Začátkem jara 2024 jsem se vydal do Japonska na dálkový trek Michinoku Coastal Trail, který vede podél severovýchodního pobřeží ostrova Honšú. Slovo Michinoku by se dalo přeložit jako „na konci cesty“ – a přesně tak to tam působí. Trasa vede regionem Tóhoku, to zahrnuje prefektury Fukušima, Mijagi, Iwate a Aomori – jedny z nejméně turisticky navštěvovaných oblastí v Japonsku. Kombinace pobřežního trailu, autentickýho venkova a možnost vyhnout se overtourismu, který v posledních letech Japonsko zasáhl, pro mě zněla jako ideální volba.
Po jarní pouti na Šikoku jsem chtěl v chození pokračovat na Hokkaidó, ale už po pár dnech mi došlo, že Šikoku nejde nahradit. Hokkaidó má krásnou přírodu, zajímavý místa, ale všechno je propojený frekventovanýma silnicema – nic pro pěší. Došel jsem z Otaru až do Wakkanai a odtud pokračoval na ostrovy Rebun a Rishiri. Po týdnu chození v ráji jménem Rebun jsem se definitivně rozhodnul, že dál už ani krok. Po návratu do Wakkanai jsem se chtěl dostat na poloostrov Širetoko (v jazyce Ainu, původních obyvatel Japonska, „Konec světa“). Nakonec jsem se tam dostal kombinací autobusu, vlaku, stopu a pár dní pěšky. Vylezl jsem na tamní nejvyšší vrchol, Mt. Rausu, ochutnal medvědí maso a odjel autobusem do Sappora.
takhle se člověk tváří, když stráví posledních 18 let chozením po Japonsku
Na kole
Kolo jsem si koupil v Sapporu. Původně jsem chtěl být zodpovědnej a pořídit si nějakej mírně jetej bicykl na delší trasy. Nakonec jsem si ale koupil skládačku značky Jeep a rozhodl se, že na něm dojedu z Hokkaida až na Okinawu. Se šestistupňovou přehazovačkou to do kopců šlo ztuha, navíc moc nebrzdilo (na začátku špatně, ke konci už vůbec), takže i sjezdy byly dost divoký – ale byla to prostě sranda.
můj Jeep
Měl jsem už dost kempů a chtěl jsem využít nově nabitý volnosti v podobě toho, že nejsem omezen počtem kilometrů který jsem schopen ujít, ale kolik jich jsem schopen ujet (btw. to je troj až čtyřnásobek). První noc jsem strávil na gauči v autobusový zastávce a dál jsem spal prostě tam, kde se dalo – v hamace u veřejnejch záchodů na pláži, v šatně v lese u horkýho pramene, v opuštěný dřevěný boudě u lesa… prostě kdekoli.
hamaka u pláže
gauč na zastávce
Začátek na Hokkaidu byl fajn, i když občas dost náročnej – velký kopce, deštivý počasí, frekventovaný silnice. Ale pořád to byla fajn jízda. Když jsem pak přeplul trajektem na Honšú, ze začátku to ještě šlo, ale pak jsem začal projíždět nekonečným, nudným, šedivým a dost depresivním předměstím – nejdelší úsek měl přes 100 km souvislý městský zástavby – a chuť pokračovat dál mě začala opouštět. Začal jsem pochybovat, jestli vůbec dojedu na Okinawu. Když jsem dorazil do Kjóta, dal jsem si týden pauzu a bylo mi víceméně jasný, že to nedojedu. Přes Naru jsem pak dojel na Šikoku, zastavil se zpátky na farmě – a bylo jasno. Dál už ne.
kempovaní na ostrově Kamomejima
Pracovně
Pracovní část svýho work&travel pobytu jsem strávil na jedný farmě v prefektuře Tokušima na Šikoku. Celkem jsem tam byl čtyři měsíce – rozdělený do tří období. Viděl jsem, jak farma vypadá na začátku sezóny, uprostřed i na konci, a trochu pochopil, jak to celý funguje podle filozofie One-Straw Revolution. Naučil jsem se pár japonskejch slovíček, říct dánsky „dobrý ráno“, vyhrál jsem kvalitně obsazenej mezinárodní turnaj v badmintonu a potkal spoustu zajímavejch lidí. A po Vánocích jsem s týdenním stopoverem v Sendai odletěl na Okinawu.
