejlepšímu, co se dá na kolejích zažít.

  1. Stanice Marumbi je jedinou bránou do stejnojmenného národního parku Pico do Marumbi State Parku, přístupná pouze po kolejích, silnice tam nevede. Park zahrnuje vrcholy horského masivu Conjunto Marumbi – nejvyšší je Olimpo (1 539 m), považovaný za kolébku horolezectví v této části Brazílie. ↩︎
  2. Osada Clemente Onelli v argentinské provincii Río Negro má dnes jen něco přes sto obyvatel. Nese jméno italského zoologa, který zasvětil život výzkumu místní fauny a dvacet let vedl zoologickou zahradu v Buenos Aires. ↩︎

Tōhoku pěšky: Ztracený sever Japonska

Úzká venkovská silnice v oblasti Tóhoku s výhledem na zasněžené hory v dálce.
Ztracený sever Japonska

Na severu Honšú: Konec cesty

Začátkem jara 2024 jsem se vydal do Japonska na dálkový trek Michinoku Coastal Trail, který vede podél severovýchodního pobřeží ostrova Honšú. Slovo Michinoku by se dalo přeložit jako „na konci cesty“ – a přesně tak to tam působí. Trasa vede regionem Tóhoku, to zahrnuje prefektury Fukušima, Mijagi, Iwate a Aomori – jedny z nejméně turisticky navštěvovaných oblastí v Japonsku. Kombinace pobřežního trailu, autentickýho venkova a možnost vyhnout se overtourismu, který v posledních letech Japonsko zasáhl, pro mě zněla jako ideální volba.

Celý příspěvek

S pivem z Paraguaye do Patagonie

Cerveza Patagonia, Bariloche

Jel jsem z Asunciónu přes Buenos Aires a Montevideo do Patagonie a po cestě navštěvoval pivovary – a pil pivo. Jak v týhle části světa vypadá pivovarnictví? Lze tam najít dobrý pivo? Nebo vzpomíná českej člověk se slzou v oku na orosenej lahváč Gambáče?

Celý příspěvek

Pivo v Estonsku a Lotyšsku

v Pühaste Kelder

Pobaltské státy sice nemají tak slavnou pivní tradici jako Česko, přesto stojí za to vyrazit do Estonska nebo Lotyšska a objevovat tamní pivní svět. Nejde přitom jen o proslulý baltic porter. Historicky se pivo v této oblasti vařilo hlavně na menších hospodářstvích a statcích. Sovětská okupace ale tenhle přirozený vývoj téměř zlikvidovala a po dlouhou dobu převládala produkce velkých pivovarů vařící jednotvárná piva pro masy. Po obnovení nezávislosti se ovšem tamní pivovarníci znovu vracejí ke kořenům, což vede k širokému a dynamickému rozvoji tamního řemeslného pivovarnictví.

Õlu1

výroční smrkovo-heřmánkovo-jalovcový ejl od estonského Tankeru

Estonská pivní scéna vzkvétá a mezi větším množstvím minipivovarů vynikají zejména dva.
Prvním z nich je Põhjala. Tento slavný pivovar sídlí v Tallinnu a jeho stylový taproom a pivovar v bývalé průmyslové čtvrti Noblessner u pobřeží si nesmíte nechat ujít. Põhjala je proslulá především svými tmavými pivy – imperiální stouty a baltickými portery dozrávajícími v dřevěných sudech. Jejich pivo se vyváží do celého světa, sám jsem na něj narazil i v Japonsku. Nic ale nepřekoná zážitek ochutnat ho přímo u zdroje.
Druhým špičkovým pivovarem je Pühaste z Tartu. V centru města mají stylový bar, nacházející se v historické budově s hezkým sklepním prostorem. Pühaste nabízí široký a kvalitní výběr různých stylů a podobně jako u jejich tallinnských sousedů tu největší slávu sklízí silná, tmavá piva.

Alus2

Lotyšsko není jen Ãrpus

Lotyšská craft beer scéna se v posledních letech také slušně rozvíjí. Velmi známým je pivovar Ārpus, který si získal jméno hlavně svými smoothie soury a špičkovými NEIPA. Bohužel Ārpus nemá vlastní taproom, a jejich piva lze ochutnat v Rize například v pizzerii FTD Pizza. Pokud už v hlavním městě budete, vyplatí se to navštívit, ale myslím si, že by si takový pivovar zasloužil vlastní výčep věnovaný pivu a ne pizze.
Ale v Rize najdete i pivovary s vlastními hospodami. Za pozornost stojí Labietis, který nabízí velmi zajímavou škálu piv: od farmhouse ejlů a piv s přídavkem místních bylin a ovocem až po historické styly, jako je například braggot. V dnešní záplavě nachmelených ejlů jde o příjemné osvěžení.
Mým osobním favoritem je však Nurme. Jejich piva jsou možná o něco klasičtější než od Labietisu, ale i oni experimentují s lokálními surovinami. Za zmínku stojí například jejich gose Gaumarjos s rajčaty, koriandrem, česnekem a kořením chmeli suneli, které je inspirováno gruzínskou kuchyní.

Macro?

supermarketový porter

I když jsem v Estonsku a Lotyšsku strávil nějaký čas, ke zkoušení produkce tamních velkých pivovarů jsem se téměř nedostal. Důvodem je široká a kvalitní nabídka řemeslných piv v místních supermarketech, zejména v Estonsku. I když podobný trend v poslední době dorazil i do Česka, vzpomínám si, jak jsem byl v šoku, když jsem před lety poprvé viděl nabídku piv v běžném estonském supermarketu mimo Tallinn. Bez problémů tam pořídíte piva od Põhjala či Pühaste a řady dalších minipivovarů. Podobně je tomu i v Lotyšsku, kde lze taky pořídit za příjemně nízké ceny kvalitní baltské portery.

lotyšsko-estonský collab s výhledem na Tallin
  1. õlu (estonsky) [ˈɤ.lu] — „pivo“ ↩︎
  2. alus (lotyšsky) [ˈa.lus] — „pivo“ ↩︎