Na severu Honšú: Konec cesty

Začátkem jara 2024 jsem se vydal do Japonska na dálkový trek Michinoku Coastal Trail, který vede podél severovýchodního pobřeží ostrova Honšú. Slovo Michinoku by se dalo přeložit jako „na konci cesty“ – a přesně tak to tam působí. Trasa vede regionem Tóhoku, to zahrnuje prefektury Fukušima, Mijagi, Iwate a Aomori – jedny z nejméně turisticky navštěvovaných oblastí v Japonsku. Kombinace pobřežního trailu, autentickýho venkova a možnost vyhnout se overtourismu, který v posledních letech Japonsko zasáhl, pro mě zněla jako ideální volba.

Tahle část Japonska byla v roce 2011 zasažena masivním zemětřesením o síle 9,0 Mw, po kterým následovala ničivá vlna tsunami. Pobřeží zasáhly až čtyřicetimetrové vlny, které vymazaly ze zemského povrchu několik set kilometrů pobřeží. Katastrofa způsobila škody přesahující 200 miliard dolarů a následná obnova vyšla na dalších 300 – což odpovídá asi deseti tehdejším státním rozpočtům Česka. V regionu Tóhoku žije přibližně deset milionů lidí.

V reakci na tuto tragédii vznikla myšlenka vytvořit dálkovou trasu podél pobřeží – k oživení turismu, ale také jako symbol naděje a připomínka toho, že na události z března 2011 se nezapomene. Jít dnes podél těchto míst, kde tsunami všechno vymazala – žádné staré domy, stromy ani stopy minulosti – je až surrealistický zážitek. Pobřeží na mnoha místech od oceánu odděluje masivní betonová zeď, místy až čtrnáct metrů vysoká, která ten postapokalyptický pocit ještě zesiluje. Má chránit před příští vlnou – ale jen do výšky těch čtrnácti metrů.

Soma a první kroky

Po příletu do Země vycházejícího slunce jsem hned nasedl na šinkansen do Sendai, kde jsem strávil několik dní. Aklimatizoval jsem se, zašel na rámen, nakoupil zásoby a byl připravenej vyrazit. Trail začal vlakem, s místní lokálkou jsem dojel do města Soma – na začátek (nebo konec) Michinoku Coastal Trail. Z nádraží jsem došel na oficiální start trasy, vyfotil si batoh u značky a vydal se na cestu. Trochu mě zaskočilo, že cesta nevede přímo po pobřeží – jak jsem byl zvyklý ze Šikoku – ale spíš „někde u pobřeží“. Často prochází přes vesnice, polní cesty nebo lesy, a k moři se jen občas přiblíží. Druhý překvapení přišlo hned vzápětí: wild camping tu není tak jednoduchej jako na Šikoku. První noc jsem strávil na kopci nad městem, v dřevěné boudě sloužící jako odpočívadlo. Ráno po probuzení jsem se rozhlížel z kopce a kousek ode mě se objevil serau – plachý zvíře, a setkání s ním prý nosí štěstí. Před lety jsem ho potkal a tenkrát mě trochu vyděsil. Druhý den jsem přespal u řeky, přes kterou vedl železniční most – a na druhém břehu byla nějaká továrna. Třetí den jsem dorazil do oficiálního kempu a tam jsem zjistil několik dalších věcí…

Kočky nebudou

Od velmi ochotné zaměstnankyně kempu, který zároveň funguje jako info středisko pro lidi na trailu, jsem se dozvěděl, že „tohle není Šikoku“ – což byla narážka na to, že wild camping tu není jednoduchej a bylo by lepší počítat s přespáváním v ubytovacích zařízeních po cestě. Hlavně mě ale upozornila, že začíná Golden Week – největší svátek v Japonsku, kdy se skoro všichni vydávaj na dovolenou. Úsek trasy, který jsem měl projít za pár dní, zahrnoval island hopping na trajektech a návštěvu ostrova Tashirojima, který je známej díky svým kočičím obyvatelům – těch je tam víc než lidí. Měl to být highlight celý mojí cesty. Jenže všechno bylo vyprodaný – trajekty i kempy. Takže jsem se na místě rozhodl zahnout do vnitrozemí a pokračovat vlastní cestou. Jo, a taky mě varovala před medvědy – tehdy mě to moc nezaujalo.

Medvědi budou?