Kudy? Po jižním pobřeží Šikoku a pak na Mt. Ishizuchi
Za kolik? Denní rozpočet cca ¥1250 / $12
Od majáku k majáku
Původně jsem chtěl projít buddhistickou pouť Shikoku88 – tisíc let starou trasu, která spojuje osmdesát osm chrámů na japonském ostrově Šikoku. Nakonec jsem se ale z různých důvodů rozhodl jít jinudy. Jít svou vlastní cestou.
Začal jsem na nejvýchodnějším bodu ostrova – u majáku Kamoda. Odtud jsem šel na západ podél pobřeží, minul nejjižnější bod – maják Ashizuri – a nakonec dorazil k nejzápadnějšímu bodu ostrova, k majáku Sadamisaki. Dál už to nešlo. Ale mně se nechtělo končit. Zahnul jsem do vnitrozemí a vydal se směrem k nejvyšší hoře Šikoku – Mt. Ishizuchi. Po výstupu jsem se ještě pár dní potuloval po severním pobřeží. Pak jsem svou cestu ukončil.
První tři týdny jsem šel offline a prvních tisíc kilometrů bez alkoholu. Na začátku cesty jsem vykouřil svou poslední cigaretu – od té doby jsem nekuřák. Nejčastěji jsem spal v šintoistických svatyních nebo ve stanu: v lesích, na plážích nebo v parcích. Ale taky jsem přespával na rozhlednách, v altánech, na vlakové a autobusové zastávce, na dálničním odpočívadle, v opuštěné kavárně, opuštěném kulturáku, ve skladu, v dělostřelecké jeskyni, v horské boudě a jednou i na chodbě veřejných záchodů.
Za nocleh jsem platil jen jednou – dobrovolný příspěvek v horské boudě. Jinak moje výdaje byly většinou jen za jídlo. Snídaně a večeře jsem si vařil sám. Cestou jsem se třikrát stavil v onsenu, jinak jsem se myl v oceánu, v řekách, na veřejných toaletách nebo v parcích u venkovního kohoutku.
Fotky z týhle cesty jsou pod tagem The Way of Light – a časem ještě nějaké přibudou. Cestovní deník, který jsem si během cesty vedl, je dostupný tady. A shrnutí mého roku v Japonsku je zde.
V prosinci 2019 jsem se zúčastnil čtyřdenního organizovaného treku k jezeru Inle. V té době to byla jediná legální možnost – jít bez průvodce nešlo. Trek byl tak levný, že když mi v agentuře řekli cenu, myslel jsem, že je to částka za jeden den, a podal jsem jim čtyřnásobek. Peníze navíc mi s úsměvem vrátili. Blíže o tom, kolik stojí Myanmar zde.
Bylo nás asi pět. Šli jsme přes řídce osídlené oblasti, kolem polí s chilli, s pěknými výhledy do krajiny a přes vesnice, kde jsme spávali v homestay. Na Štědrý den jsme přespali na zemi v buddhistickém klášteře – hezký zážitek. Když jsme došli k jezeru, přejeli jsme ho lodí – a tím celá cesta skončila.
Jak? Pěšky. První den sám okruh kolem Kalaw, pak organizovaný trek ve skupině s průvodcem.
V Hanoji jsem si přečetl Saudade – Na kole a v kajaku kolem světa. Namotivovanej někam vyrazit na kole jsem sedl na let do Danangu, tam koupil kolo a šlapal zpátky do Hanoje. Po vlastní ose.
