Letos jsem přečetl dvacet-šest knih, což je asi polovina toho co loni. Předsevzetím do nového roku je zvrátit klesající trend a číst víc.
Do top3 toho co jsem letos přečetl (a četl to poprvé), bych zařadil; King Suckerman od George P. Pelecanos, Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové od Stuart Turton a Jsou světla, která nevidíme od Anthony Doerr.
Co se týká literatury faktu, tak plné hodnocení si zaslouží Sapiens – Úchvatný i úděsný příběh lidstva od Yuval Noah Harari.
Největším zklamáním bylo 1Q84 od Murakamiho, přečetl jsem první dva díly a třetí díl jsem nečetl a ani číst nebudu – to mluví asi za vše. A pak taky nechápu ten hype kolem knihy Proč spíme? – já na ní nevidím nic zajímavýho.
MURAKAMI – 1Q84: Kniha 1 a 2 SUSKIND – Parfém: Příběh vraha GLUKHOVSKY – Metro 2033 PELECANOS – King Suckerman, Odvrácená tvář města TIDHAR – Muž leží a sní KEROUAC – Dobrá bloncka PEARSON – Spodní proudy FREEMAN – Noční pták NESSER – Muž bez psa HARTL – Prvok, Šampón, Tečka a Karel DOERR – Jsou světla, která nevidíme SHUSTERMAN – Smrtka DICK – Temný obraz, Muž z vysokého zámku LONDON – Tulák po hvězdách TURTON – Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové THOMPSON – Strach a hnus v Las Vegas WELLS – Výpadek systémů
ZIBURA – Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii, Pěšky mezi budhisty a komunisty
KAGGE – Radost z ticha WALKER – Proč spíme SMIL – Čísla nelžou HARARI – Sapiens
Perfektní servis je v Japonsku standartem. Kamikatz
Místní trh s pivem ovládají čtyři velký společnosti; Asahi, Kirin, Suntory a Sapporo. Jedničkou je Asahi s vlajkovou lodí Asahi Super Dry a celkově tahle společnost ovládá 37% pivního trhu (btw. toho českýho 44%, protože je vlastníkem Plzeňského Prazdroje). Kdybych si měl z těhlech pivovarů vybrat, byla by to čtyřka na trhu a nejstarší pivovar v Japonsku; Sapporo, jejich Sapporo Classic (dostupný jen na Hokkaido) je dobrý a Yebisu, taková lehce prémiová značka, pod ně spadající, je taky fajn.
Sapporo Classic
V celým Japonsku je běžně dostupný pivo Orion z Okinawy, představuje však jen procento pivního trhu. Ale na Okinawě se pije převážně Orion a osobně mi víc chutnal než Asahi Super Dry. Ale je fakt, že Orion nejlíp chutná na svým domovským ostrově.
Orion nejlíp chutná na pláži
Značnej podíl, co se pití piva týká, spadá pod Happoshu, což je nízko-sladové pivo které vděčí své existenci místním daňovým předpisům a jeho zařazením do méňě zdaněné kategorie, než je u normálního piva. Pozná se tak, že je levnější a nepřekvapivě většinou nestojí za nic. Ale dají se najít i výjimky, který ujdou, třeba moje oblíbený bylo Asahi The Rich. Cena v supermarketu začíná na ¥150 (30kč) za půlitrovou plechovku a to je asi polovina ceny piva normálního – takže tak, levnější cesta jak se opít.
pití s jelenama v Nara je sranda
Další cestou jak ušetřit peníze je Nomihodai aneb All you can drink, v Česku by tenhle obchodní model nejspíš moc nefungoval, ale v Japonsku to není nic neobvyklého. Je to sranda a člověk bez extra snahy snadno stlačí cenu piva pod běžnou taxu. Jinak obvyklý pivo v Izakaya (japonská hospoda) stojí ¥500 a ty v microbrewery zhruba dvojnásobek.
jeden ze spousty druhů happoshu od Sappora
Kdyby náhodou člověka omrzeli japonský piva, není problém si koupit spoustu zahraničních piv; od gigantů jako Heineken, Guiness, Budweiser, přes spousty řemeslných piv z Ameriky až třeba po Bernarda z českého Humpolce. V poslední době se otevírají Pilsner hospody, takže kdyby se někomu stejskalo po točený Plzni, ani to není problém (btw. v době mojí návštěvy stál půlitr ¥1200 (240kč) ).
kvalitní u.s. beer? no problem.