Takže jsem pokračoval dál. Nad Sendai jsem zahnul směrem do vnitrozemí a mířil k městu Oshu. Už jsem nebyl vázanej připravenou trasou, takže jsem si sám ze dne na den určoval, kudy půjdu dál, a občas jsem využil i místní vlaky. Po cestě jsem přespával hlavně v kempech – placených i neplacených – a když nebyla jiná možnost, tak v různých penzionech a jednou i v tradičním rjókanu. Nad Oshu jsem zahnul na západ, s cílem přejít vnitrozemí a dojít k poloostrovu Oga a podívat se k Japonskému moři. Neměl jsem o tý oblasti žádný informace, jen to na mapě vypadalo zajímavě. A kdysi jsem to minul na kole a říkal si, že se tam podívám jindy. Ten moment přišel právě teď.

Postupem cesty se začala množit varování o medvědech. Jednou večer, když jsem stanoval v kempu, tábořili vedle mě lovci a nabídli mi maso z grilu – prej kuma – medvěd. Poděkoval jsem, nabídl si, pochválil jim to a začal jsem se vyptávat. Prej medvědů je tu hodně, dokonce jsou vypsaný odměny za odstřel. To už jsem medvědí otázce začal věnovat větší pozornost. Když jsem byl pak další den v kempu u Oshu a měl internet, začal jsem si to googlovat. Jestli jsem to dobře pochopil, tak minulá zima byla slabá, medvědi pořádně nespali, a teď jsou hladový a nasraný a pohybujou se i v oblastech, kde normálně nejsou. Počty útoků medvědů jsou rekordní.

Přechod k prvnímu většímu městu přes vnitrozemí měl trvat čtyři dny, převážně přes hory a lesy. Podle mapy tam vůbec nic nebylo, jen v polovině trasy lehký náznaky civilizace; jedna vesnice a placený kemp. Kdybych nevěděl o těch medvědech a bylo lepší počasí, určitě bych šel pěšky. Ale takhle jsem zvolil kombinaci chůze a vlaku, kterej tou oblastí projížděl. Když jsem před západem slunce dorazil k tomu kempu, zjistil jsem, že je zavřenej. Zašel jsem do onsenu, kterej byl poblíž, a zeptal se pomocí překladače, co se stalo. Bylo mi vysvětleno, že je zavřenej asi dva týdny, protože tu běhal medvěd. Tak jsem zaplatil vstup do onsenu, naložil jsem se do horký vody a z okna koukal na déšť a západ slunce nad lesy. A přemejšlel jsem, kde budu spát.

Koště je přítel

Když jsem vyšel z onsenu, byla už noc. Vrátil jsem se k tomu zavřenýmu kempu a postavil stan před vchodem, hned u silnice. Vydržel jsem v něm asi půl hodiny – déšť nepřestával a bubnoval do stanu, a čekat až mě sežere medvěd, bez toho, abych věděl, jestli už náhodou nestojí vedle, je docela nepříjemný. Rychle jsem se sbalil a přesunul se do toho zavřenýho tábořiště, do dřevěný budovy se záchody. Lehnul jsem si do vstupní chodby, kde nebyly žádný dveře, a vstup jsem přehradil koštětem – pro ten pocit. A druhý koště jsem si dal k ruce, abych případný útok měl čím odrazit – taky pro ten pocit.

Fear and loathing in the school bus

Moc jsem toho nenaspal. Zabral jsem až nad ránem a žádný medvěd nepřišel. Po východu slunce jsem si to namířil, v dešti, k autobusový zastávce vzdálený pár kilometrů, kde jsem počkal na první ranní spoj, co mě odveze k vlakovýmu nádraží a dál, do civilizace. Autobus byl plný japonských školáků v uniformách. Pilně si dodělávali domácí úkoly a učili se. Moje přítomnost je trochu překvapila, ale věnovali se svým věcem a mě si moc nevšímali. Ta jízda autobusem byla nezapomenutelnej zážitek. Bylo to tak absurdní, že jsem se musel usmívat – a asi jsem vypadal jak šílenec: já, promočenej a nevyspalej po noci, kdy v ruce třímám koště a čekám, až mě napadne medvěd… a oni, upravení a připravení na nový den – zářivá mladá budoucnost Japonska. Co tu sakra dělám?!

Intermezzo v Yokote

Vlakem jsem dojel do města Yokote v prefektuře Akita – takovýho toho japonskýho maloměsta, kam zahraniční turista nemá důvod jet. Ubytoval jsem se v kapslovým hotelu hned naproti nádraží. V ceně byla vstupenka do onsenu a taky – od čtyř do šesti – all you can drink na pivo, co čepoval automat. Takže jsem si dal pár piv, pak skočil do onsenu a z něj rovnou na místní rámen. Po dvou dnech jsem pokračoval vlakem do Akity. Z jedný z dřívějších cest jsem si pamatoval hezkej kemp, co leží v kopcích nad městem, a hned z nádraží jsem zamířil tam. Byl jsem tam pár dní – chodil po okolních horách, pil matchu a četl si.

Oga!

