Na kole v Taiwanu

Začátek cesty: pěšky?

Původně jsem měl v plánu obejít celý ostrov podél pobřeží pěšky, ale po třech dnech jsem to vzdal a usoudil, že tahle země není pro pěší, a pro wild camping už vůbec ne. Vyrazil jsem z poslední zastávky MHD v Taipei podél severního pobřeží, kolem nejsevernějšího bodu Taiwanu, a došel jsem do Keelungu.

Zádrhely na cestě

Prvním problémem na cestě byla hustá doprava, která by sice časem polevila, jakmile bych se vzdálil od hlavního města, ale zásadní problém byla nemožnost volně kempovat – prostě nebylo kde. Když už místo bylo, třeba nějaké odpočívadlo s veřejnými záchody, bylo tam zakázáno stanovat. Takže první noc jsem spal na kraji menšího města u pláže v dlouho opuštěné budově a druhou noc jsem strávil ve stanu, který jsem si postavil na kopci nad silnicí, na dřevěné vyhlídce.

Hualien: kolo?

Když jsem dorazil do Keelungu, koupil jsem si lístek na vlak do Hualienu a rozhodl se promyslet další postup tam. V Hualienu jsem strávil pár dní, jeden den jsem se vydal pěšky podél pobřeží a přenocoval ve stanu na pláži. Nakonec jsem se rozhodl vrátit do Hualienu a pokračovat na kole. Kolo jsem si půjčil v síti půjčoven Giant, které jsou rozmístěny po celé zemi a po dohodě lze kolo vrátit na jiné jejich pobočce. Nabízejí kvalitní kola za přijatelné ceny, která jsou udržovaná a dobře vybavená na cestu kolem ostrova.

Cesta kolem ostrova na kole

přibližná trasa

Vydal jsem se den po zemětřesení v Hualienu podél pobřeží na jih. Původně jsem chtěl dojet až na úplný jih a pak se vrátit přes vnitrozemí zpět, přes hory a jednu z nejvýše položených cyklotras na světě – Wuling Pass, dosahující nadmořské výšky 3275 metrů, vedoucí národním parkem Taroko. Bohužel zemětřesení způsobilo sesuvy půdy a celý národní park byl na neurčito uzavřen, takže jsem zvolil alternativní cestu. Po dosažení nejjižnějšího bodu ostrova jsem jel po západním pobřeží zpět na sever a dojel jsem do Kaohsiungu, kde začíná městská část a civilizace. Tam jsem svou cyklistickou projížďku ukončil a dál pokračoval po západním pobřeží místním rychlovlakem do Taipei se zastávkou v Tainanu.

中道 (Zhōng dào)1

Původně jsem chtěl pokračovat se stanováním i na kole. První noc se mi to povedlo v placeném kempu s horkými prameny a možností nákupu vychlazeného piva, což je ideální kombinace po celém dni stráveném na kole. Nakonec jsem však tuto myšlenku vzdal a během cesty využíval penziony, což se na Taiwanu ukázalo jako ta správná volba. Co se týká stravování, většinu času jsem se spoléhal na konbini jako 7-Eleven a Family Mart. I když to nejsou žádné kulinářské orgie, bylo to plně dostačující a komfortní.

můj typický oběd ve Family Martu

Celkový dojem: Taiwan jako cyklistický ráj

Celkově moje trasa měřila asi 420 km a zabrala mi jeden týden s jedním odpočinkovým dnem. Když porovnám svoje zkušenosti s cyklistikou v Asii, Japonsko se mi zdá jako přeceňované, Vietnam podceňovaný a o Taiwanu se mluví jako o cyklistickém ráji – a já to mohu jen potvrdit. Od výše zmíněných půjčoven kol, přes velmi přátelskou infrastrukturu na silnicích pro cyklisty, až po to nejlepší – skvělé výhledy u pobřežních silnic, malých vesnic obklopených rýžovými políčky, kopcovitý terén v džungli, kde jsou všude motýli a sem tam jsou slyšet řvoucí opice, a mezitím po cestě taoistické a buddhistické chrámy. Kdybych jezdil v pohodlí domova na kole ve virtuální realitě, Taiwan by bylo mé preferované prostředí. Taiwan tedy mohu jen doporučit a sám mám v úmyslu se tam v budoucnu vrátit a projet další části ostrova.