A to nejlepší na konec a důvod proč by měl mít každej pivní turista na seznamu Japonsko jako svůj cíl návštěvy, jsou samozřejmě řemeslné mikropivovary. Po Japonsku jich je kolem tří set a tak je co objevovat a jsou na vysoké úrovni. Určitě musím zmínit Kyoto Beer Lab, což je nanobrewery nabízející zajímavý piva, v pohodový atmosféře. Jejich Blueberry Cheesecake Sour byl naprosto fenomenální. V Kjótu je toho ale mnohem víc, třeba Spring Valley Kyoto, ti mají naprosto promakaný párování jídla s jejich pivem a celou návštěvu výčepního zařízení tak povyšují na novou vyšší úroveň.
Kyoto Beer Lab
Nejlepší pivní bar kterej jsem kdy navštívil je Beer-In v Sapporu, nabízející více než 300 druhů piv a to zejména z americké pivní scény. V Sapporu se krom týhle pivní oázy nachází taky nějáká ta kultura, v podobě muzea pivovaru Sapporo, kde je možné prozkoumat téměř stopadesátiletou historii tohoto pivovaru (samozřejmě s ochutnávkou jejich současných produktů). A ve městě je možné prozkoumat dnešní pivní řemeslnou scénu.
Kdyby někoho už unavoval ruch velkoměst, zatoužil poo klidu venkova a zároveň se nechtěl vzdát dobrého piva, může zamířit na Shikoku, kde ve vesnici Kamikatsu je zero waste pivovar Kamikatz Rise & Win Brewing Co. který krom zodpovědného přístupu nabízí i velmi kvalitní pivo.
Jak je vidět, Japonsko toho má spoustu co nabídnout, tak Kanpai!
Asahi Super Dry a nejvyšší vrchol Shikoku Mt. Ishizuchi
Po jarní pouťi na Shikoku, jsem chtěl v chození pokračovat na Hokkaidó, ale po několika dnech, jsem zjistil že Shikoku nejde nahradit. Hokkaidó ma hezkou přírodu, zajímavý místa, ale všechno je to spojený frekventovanýma silnicema – nic pro pěší. Došel jsem z Otaru do Wakkanai a odtamtud jsem odjel na ostrovy Rebun a Rishiri. Po týdenim chození v ráji jménem Rebun, jsem se definitivně rozhodnul, že dál už ani krok. Po návratu zpět do Wakkanai, jsem se chtěl dostat na poloostrov Širetoko (v jazyce Ainu, původních obyvatel Japonska; „Konec Světa“). Dopravil jsem se tam nakonec kombinací autobusu, vlaku, stopu a pár dní po svejch. Vylezl jsem na tamní nejvyšší bod Mt. Rausu, ochutnal jsem medvědí maso a odjel autobusem do Saporra.
takhle se člověk tváří, když stráví posledních 18 let chozením po Japonsku
Na kole
Kolo jsem si koupil v Sapporu, původně jsem uvažoval, že si pořídím, jako zodpovědný člověk, nějaký mírně jetý bicykl vhodný na delší trasy, no nakonec to dopadlo tak, že jsem si koupil skládačku značky Jeep a rozhod se, že na ni dojedu z Hokkaida na Okinawu. Se šesti stupňovou přehazovačkou to šlo do kopců z tuha, navíc ani moc nebrzdila (resp. na začátku cesty špatně, ke konci už vůbec) takže i sjezdy byli zajímavý – ale byla to prostě sranda.
můj Jeep
Měl jsem už dost kempů a chtěl jsem využít nově nabitý volnosti v podobě toho, že nejsem omezen počtem kilometrů který jsem schopen ujít, ale kolik jich jsem schopen ujet (btw. to je troj až čtyřnásobek), takže hned první noc jsem strávil na gauči v autobusový zastávce a dál jsem spal kde se dalo prostě; v hamace u veřejných záchodů na pláži, v šatně v lese u horkýho pramene, v opuštěný dřevěný boudě u lesa… kdekoli.