Potom už následoval poloostrov Oga – krásnej kus země. Prošel jsem ho celej po pobřeží, v půlce cesty přespal v prázdným kempu. Druhej den ráno, v jedný rybářský vesničce, jsem potkal německou turistku, co si právě balila stan a projížděla Japonsko na kole. Chvíli jsme si povídali, já jí pochválil stan a šel jsem dál. Kousek za poloostrovem je takovej park, kde už jsem jednou byl – a moc věcí se tam od tý doby nezměnilo. Postavil jsem stan a šel do nedalekýho onsenu. Když jsem odcházel, bylo trochu zataženo, ale ráno předpověď hlásila jasnej den, ani kapku deště – jenže se mýlila.

Navečer přišla bouřka. Když jsem se vracel do prázdnýho parku, překvapil mě pohled na můj stan, postavenej pod osamoceným stromem – ze stromu se ulomila větev a neomylně probodla mé obydlí. Přespal jsem v pergole. Ráno jsem se sbalil a probodnutej stan mi probodnul i chuť pokračovat dál. Došel jsem na autobus, dojel k nejbližšímu nádraží a odjel do Odate, kam jsem měl namířeno stejně – jen o pár dní dřív, než jsem původně plánoval. Zjistil jsem, že se tam narodil slavnej pes Hachikō – podle jeho sochy před nádražím.

Towada

Ubytoval jsem se v levným hotelu, zašel do protějšího onsenu, pak si došel koupit kobercovku, zalepil stan a začal plánovat závěrečnou etapu mojí cesty. Jako cíl jsem si zvolil jezero Towada – hluboké jezero v horách, co vzniklo po sopečný erupci, obklopené lesy a tichem. K jezeru to bylo ještě kus cesty, takže jsem si ji zkrátil vlakem, a pak mě čekalo asi čtyřicet kilometrů přes les. Věděl jsem, že je to poslední den a že mám v cíli zajištěný ubytování, takže mě delší trasa nijak nestresovala. Cesta vedla lesem. Před jedním úsekem byla – jako obvykle – cedule s varováním před medvědy, ale tahle mě zaujala víc než obvykle, protože na ní bylo něco dopsanýho a s datem před pár dny. Vyfotil jsem si ji.

Po pár hodinách chůze jsem narazil na zavalenou cestu. Zkoušel jsem to obejít, ale bylo to nemožný. Musel jsem se pár kilometrů vrátit a zkusit alternativní cestu. „Cesta“ je možná silný slovo – místy jsem spíš šel lesem než po cestě. A říkal jsem si: jestli mám někde potkat medvěda, tak tady. Nakonec jsem vyšel u hlavní silnice, zašel k odpočívadlu a koupil si ice tea z automatu. K jezeru už vedla jen jedna cesta – po silnici, asi dvacet kilometrů. Nic moc, ale k cíli bych došel. Jenže když jsem vycházel z odpočívadla, zastavilo u mě auto, co právě vyjíždělo z parkoviště, a ptali se mě, kam jdu. Taky jeli k jezeru a nabídli mi odvoz. Tak jsem jel s nima. Byla to australská turistka se svejma japonskejma kamarádama. Vysadili mě před jezerem a já si posledních pár kilometrů došel pěšky, podél břehu, až k mýmu penzionu. A večer jsem si pak přeložil tu ceduli s medvědem z rána. Stálo na ní: „V této oblasti došlo ke smrtelné nehodě způsobené medvědem. Buďte prosím opatrní.“

Svět, kterej pomalu mizí

A to byla moje cesta. Nakonec úplně jiná, než byl původní plán – stejně jako tenkrát na Šikoku, ale tak to někdy prostě chodí. Ale stálo to za to. A aspoň mám Michinoku Coastal Trail v záloze na někdy příště. Celkem to bylo asi tisíc kilometrů – 600 pěšky, 400 vlakem. U jezera jsem pobyl pár dní, navštívil krásnou šintoistickou svatyni, ochutnal místní saké, zašel do onsenu… a taky jsem se dočkal: konečně jsem stál tváří v tvář medvědovi.

Oblast kolem Towady má nejlepší časy asi za sebou. Spousta zavřenejch hotelů, opuštěný místa, podivnej klid. Jednou k večeru, při západu slunce, jsem se šel podívat k opuštěnýmu autobusáku. Nebylo těžký se dostat dovnitř, dveře nebyly zamčený.

Dva medvědi přede mnou!

Málem jsem dostal infarkt.

Až po pár vteřinách a několika zrychlených úderech srdce mi došlo, že jsou vycpaní – zapomenutí, zaprášení, pro tenhle okamžik zachováni, ale neuchránění před pomalým a nevyhnutelným zánikem.

Stejně jako vzpomínka na svět, kterej pomalu mizí.