výhled z malé lesní asfaltky na hlavní silnici v údolí.
pobřežní silnice
  1. Tento termín znamená „Střední cesta“ a v buddhismu označuje koncept vyváženého života mezi extrémy. Střední cesta je cesta k moudrosti, morálce a meditaci, která se vyhýbá jak přílišnému asketismu, tak nadměrnému požitkářství. Podle vzoru „kolik třešní, tolik višní“ bych to přeložil jako „Zlatá střední cesta“ . ↩︎

Noční vlaky v Japonsku: Sunrise Seto a Sunrise Izumo

Cestování nočními vlaky bylo v Japonsku v minulosti velmi populární, ale s nástupem šinkansenů a levných letenek jejich počet postupně klesal. Dnes zůstávají v provozu pouze dva pravidelné noční vlaky – Sunrise Seto a Sunrise Izumo, které začaly jezdit v roce 1998 jako nástupci legendárních Blue Train, jež po čtyřiceti letech ukončily svou slavnou éru na japonských tratích.

Sunrise Izumo /Wikimedia Commons/

Jel jsem vlakem Sunrise Izumo z Izumoshi do Tokya a po pár dnech jsem se vydal vlakem Sunrise Seto na Shikoku, konkrétně do Takamatsu. Oba vlaky sdílí část trasy, což tvoří praktické spojení mezi hlavním městem, západním Honshu a Shikoku. Celková délka trasy činí 1759 km a cesty trvají zhruba dvanáct, resp devět a půl hodiny.

Mapa trasy vlaků Sunrise Seto a Sunrise Izumo

Vlaky mají několik kategorií jízdenek. Nejlevnější variantou je třída Nobinobi, připomínající hostel, ale v japonském stylu – čisté a pohodlné prostředí a ohleduplní spolucestující. I tato třída zaručuje skvělý komfort, a pokud máte JR Pass, můžete ji využít zdarma. Za příplatek lze rezervovat vyšší třídu, což znamená soukromé kupé. Normální jízdné se pohybuje kolem ¥12.000 a soukromé kupé je za dvojnásobek. I když jsem cestoval v Nobinobi, komfort byl víc jak dostačující, a když to srovnám s nejvyšší třídou vietnamského Reunion Expressu, japonský vlak jednoznačně vítězí. Ale i tak, je samozřejmě vlakové spojení Hanoje se Saigonem perfektní vlakový zážitek.

Trochu problém je nutnost včasné rezervace, protože tento spoj je celkem oblíbený a tak je rychle vyprodaný. Mně se podařilo rezervovat jízdenku na pracovní den týden před odjezdem, ale víkendy byly vyprodané několik týdnů dopředu. Ve vlacích je taky k dispozici sprcha, na kterou si jde koupit v prodejním automatu, ale doporučuji koupit lístek hned po nástupu, jelikož jejich počet je omezený.

Cesta nočními vlaky Sunrise Izumo a Sunrise Seto je skvělý zážitek. I v nejlevnější třídě Nobinobi jsem měl pohodlí a klid, a výhledy na krajinu byly nezapomenutelné – od západu slunce nad venkovem poblíž Izumoshi až po příjezd do městské džungle při východu slunce. Pokud plánujete cestu do Japonska, určitě doporučuji zařadit tento vlakový spoj do itineráře.

Pro fanoušky železnice mám tip: Z nebo do Izumoshi se můžete pohodlně dostat Limited Expressem Yakumo, který jezdí z Okayamy. Tento vlak nabízí krásné výhledy na okolní krajinu a rozhodně stojí za vyzkoušení.