hamaka u pláže
gauč na zastávce
Začátek na Hokaidu byl fajn, občas to bylo složitější; velký kopce, deštivý počasí, frekventovaný silnice – ale byla to fajn jízda. Když jsem přeplul na trajektu na Honshu, ze začátku to ještě šlo, ale když jsem potom začal projíždět nekonečným, nudným, šedivým a depresivním předměstím – nejdelší úsek měl dost přes 100km, tak mě chuť do další cesty začala opouštět a já začal pochybovat o svém cíli na Okinawě. Pak jsem dojel do Kjóta a tejden si odpočinul, už jsem tušil že na Okinawu nedojedu. Potom jsem pokračoval přes Naru na Shikoku, stavil se zpátky na farmě – a bylo jasno, že dál nejedu.
kempovaní na ostrově Kamomejima
Pracovně
Moji pracovní část svýho work&travel pobytu jsem odpracoval na jedný farmě v prefektuře Tokushima na Shikoku. Celkově jsem tam strávil čtyři měsíce – rozdělený do tří částí; viděl jsem jak to na farmě vypadá na začátku sezóny, uprostřed i na konci – a trochu tak zjistil, jak funguje a jak to vypadá na farmě podle one straw revolution. Naučil jsem se několik japosnkejch slovíček, říct dánsky dobrý ráno, vyhrál jsem kvalitně obsazený mezinarodní turnaj v badmintonu a poznal spoustu zajimavejch lidí. …a po Vánocích, jsem s tydením stopoverem v Sendai, odletěl na Okinawu.
Minulý rok bylo pro mě čtenářsky plodné období; přečetl jsem něco přes padesát knih a držel se (i když v nepravidelným rytmu) tempa co týden, to kniha. Celý tohle proběhlo na mým novým Kindlu a i když jsem se mu dlouhou dobu bránil, už bych se bez něj neobešel. Přečetl jsem si dost věcí, co už jsem četl dřív – a člověk většinou čte znova jen to, co se mu líbí. Z těch novejch věcí bych do mýho top3 loňského roku zařadil a někdy v budoucnu si je přečtu znova :
McCarthy : Krvavý Poledník aneb Večerní červánky na západě London : Tulák po hvězdách Thoraeu : Walden aneb život v lesích a zmínit musím i ekonomicko-filozofickou knihu od českýho ekonoma Tomáše Sedláčka : Ekonomie dobra a zla
Naopak co se týká zklamání; Nelíbilo se mi Rok Vdovou od mého oblíbence Johna Irvinga. Taky jsem přečetl asi tři nebo čtyři díly série Dexter a myslím že autor může bejt rád že na motivy jeho knih vznikl perfektní seriál, protože knihy jsou podprůměr. A nakonec ne úplně špatná kniha Já, poutník – ale když jsem viděl na databázeknih.cz hodnocení 91% čekal jsem něco velkýho a… …napínavý to bylo, ale žádnej zázrak se nekonal.
IRVING – Modlitba za Owena Meanyho, Svět podle Garpa, Rok Vdovou KEROUAC – On the road, Dharmoví tuláci, Big Sur, Andělé pustiny, Vize Gerarda, Maggie Cassidy MCCARTHY – Cesta, Všichni krásní koně, Hranice, Města na planině, Dítě Boží, Krvavý Poledník PUZO – Kmotr, Sicilián HUXLEY – Brave New World ZAMJATIN – My ORWELL – 1984, Úpadek anglické vraždy CAVE – A uzřela oslice anděla CHRISTIE – Vražda v Orient Expresu, Zlo pod Sluncem, Zlatá Brána otevřená WYNDHAM – Den Trifidů CLARK – Noc Trifidů NABOKOV – Lolita HRABAL – Příliš hlučná samota LINDSAY – Dexter’s MURAKAMI – Podivná knihovna HEMINGWAY – Stařec a moře NESBØ – Syn VIEWEGH – Báječná léta pod psa HESSE – Stepní vlk LONDON – Tulák po hvězdách SAINT-EXUPÉRY – Malý princ VONNEGUT JR. – Jatka č.5 HAYES – Já, poutník MICHIE – Kouzelník ze Lhasy MCDOUGAL – Zrozeni k běhu
PRITZKER – Vynález jménem Bitcoin SEDLÁČEK – Ekonomie dobra a zla STROUKAL – Ekonomické bubliny, Dark Web
FUKUOKA – One straw revolution LEARY – Politika extáze KRAKAUER – Útěk do divočiny THORAEU – Walden aneb život v lesích KACZYNSKI – Unabomber : manifest MATSUSHITA – Shikoku Pilgrimage ROSLING – Faktomluva
VRÁZ – V Siamu, zemi bílého slona BOWDEN – Pablo Escobar
