Z Danangu do Hanoje na kole

V Hanoji jsem si přečetl Saudade – Na kole a v kajaku kolem světa. Namotivovanej někam vyrazit na kole jsem sedl na let do Danangu, tam koupil kolo a šlapal zpátky do Hanoje. Po vlastní ose.

• jak? Na kole
• kolik? Cca 1 000km, za 26 dní
• kdy? Prosinec / leden 2018-19
• kudy? Danang – Chan May – Hue – Dong Ha – Dong Hoi – Phong Nha – Trung Hoá – Vu Quang – Anh Son – Xuan Hoa – Cam Thuy – Hop Tien – My Duc – Hanoj

Kolo, déšť a Hai Van Pass

Kolo jsem koupil v Danangu za 3,5 milionu dongů. Nechal jsem si přidělat nosič na batoh a vyrazil na sever – směr Hanoj.

Hned za Danangem začíná jedna z nejslavnějších vietnamských silnic – Hai Van Pass, alias Průsmyk mraků. V Top Gearu si to tady Jeremy Clarkson dost pochvaloval. Asi v polovině strmýho stoupání mi ale došlo, že všichni, kdo si tuhle cestu oblíbili, ji pravděpodobně jeli na motorce. Ne na kole. Navíc dost pršelo, takže nebylo vidět vůbec nic. Ale i tak to byl pěknej výšlap – a sjezd dolů? Parádní.

Ho Chi Minh Road a čekání na sucho

Po první etapě jsem zakotvil v jednom rodinným penzionu na pláži Chan May a čekal, až přestane pršet. Trvalo to tejden. Nebyl jsem tu poprvý – byl jsem tu i minulou zimu, a shodou okolností taky furt pršelo.

Do Hue a dál do Dong Ha jsem jel po klidný pobřežní silnici QL49B. Pak už přišla na řadu Ho Chi Minh Road (QL15), po který jsem dojel až do Hanoje. Kromě Hai Van Passu je po cestě ještě jeden větší kopec – za Phong Nha. Jinak celou dobu jen mírně zvlněná rovina.

Ho Chi Minh Road vede pěknou krajinou. Sem tam vesnice s možností občerstvení, pěknej asfalt, minimální provoz… prostě cyklistickej ráj. Překvapilo mě proto, že jsem za celou cestu potkal jen dva další cykloturisty.

Psi nejsou kámoši

Vietnamská doprava je známá jako chaotická a taky nebezpečná, ale na trase, kterou jsem jel, jsem se cejtil úplně v pohodě a bezpečně. Jediný opravdový problém po cestě byli psi. Čím víc na sever, tím víc psů. A psi nemají rádi cyklisty – ti vietnamský nejsou výjimkou.

Když potkáš jednoho, většinou jen zaštěká a ani se nerozeběhne. Dva už se navzájem trochu hecujou a často vyběhnou, ale pořád se dají s trochou úsilí setřást. Tři už ale tvoří malou smečku – a tam začíná problém. A velká smečka rovná se větší problém.

Já takovou potkal jednou – bylo jich víc než deset. Honili mě několik pernejch minut. Takže jo, psi jsou překážka, ale ne nepřekonatelná. Když člověk zachová chladnou hlavu a rychle šlape, tak jim ujede a nic se nestane. Zato hlasitý nadávání v češtině se neosvědčilo – psi to naprosto ignorovali.

Nhà Nghỉ, phở a pivo

V průběhu cesty jsem spával v takzvaných Nhà Nghỉ, kterejch je po celým Vietnamu spousta. Jsou to jednoduchý levný rodinný hotely. Většinou stojí kolem 200 tisíc dongů za noc a člověk má pokoj sám pro sebe – postel, sprchu a klid (pokud není v blízkosti karaoke bar).

Ani jídlo po cestě nebyl problém. V každý vesnici se dá najít nějakej krámek, kde prodávají něco k snědku – většinou nějaký phở, občas bánh mì. To byla moje měsíční dieta: nudlová polívka, bageta a pivo v plechovce.

Projel jsem dvě pivní pásma – ze středovietnamskýho Bia Huda do severního Bia Hanoi. A upřímně: Huda je lepší. Více o pivu ve Vietnamu zde.

Na cestě jsem měl jen jednu poruchu – praskl mi nosič. Pár svárů to ale spravilo. Dvakrát jsem si nechal dofouknout duše a to bylo všechno.

V Hanoji jsem se s kolem rozloučil, prodal ho za polovinu nákupní ceny – a tak se naše cesty rozdělily.