Výjezd z Izumoshi

Pivo ve Vietnamu

nově otevřený Heart of Darkness bar v Đà Nẵng

Ačkoliv to může mnohé překvapit, Vietnam má silnou pivní tradici a Vietnamci pivo milují. Pivo se do Vietnamu dostalo během francouzské koloniální vlády. Zajímavý je, že po nástupu komunistů k moci, v rámci výměnné pomoci mezi spřátelenými socialistickými státy, jezdili českoslovenští inženýři stavět pivovary a školit místní sládky. Možná i díky tomuto českému know-how není vietnamské pivo vůbec špatný.

Bia Saigon

Je lídrem vietnamského pivního trhu s dominantním podílem přes 40 %. Pivovar Sabeco, který byl založen v roce 1875 a vyrábí Bia Saigon, byl nedávno zprivatizován a majoritní podíl získala thajská skupina ThaiBev – takže Thajci konečně dělají dobré pivo! Ať už jste v rušném Saigonu nebo v zapadlých koutech Vietnamu, Bia Saigon je téměř vždy k dispozici. Osobně ho považuji nejen za nejlepší místní pivo, ale i za jedno z nejlepších piv produkovaných velkými pivovary v Asii (a Asii co se týče piva dělím na Japonsko a zbytek).

Čekání na vlak u hlaváku v Saigonu

Bia Hanoi

I když je Bia Hanoi až trojkou na místním trhu, jedná se o ikonické pivo, které byste rozhodně měli ochutnat, pokud budete v Hanoji. I když není tak populární jako jeho konkurent ze Saigonu a jeho dostupnost je omezena převážně na sever Vietnamu a hlavní město, jeho význam je nezpochybnitelný. A taky je Bia Hanoi je součástí slavného Obama Combo, což je menu zahrnující bún chả a Bia Hanoi – kombinace, kterou si během své návštěvy v roce 2016 dal bývalý US prezident Barack Obama. A když mohl Barack, měli byste to zkusit taky.

Cheers!

Bia Huda

Ve středním Vietnamu, mimo hlavní proud, se nachází Bia Huda, kterou vlastní dánský Carlsberg a sídlí ve městě Hue. Název Huda odkazuje na HU jako Hue a DA jako Danish. Toto lehký a osvěžující pivo bych přirovnal k nepříliš oblíbenému „europivu“, které může v Česku působit nudně, ale v Asii to považuju spíše za kompliment než za urážku. Pokud navštívíte Vietnam během svátku Tet, zažijete zajímavou akci: každé víčko plechovky skrývá vtipnou loterii s možností vyhrát další plechovku zdarma, až po unci zlata. Osobně jsem vyhrál „pouze“ piva zdarma, ale šance na výhru jsou překvapivě vysoké. Nejednou jsem si k večernímu bazénu koupil čtyři plechovky a pak v noci hledal otevřený obchod, kde mi vymění tři vyhraná víčka za tři piva gratis. Alkohol a hazard v jednom – co víc si přát!

Free beer!

Ti druzí

Dvojkou na trhu je Heineken, který produkuje značky jako Tiger a samozřejmě Heineken. Tyto piva jsou oblíbená nejen u turistů, kteří chtějí pít stejně nudný pivo, na který jsou zvyklí z domova, ale mají fanoušky i mezi místními. Tipoval bych, že v tom hraje roli především marketing a fakt, že „výrobek ze Západu“ má lepší zvuk. Heineken jsem tam nikdy nepil, mám takový pravidlo, že ho piju jen v letadle, když není nic jiného na výběr, nebo v Amsterdamu.

Bia Oi!

Bia Hoi

Pivní fenomén Vietnamu; plastové židličky na ulici, spousta různých jídel a k tomu nejlevnější čepované pivo na světě. Pravda, nízké ceně odpovídá i nižší kvalita, ale o to tu jde až ve druhé řadě – hlavní je zážitek. Sedět uprostřed noci na rušné vietnamské ulici na malé plastové židličce, obklopen místními i turisty, a dlouho do noci pít jedno pivo za druhým. Bia Hoi, v překladu „čerstvé pivo“, stojí litr zhruba 15 Kč a obsah alkoholu je něco málo nad 3 %. Určitě jsem pil lepší piva, ale kultura Bia Hoi je unikátní a doporučuji ji vyzkoušet pivařům i nepivařům

