Začátkem jara 2024 jsem se vydal do Japonska na dálkový trek Michinoku Coastal Trail, který vede podél severovýchodního pobřeží ostrova Honšú. Slovo Michinoku by se dalo přeložit jako „na konci cesty“ – a přesně tak to tam působí. Trasa vede regionem Tóhoku, to zahrnuje prefektury Fukušima, Mijagi, Iwate a Aomori – jedny z nejméně turisticky navštěvovaných oblastí v Japonsku. Kombinace pobřežního trailu, autentickýho venkova a možnost vyhnout se overtourismu, který v posledních letech Japonsko zasáhl, pro mě zněla jako ideální volba.
Co? Část Baltic Coastal Trail, z Jūrmaly do Liepāji, Lotyšsko Kolik? 300+ km Kdy? Září 2024
Na konci léta jsem odletěl z Prahy do Rigy, kde jsem přespal, a ráno vyrazil vlakem z hlavního nádraží k pobřeží, odkud jsem začal svou cestu po části Baltic Coastal Trail. Jak název napovídá, jde o pobřežní trail, takže odpadají starosti s navigací – člověk jde prostě podél moře. První den jsem procházel mezi lidmi, kteří si užívali hezké počasí na pláži, ale další dny už lidské populace rychle ubývalo. V druhé části trasy jsem už skoro nikoho nepotkával. Dokonce jsem na jednom 50km úseku nenarazil na žádného člověka – společnost mi dělala jen losí rodinka, kterou vyplašila liška.
Původně jsem plánoval po celou dobu kempovat volně po cestě, jak jsem byl zvyklej z cesty před dvěma lety, když jsem šel opačným směrem po Baltic Forest Trail. I když je divoké kempování možné, nejsou tu free kempy s přístřešky a záchody jako v lesích. Nakonec jsem to tedy vyřešil tak, že jsem střídal – jeden den v placeném kempu, které jsou po cestě v přilehlých vesnicích, a druhý den divočina u pláže nebo v lese.
Trasu jsem si rozdělil na dvě části, s odpočinkovým dnem v polovině cesty ve Ventspils, což je jediné větší město na celé trase. Teoreticky by se dalo skoro celou dobu jít po nekonečné písečné pláži, ale občas jsem musel zabočit pár kilometrů do vnitrozemí pro doplnění zásob. A někdy jsem slunečnou pláž vyměnil za cestu v přilehlém lese, kde byl příjemný stín.
Na cestu jsem měl deset dní, včetně pauzy ve Ventspils. Nakonec jsem ale poslední den a půl musel přeskočit autobusem kvůli špatnému počasí a nedostatečnému vybavení na déšť.
Po příjezdu do Liepāji jsem strávil ve městě tři dny, prozkoumal bývalou sovětskou vojenskou základnu Karosta, dal jsem si místní pivo a brzy ráno vyrazil vlakem přes vnitrozemí zpět do Rigy. Cestou jsem se zastavil v Jelgavě, prošel si město a posnídal v místním minipivovaru, než jsem pokračoval dál do Rigy. Tam jsem přespal a druhý den letěl zpátky do Prahy.
I když jsem prošel jen krátkej úsek Baltic Coastal Trail, výpravu jsem si maximálně užil. Znovu jsem si potvrdil že mi mnohem víc sedí pobřeží než lesy, a jednou bych rád zkusil další části Baltskýho Pobřežního Trailu.
Po jarní pouti na Šikoku jsem chtěl v chození pokračovat na Hokkaidó, ale už po pár dnech mi došlo, že Šikoku nejde nahradit. Hokkaidó má krásnou přírodu, zajímavý místa, ale všechno je propojený frekventovanýma silnicema – nic pro pěší. Došel jsem z Otaru až do Wakkanai a odtud pokračoval na ostrovy Rebun a Rishiri. Po týdnu chození v ráji jménem Rebun jsem se definitivně rozhodnul, že dál už ani krok. Po návratu do Wakkanai jsem se chtěl dostat na poloostrov Širetoko (v jazyce Ainu, původních obyvatel Japonska, „Konec světa“). Nakonec jsem se tam dostal kombinací autobusu, vlaku, stopu a pár dní pěšky. Vylezl jsem na tamní nejvyšší vrchol, Mt. Rausu, ochutnal medvědí maso a odjel autobusem do Sappora.
takhle se člověk tváří, když stráví posledních 18 let chozením po Japonsku
Na kole
Kolo jsem si koupil v Sapporu. Původně jsem chtěl být zodpovědnej a pořídit si nějakej mírně jetej bicykl na delší trasy. Nakonec jsem si ale koupil skládačku značky Jeep a rozhodl se, že na něm dojedu z Hokkaida až na Okinawu. Se šestistupňovou přehazovačkou to do kopců šlo ztuha, navíc moc nebrzdilo (na začátku špatně, ke konci už vůbec), takže i sjezdy byly dost divoký – ale byla to prostě sranda.
můj Jeep
Měl jsem už dost kempů a chtěl jsem využít nově nabitý volnosti v podobě toho, že nejsem omezen počtem kilometrů který jsem schopen ujít, ale kolik jich jsem schopen ujet (btw. to je troj až čtyřnásobek). První noc jsem strávil na gauči v autobusový zastávce a dál jsem spal prostě tam, kde se dalo – v hamace u veřejnejch záchodů na pláži, v šatně v lese u horkýho pramene, v opuštěný dřevěný boudě u lesa… prostě kdekoli.
hamaka u pláže
gauč na zastávce
Začátek na Hokkaidu byl fajn, i když občas dost náročnej – velký kopce, deštivý počasí, frekventovaný silnice. Ale pořád to byla fajn jízda. Když jsem pak přeplul trajektem na Honšú, ze začátku to ještě šlo, ale pak jsem začal projíždět nekonečným, nudným, šedivým a dost depresivním předměstím – nejdelší úsek měl přes 100 km souvislý městský zástavby – a chuť pokračovat dál mě začala opouštět. Začal jsem pochybovat, jestli vůbec dojedu na Okinawu. Když jsem dorazil do Kjóta, dal jsem si týden pauzu a bylo mi víceméně jasný, že to nedojedu. Přes Naru jsem pak dojel na Šikoku, zastavil se zpátky na farmě – a bylo jasno. Dál už ne.
kempovaní na ostrově Kamomejima
Pracovně
Pracovní část svýho work&travel pobytu jsem strávil na jedný farmě v prefektuře Tokušima na Šikoku. Celkem jsem tam byl čtyři měsíce – rozdělený do tří období. Viděl jsem, jak farma vypadá na začátku sezóny, uprostřed i na konci, a trochu pochopil, jak to celý funguje podle filozofie One-Straw Revolution. Naučil jsem se pár japonskejch slovíček, říct dánsky „dobrý ráno“, vyhrál jsem kvalitně obsazenej mezinárodní turnaj v badmintonu a potkal spoustu zajímavejch lidí. A po Vánocích jsem s týdenním stopoverem v Sendai odletěl na Okinawu.
