Archiv štítku: walk

Baltic Coastal Trail, Latvia

Co? Část Baltic Coastal Trail, z Jūrmaly do Liepāji, Lotyšsko
Kolik? 300+ km
Kdy? Září 2024

Na konci léta jsem odletěl z Prahy do Rigy, kde jsem přespal, a ráno vyrazil vlakem z hlavního nádraží k pobřeží, odkud jsem začal svou cestu po části Baltic Coastal Trail. Jak název napovídá, jde o pobřežní trail, takže odpadají starosti s navigací – člověk jde prostě podél moře. První den jsem procházel mezi lidmi, kteří si užívali hezké počasí na pláži, ale další dny už lidské populace rychle ubývalo. V druhé části trasy jsem už skoro nikoho nepotkával. Dokonce jsem na jednom 50km úseku nenarazil na žádného člověka – společnost mi dělala jen losí rodinka, kterou vyplašila liška.

Původně jsem plánoval po celou dobu kempovat volně po cestě, jak jsem byl zvyklej z cesty před dvěma lety, když jsem šel opačným směrem po Baltic Forest Trail. I když je divoké kempování možné, nejsou tu free kempy s přístřešky a záchody jako v lesích. Nakonec jsem to tedy vyřešil tak, že jsem střídal – jeden den v placeném kempu, které jsou po cestě v přilehlých vesnicích, a druhý den divočina u pláže nebo v lese.

Trasu jsem si rozdělil na dvě části, s odpočinkovým dnem v polovině cesty ve Ventspils, což je jediné větší město na celé trase. Teoreticky by se dalo skoro celou dobu jít po nekonečné písečné pláži, ale občas jsem musel zabočit pár kilometrů do vnitrozemí pro doplnění zásob. A někdy jsem slunečnou pláž vyměnil za cestu v přilehlém lese, kde byl příjemný stín.

Na cestu jsem měl deset dní, včetně pauzy ve Ventspils. Nakonec jsem ale poslední den a půl musel přeskočit autobusem kvůli špatnému počasí a nedostatečnému vybavení na déšť.

Po příjezdu do Liepāji jsem strávil ve městě tři dny, prozkoumal bývalou sovětskou vojenskou základnu Karosta, dal jsem si místní pivo a brzy ráno vyrazil vlakem přes vnitrozemí zpět do Rigy. Cestou jsem se zastavil v Jelgavě, prošel si město a posnídal v místním minipivovaru, než jsem pokračoval dál do Rigy. Tam jsem přespal a druhý den letěl zpátky do Prahy.

I když jsem prošel jen krátkej úsek Baltic Coastal Trail, výpravu jsem si maximálně užil. Znovu jsem si potvrdil že mi mnohem víc sedí pobřeží než lesy, a jednou bych rád zkusil další části Baltskýho Pobřežního Trailu.

Ranní (a jedinej) vlakovej spoj Liepaja – Riga

Rok v Japonsku

2000km pěšky & 2500km na kole

Pěšky

Po jarní pouťi na Shikoku, jsem chtěl v chození pokračovat na Hokkaidó, ale po několika dnech, jsem zjistil že Shikoku nejde nahradit. Hokkaidó ma hezkou přírodu, zajímavý místa, ale všechno je to spojený frekventovanýma silnicema – nic pro pěší. Došel jsem z Otaru do Wakkanai a odtamtud jsem odjel na ostrovy Rebun a Rishiri. Po týdenim chození v ráji jménem Rebun, jsem se definitivně rozhodnul, že dál už ani krok. Po návratu zpět do Wakkanai, jsem se chtěl dostat na poloostrov Širetoko (v jazyce Ainu, původních obyvatel Japonska; „Konec Světa“). Dopravil jsem se tam nakonec kombinací autobusu, vlaku, stopu a pár dní po svejch. Vylezl jsem na tamní nejvyšší bod Mt. Rausu, ochutnal jsem medvědí maso a odjel autobusem do Saporra.

takhle se člověk tváří, když stráví posledních 18 let chozením po Japonsku

Na kole

Kolo jsem si koupil v Sapporu, původně jsem uvažoval, že si pořídím, jako zodpovědný člověk, nějaký mírně jetý bicykl vhodný na delší trasy, no nakonec to dopadlo tak, že jsem si koupil skládačku značky Jeep a rozhod se, že na ni dojedu z Hokkaida na Okinawu. Se šesti stupňovou přehazovačkou to šlo do kopců z tuha, navíc ani moc nebrzdila (resp. na začátku cesty špatně, ke konci už vůbec) takže i sjezdy byli zajímavý – ale byla to prostě sranda.