Mango Coconut Sour Milkshake IPA v Hội An

Craft

I Vietnam pomalu zaplavuje vlna řemeslného piva a dají se najít i velmi povedené projekty. Mojí srdcovkou je saigonský Heart of Darkness, který nabízí širokou škálu piv od nachmelenejch ejlů až po barrel-aged imperial stouty. Jejich domovská hospoda v Saigonu je jednoznačně nejlepší pivní bar v celém Vietnamu. Za návštěvu taky stojí 7 Bridges a jejich hospoda v Hoi An. Kromě kvalitní nabídky piv stojí za zmínku i samotné místo – krásná historická budova s příjemným posezením na zahrádce. I v Hanoji lze najít dobrý craft. Nejčastěji jsem chodil do tamní pobočky 7 Bridges, protože je u Tay Ho, kde bydlím, když jsem v Hanoji, ale doporučil bych místní pobočku saigonského Pasteur Street Brewing Company. Jejich Cyclo Stout s kakaovými boby a vietnamskou skořicí a vanilkou je famózní, a když si k tomu dáte Cyclo Stout brownies, beergasm je kompletní. Když dostanu chuť v Hanoji na ne-vietnamské pivo a jídlo, jasnou volbou je Pizza Belga – dokonalá pizza a výběr kvalitních belgických piv.

Pozdní svačina v Heart of Darkness

Najít se dají i další více či méně povedené pivovary. Nejvíc se mi líbí takové rodinné nano brewery, skoro na úrovni o něco větších homebrew projektů, které možná nemají tak kvalitní pivo, ale mají své kouzlo. Třeba takový Bia Nhà Brewhouse v Danangu rozhodně stojí za návštěvu.

Banana/Hazelnut White Pastry Stout na My Khe Beach

Co jsem četl v roce 2022

V mém loňském souhrnu jsem se zmiňoval o tom, že by bylo dobré zastavit klesající počet přečtených knih. Bohužel se mi to nepodařilo a pokles pokračoval:
54 knih v roce 2020
26 knih v roce 2021
16 knih v roce 2022
Proto si pro letošní rok dávám jiný cíl a to přečíst si každý měsíc alespoň jednu kvalitní knihu. A také každou přečtenou knihu ihned ohodnotit na mém profilu na databazeknih.cz – abych nemusel při psaní příštího souhrnu přemýšlet o tom, co jsem vlastně četl.

Co se týče hodnocení knih, největším zklamáním pro mě byla kniha Pandemie a hodnotil bych ji velmi slabě, skoro jako ztrátu času. Myslel jsem si, že stojí za pozornost kniha o globální pandemii která vyšla pár let před Covidem – nestojí.
Největší překvapení byl třetí díl 1Q84 od Harukiho Murakamiho, který jsem po mém kritickém hodnocení prvních dvou dílů nechtěl vůbec číst. Nakonec jsem si ho přečetl a rozhodně nelituji – ve třetím díle se konečně vyjasnilo to, co se zdlouhavě rozehráválo první dva díly. Myslím si ale, že kdyby celá série tří tlustých knih byla zredukována jen na jednu tlustou, nic by se nestalo a možná by to jen prospělo.
Jako svou knihu roku bych vyhlásil dílo Stefana Zweiga o mořeplavectví a objevování světa, konkrétně příběhy a životy Kryštofa Colomba a Fernanda Magallanesa. Skvěle napsané životopisy dvou mužů, kteří psali historii. Do budoucna bych si rád přečetl něco na podobné téma.

HARARI: 21 lekcí pro 21. století
LABUS: Japonsko
LETCHER: Shroomer
OPATRNÝ: USA
WOHLLEBEN: Tajný život stromů
ZWEIG: Amerigo / Magellan

CCH-SIN: Problém tří těles
CCH-SIN: Temný les
FITZEK: Sběratel očí
LE FANU: Zelený Děs
MURAKAMI: 1Q84 Kniha Tři
ORWELL: Nadechnout se
RIDDLE: Pandemie
REID: Daisy Jones and The Six
THOMPSON: Rumový deník
THOREAU: Walden aneb život v lesích