…z Danangu do Hanoje…
- jak? na kole
- kolik? cca 1.oookm, 26 dní
- kdy? prosinec/leden 2018/19
- kudy? Danang – Chan May – Hue – Dong Ha – Dong Hoi – Phong Nha – Trung Hoá – Vu Quang – Anh Son – Xuan Hoa – Cam Thuy – Hop Tien – My Duc – Hanoi
Kolo jsem koupil v Danangu za 3.5 milionu dongů, nechal jsem přidělat nosič na batoh a vyjel na Sever, do Hanoje. Hned za Danangem je jedna z nejznámějších silnic ve Vietnamu – Hai Van Pass alias Průsmyk mraků. V Top Gearu si to tady Jeremy Clarkson hodně pochvaloval. Asi v polovině stoupání do kopce, jsem si uvědomil, že všichni kdo si tu cestu tak oblíbili jí jeli pravděpodobně na motorce a ne na kole. Ke všemu dost pršelo a tak nebylo nic vidět, ale i tak to byl pěknej vejšlap a sjezd dolů byl parádní.
Hải Vân Pass 
GLX Dreamliner
Po první etapě jsem zakotvil v jednom rodinným penzionu na pláži Chan May a čekal až přestane pršet – trvalo to tejden. Nebyl jsem tu poprvý, byl jsem tu i minulou zimu a shodou okolností taky furt pršelo.
Do Hue a do Dong Ha jsem jel po klidný pobřežní silnici QL49B. Pak už následovala Ho Chi Minh Road QL15, po který jsem dojel až do Hanoje. Kromě Hai Van Passu je po cestě ještě jeden kopec, za Phong Nha, jinak celou dobu byla mírně zvlněná rovina. Ho Chi Minh Road vede pěknou krajinou, sem tam je nějaká vesnice s možností občerstvení, pěknej asfalt, minimální provoz… …prostě cyklistickej ráj! Překvapilo mě proto, že jsem za celou cestu potkal jen dva jiný cyklo-turisty.
Ho Chi Minh Road 
Phong Nha
Vietnamská doprava je známá jako chaotická a taky nebezpečná, ale na trase kterou jsem jel, jsem se cejtil úplně v pohodě a bezpečně. Jediný nebezpečí po cestě byli psi, čím víc na sever, tím víc psů. Psi nemají rádi cyklisty a ti z Vietnamu nejsou výjimkou. Když potkáte osamocenýho psa, tak jen zaštěká a ani se nerozeběhne. Pokud jsou dva, už se navzájem trochu hecujou a většinou už se rozeběhnou, ale nejsou moc motivovaný a člověk je s trochou úsilí snadno setřese. Ale tři jsou už malá smečka a tam začíná problém a velká smečka = vetší problém. Já potkal takovouhle vetší smečku jednou, bylo to víc jak deset psů a měl jsem je pár pernejch minut v patách. Takže hafani po cestě jsou překážka, ale ne nepřekonatelná. Když člověk zachová chladnou hlavu a rychle šlape, tak jim ujede a nic se mu nestane. Zato hlasitý nadávání v češtině se moc neosvědčilo a mými pronásledovateli bylo naprosto ignorováno.
V průběhu cesty jsem spával v tzv. Nhà Nghỉ, kterejch jsou po celým Vietnamu spousty. Jsou to takový levný rodinný hotely. Stojí většinou 2oo tisíc dongů za noc a člověk má pokoj sám pro sebe,postel a sprchu.
Ani jídlo po cestě není problém, v každý vesnici se najde nějakej krámek kde se prodává něco k snědku, většinou nějaký phở, občas bánh mì; to byla moje mesíční dieta; nudlová polívka, bageta a pivo v plechovce. Projel jsem dvě pivní pásma, ze středovietnamskýho Bia Huda do severního Bia Hanoi (a Huda je lepší).
Na cestě jsem měl jednu poruchu a to že mi prasknul nosič, ale pár svárů to spravilo. Taky jsem si dvakrát po cestě nechal dofouknout duše a to bylo vše. V Hanoji jsem se s kolem rozloučil a prodal ho za polovinu nákupní ceny.