můj Jeep

Měl jsem už dost kempů a chtěl jsem využít nově nabitý volnosti v podobě toho, že nejsem omezen počtem kilometrů který jsem schopen ujít, ale kolik jich jsem schopen ujet (btw. to je troj až čtyřnásobek), takže hned první noc jsem strávil na gauči v autobusový zastávce a dál jsem spal kde se dalo prostě; v hamace u veřejných záchodů na pláži, v šatně v lese u horkýho pramene, v opuštěný dřevěný boudě u lesa… kdekoli.

hamaka u pláže
gauč na zastávce

Začátek na Hokaidu byl fajn, občas to bylo složitější; velký kopce, deštivý počasí, frekventovaný silnice – ale byla to fajn jízda. Když jsem přeplul na trajektu na Honshu, ze začátku to ještě šlo, ale když jsem potom začal projíždět nekonečným, nudným, šedivým a depresivním předměstím – nejdelší úsek měl dost přes 100km, tak mě chuť do další cesty začala opouštět a já začal pochybovat o svém cíli na Okinawě. Pak jsem dojel do Kjóta a tejden si odpočinul, už jsem tušil že na Okinawu nedojedu. Potom jsem pokračoval přes Naru na Shikoku, stavil se zpátky na farmě – a bylo jasno, že dál nejedu.

kempovaní na ostrově Kamomejima

Pracovně

Moji pracovní část svýho work&travel pobytu jsem odpracoval na jedný farmě v prefektuře Tokushima na Shikoku. Celkově jsem tam strávil čtyři měsíce – rozdělený do tří částí; viděl jsem jak to na farmě vypadá na začátku sezóny, uprostřed i na konci – a trochu tak zjistil, jak funguje a jak to vypadá na farmě podle one straw revolution. Naučil jsem se několik japosnkejch slovíček, říct dánsky dobrý ráno, vyhrál jsem kvalitně obsazený mezinarodní turnaj v badmintonu a poznal spoustu zajimavejch lidí. …a po Vánocích, jsem s tydením stopoverem v Sendai, odletěl na Okinawu.

západ slunce z Broken Bridge

The Way of Light’houses, Shikoku, Japan

  • Jak? pěšky
  • Kolik? cca 1250km, dva měsíce
  • Kdy? mezi dubnem a červnem 2020
  • Kudy? po jižním pobřeží Šikoku a pak na Mt. Ishizuchi
  • Za kolik? denní náklady cca ¥1250 / $12

Původně jsem měl v plánu buddhistickou pouť Shikoku88; cestu s více jak tisíciletou tradicí, po osm a osmdesáti chrámech na japonským ostrově Šikoku, ale nakonec, z různých důvodů, jsem se rozhodl jít svou vlastní cestou.

Začal jsem na nejvýchodnějším bodu ostrova – majáku Kamoda a pokračoval na západ podél pobřeží, prošel okolo nejjižnějšího bodu – majáku Ashizuri, až jsem se dostal k nejzápadnějšímu bodu – majáku Sadamisaki. Dál na západ už to nešlo, ale já nechtěl končit a tak jsem zahnul do vnitrozemí a putoval směrem k nejvyšší hoře ostrova – Mt. Ishizuchi. Po výstupu jsem se ještě pár dní toulal po severním pobřeží a pak svou cestu ukončil.

První tři týdny jsem šel offline a prvních tisíc kilometrů bez alkoholu. Na začátku cesty jsem vykouřil svou poslední cigaretu a od tý doby jsem bývalý kuřák. Nejčastěji jsem spal v šintoistických svatyních nebo ve stanu; v lesích, na plážích nebo v parcích. Ale taky jsem spal na rozhlednách, altánech, vlakový a autobusový zastávce, dálničním odpočívadle, v opuštěný kavárně, opuštěným kulturáku, ve skladu, v dělostřelecký jeskyni, v horský boudě a na chodbě veřejných záchodů.

Za nocleh jsem platil jen jednou – dobrovolný příspěvek v horský boudě, jinak moje výdaje byli z většiny jen na jídlo; snídaně a večeře jsem si vařil sám. Cestou jsem se třikrát stavil v onsenu, jinak jsem se myl v oceánu, řekách, na veřejných toaletách a nebo v parcích u venkovního zdroje vody.

Fotky z týhle cesty jsou (a ještě nějaký přibudou) k nalezení pod tagem the way of light a cestovní deník, který jsem si během cesty vedl, je tady.

před šintoistickou svatyní